Aaron Grey a Reca Prose - Jezero
14. 03. 2017 21:33:26
Pomalu jsem se prodírala skrze křoví obsypané jemně zelenými pupeny. Bylo jaro a na přírodě to bylo dobře znát. Mimo zdravě zelenou barvu a nově rašícího lupení jsem čas od času mohla zahlédnout poněkud kulatější zvířata. A na místech kam se slunce nedostávalo tak často, jste stále mohli najít bílé ostrůvky sněhu.
Propletla jsem se mezi větvičkami, ignorujíc, že se mi jich pár zapletlo do vlasů, což lehce zatahalo, a popoběhla jsem vstříc balvanu, který se mi zdál jako příhodné místo pro odpočinek.
Měla jsem v úmyslu se vyškrábat pokud možno na nejvyšší bod kamenu, ne, že bych z toho měla mít víc než jen můj dobrý pocit, že balvan byl zdolán.
Po vlhkém kameni se mi několikrát bosá noha smekla, ale i tak jsem se nakonec mohla spokojeně posadit a vychutnat si ten vítězný pocit.
Na hlavě jsem měla kápi, vlasy v drdolu. Rukávy košile jsem měla natažené až po dlaně. Vidět mě někdo zezadu mohl by si mě snadno splést s chlapcem drobnějšího vzrůstu.
Přitáhla jsem si brašnu na klín a zkontrolovala díru, která se tvořila na dně. Začala se zvětšovat, měla bych se poohlédnout po jiné tašce.
Kolem deky jsem si našla cestu i ke kusu už trochu tvrdého chleba a kousek ukousla.
Nakonec jsem se jen s klidem rozhlédla po hladině předemnou..
Byla noc, všude ticho až na pár zvířat běhajících skrz les. Pomalu procházel, vlci daleko před ním kontrolovali okolí. Koně nechal před hustými houštinami, aby ho netrápil. Šel potichu jak myš, už byl zvyklý se plížit z nočních taktik proti rebelům. Když dokáchek ke konci lesu, přikrčil se a prohlédl si okolí, viděl tam někoho malého vzrůstu, ale nemusel se bát, vlci už se k němu plížili. Pomalu vylezl z lesa a jeho velká postava zahalená v samce a kapuci byla ještě strašidelnější než normálně. Pronikavé oči, jediná vec, která byla vidět z masky a kápě sledovaly osobu.
„Co takhle pozdě dělá tahle osoba u jezera?“ optal se a šel pomalu vstříc ní. Vlci se rozestoupili z obou stran balvanu a lehce vrčeli, jejich barevné oči sledovaly osobu na kamenu. Měl chuť si hrát a třeba osůbka bude mít trochu bojovnější náladu či naopak? To hodlal zjistit. Boty už měl urousané od rosy, černý hábit pokrytý rosou se leskl v měsíčním svitu a oči se leskly v radosti z nové zábavy.
Měla jsem pocit, že se nemusím ničeho bát. Cítila jsem se tu v bezpečí. Začínala jsem přemýšlet o možnosti lehnout a spát. Plus o tom, kde bych mohla sehnat tašku.. všichni víme co míním slovem „sehnat“..
Dojedla jsem kousek chleba a utišila tak bouřící se žaludek.
Pak jsem se začala pomalu zvedat, abych se znovu o přesunula dolů. Jakmile jsem se postavila na nohy, zdálo se, jako bych tu najednou nebyla sama. Moji doměnku po chvíli potvrdilo hrozivé zavrčení z prava i z leva. Díky svitu měsíce jsem viděla alespoň siluetu obou zvířat, která na mě hleděla. Zalapala jsem po dechu a začala přemýšlet o nejlepší cestě pro útěk. Kdybych běžela lesem, mohla bych snadno zakopnout a ublížit si, což by znamenalo, že mě chytí a rozervou, což nebyl nejhezčí ze scénářů. Možná bych mohla zkusit vyšplhat na nějaký strom..Otázka zní – jsem dost rychlá svých se dostala ke vhodnému stromu a ještě na něho vylezla?
Poplašeně jsem zalapala po dechu a o kus ucouvla.
Chytila jsem dýku a rychle ji dala před sebe.
Co mám dělat? Takhle bych mohla mít alespoň malou šanci, že je zráním a uteču.
Spěšně jsem se otočila za sebe, abych se ujistila, že jsou tu opravdu jenom dva vlci. Nebýt té tmy, možná bych si všimla, siluety ve stínu. Momentálně jsem ji ale neviděla.
Nevěděla jsem proč jsem ještě nevyběhla..Asi jsem doufala, že vlci dají pokoj a odtáhnou, když nebudu nic dělat. Každopádně na případný úprk jsem připravená byla.
Když viděl že se postavila, jen se pousmál pod svou maskou. Byla vystrašená? Určitě. Ale to, že si ho nevšimla přesto, že promluvil ho udivilo. V měsíčním svěle se zaleskla čepel nejspíše kudly nebo kratšího meče, to ho pobavilo ještě více. Vlci neútočili nekoordinovaně, nemělo cenu utíkat, lovnou vždy uženou postupně. Narovnal se, prohlédl si osůbku a vytáhl své dva černé meče, tak, aby co nejvíce zaznělo jejich skřípení při vytahování. Zasmál se chladným smíchem a postoupil blíže ke kameni.
„Není dobrý nápad tahat zbraň před Therinem… nemá rád čepele, potom oponenta nehezky roztrhá…“ řekl dost nahlas, aby ho již slyšela.
„Odlož zbraň a zajistím aby ti neublížil, jinak to zaručit nemůžu…“ řekl jí a pískl na vlky, kteří se lehce oddálili, aby se osůbka tolik nebála. Byli více skrytí ve stínu, ale dost blízko na to, aby stačili zareagovat, kdyby se pokusila o nějaký blbý kousek.
„Jak se jmenuješ?“ optal se, znovu tichým lesem zazněl jeho chladný a autoratativný hlas.
Měla jsem pocit, že po mě vlci každou chvíli skočí. Začala se mi jemně třást kolena a ruka s dýkou ztěžkla.
Kdyby to bylo lidé asi bych se nebála tolik, u lidí přeci jen můžete tak nějak odhadnout jejich další kroky.
Mému strachu nasadil korunu zvuk, který jsem slyšela za sebou. Zaťala jsem zuby a začala kvapně přemýšlet komu, koho jsem obrala patřili dva vlci. Na nikoho jsem ale nepřišla.
Polkla jsem a hodně ztuhla. Mám se otočit a riskovat útok vlků, nebo zůstat otočená zády k tomu člověku?
Rozhodla jsem se, že si pro jednou nechám poradit a dýku skloním. Hned poté jsem ji opět vrátila k opasku. Ozvalo se hvízdnutí a vlci se o kus stáhli, já se mohla otočit čelem k osobě která teď už byla dobře vidět. Ptal se na jméno a já se pro sebe ušklíbla. Jeho tón mi neunikl. Proč chce vědět jak se jmenuji? Problesklo mi hlavou a tiše jsem jej pozorovala. Po chvíli už jsem ale otevírala pusu k odpovědi.
„Reca. A vy?“ Odpověděla jsem. Ačkoliv jsem byla poplašená, rozhodla jsem se, že zapracuji na tom, aby o mém strachu pochyboval. Tudíž jsem se pokusila mluvit jasně, jistě a nahlas. Což se mi také povedlo.. roztřesená kolena to ale nezakrylo.
Viděl, jak se její siluleta chvěje, to ho pobavilo. Když zandala dýku, tak schoval meče a podíval se smeřem k ní, pomalu obcházel kámen. Poslechl si její jméno a dával si na čas s odpovědí. Na chvíli se zastavil a zadíval se jí do kapuci. Jeho obličej zakrytý kapucí a maskou osvítil měsíc, jeho oči, které teď byly krásně vidět se dívali přímo na ní, jako by se do ní snažil pohledem vyvrtat díru.
„Chceš jméno nebo přezdívku?“ optal se jí, hlas nebyl už tak chladný, ale spíše pobavený. Popošel pár kroků a znovu se zastavil.
„Neklepej se tolik, ještě způsobíš zemětřesení…“ řekl a zasmál se, byl to pro něj komický pohled.
O co se pokusíš? Kdo jseš… vypadáš zajímavě, řekni víc… běhalo mu v hlavě, chtěl se pobavit v této zaplivnuté zemi, kde se skoro nic nedělo a zbojníci se neměli k akci.
Možná se mi to jen zdálo..ale..on se bavil? Na můj účet?
Zamračila jsem se.
Pomalu se sunul blíž ke mě kolem kamenu, nakonec se zastavil tak, že jsem mu díky měsíčnímu svitu dobře viděla do tváře. Na to jak děsivě vystupoval bych o něm mohla říct, že je to hezká tvářička.
Mě hlavu stále kryla kápě, díky které z mého obličeje nemohl vidět tak nějak nic, možná poznal kde začíná a kde končí moje hlava. To bylo tak všechno.
Ptal se jestli chci jméno nebo přezdívku. „A co oboje?“ Z nějakého důvodu jsem z něho byla pořád víc nejistá. Ale snažila jsem se uklidnit.
Nakonec mě popíchnul. Jeho narážka se týkala mého klepání. Svraštila jsem obočí až se mi nad nosem ukázala hluboká rýha. „Já se neklepu..“ Zsprotestovala jsem chabě.
On se mi opravdu směje?
Pohledem jsem zabloudila k vlkům a pak se opět podívala na něho.
Teprve teď jsem se více zaměřila na jeho oděv a usoudila, že bude z trochu vyšší společenské vrstvy než já. Každopádně jsem si moc otázek pokládat nedovolila..
Zasmál se na její odpověď, která vlastně byla i otázkou. Oboje? Když je ona v nevýhodné pozici? Nene… takhle by to nešlo. Co kdyby na ní vyzkoušel nové šipky co měl od kovářky Sarah? Se zpětnými háčky? Ne, moc drastické… nechtěl být zlý, zatím.
„Takhle to nechodí holčičko… uděláme to jinak…“ zasmál se a vyskočil na bližší kámen přes který se dostal na ten její. Byl velký, takže zbývalo ještě pár metrů mezi nimi. Byl vidět obrovský výškový rozdíl, který mezi nimi byl. Jednu ruku měl na zádech, kde měl připnutou krátkou kuši.
„Sundáš si kapuci, ať ti můžu vidět do tváře?“ optal se a oči se zaleskly nadšením, bavila ho! Nebála se ukázat drsnou stránku, ikdyž jí to moc nešlo. Připomínala mu děvčata z jeho ostrova, žádné něžné princezny, ale pravé bojovnice. Bude na tom stejně tak ona?
//Reco, nevidíš mu do tváře, má kapuci a masku, jediné co mu jde vidět jsou jeho oči, viz. posty předtím :)
Tak já se ochotně představím a on mi nechce říct ani křestní? Pche. – Taková byla moje první reakce. Každopádně pak se najednou octl několika mrštnějšími pohyby o dost blíž ke mě a já se dost zarazila nad jeho výškou. I když stál dole, věděla jsem na sto procent, že bude vyšší než já.al, přecejen, kdo krom pětiletých dětí není vyšší?
Každopádně až takový rozdíl jsem neočekávala. Zatnula jsem zuby a sjela pohledem jeho ruku která se ocitla na jeho zádech. Co chtěl vytáhnou?
Nelíbilo se mi, co žádal.. neviděla jsem důvod, proč by ho moje tvář měla zajímat.
A potom, jestli je to někdo, kdo mě za těch „pár“ „drobných“ krádeží chtěl odtáhnout na vyšší místa a jen se chce podle tváře ujistit, že jsem to já..no potěš koště.
Nerada bych aby mi snad kvůli krádežím pak ještě ušmikli ruku.
Zatnula jsem zuby a naštvaně na něho hleděla.
Ne." Odpověděla jsem mu a poněkud nervně sjela pohledem jeho ruku zkroucenou za zády..
Opět jsem chtěla utéct. A pořád přemýšlela jestli mám či nemám kapuci stáhnout..
Svou výškou byl v podstatě jeden z nejvyšších, které potkal, běžné muže překračoval o dobrých deset čísel.Bylo vidět, že se nejen bojí, ale něco tají.
„Ne?“ zasmál se její odpovědi. Co to má být? Je v pozici, kde každou chvíli může umřít, proti muži a jeho dvou velkým vlkům, kteří jsou připraveni na povel. No co, uvidíme jak se jí bude líbit další část.
„Není to dobrá volba…“ řekl pobaveně, ale chladně. Ruka za zády okamžitě vytáhla kuši a postavil se pohotově k ní bokem. Šipka s háčky se zaleskla ve svitu měsíce. Druhou rukou ihned vytáhl dvou krátkou kuši. Speciální kuše, které nejsou skoro nikde, specialita italů, vylepšené a nyní s vražednými šipkami. Kuší, kterou držel v pravé ruce, mířil na její hrudník, druhou měl zatím sklopenou. Pro ní, těch 10 kroků, které by musela udělat, aby se dostala k němu, by byly smrtelné.
„Myslel jsem, že odpověď má být ano…“ zasmál se na ní a oči se zaleskly, zábava! Má ji zabít? Má ji ublížit? Něco? Poskytni mu více zábavy! Dlouho se nezabavil, zbojníci se schovávali a šerifovi muže nechtěl kočkovat, přeci jen, na jeho ostrov to bylo daleko.
„Nevím, kdo jsi, co tu děláš, nebo co jsi udělala že mi nechceš ukázat tvář… ale věř, že tyhle šipky se provrtají brněním a nepůjdou už vytáhnout…“ pronesl.
Vytasil nějakou malou kuš. A já se opět jenom zamračila..jooo, odpor je nejspíše zbytečný. Chvíli jsem jej naštvaně pozorovala.
Jeho stručné popsání šipek mi stačilo. Už mě to nebavilo.
Nakonec jsem tedy zvedla ruce k tváři a chytila za lem kapuce.
„Budiž.“ Zasyčela jsem poraženě a naposled ještě rozmýšlela jestli to udělat. Pak už nechala kapucí aby sjela z hlavy na záda.
Nejspíše nebyl drdol dost utažený, protože když jsem stáhla kapuci, vykoukly zpod ní rozpuštěné vlasy.. Normálně byly hodně pastelově žluté, téměř platinový odstín. V měsíčním svitu ale vypadaly čistě bílé.
Ofina zakryla oči i většinu mojí bledé pleti. Mohl vidět pihy na tvářích i krvavě rudé rty. Možná kus oka. Čekala jsem, co bude chtít dál.
V duchu jsem sváděla boj sama se sebou, abych po něm nevyštěkla něco hezky peprného..
Vítězně se pod maskou pousmál, když stáhla kapuci. Překvapilo ho, co pod ní viděl. Pěkná holka? To rozhodně. Zajímavá? Ano! V tomto kraji plném zrzek bylo tohle vítaná změna, ikdyž ne moc šťastné setkání. Písknul a vedle jeho nohou se mu pomalu objevil Theus a Therin. Jejich výrazy už nebyli nepříjemné, ale naopak, vypadali vřele a vyplazovali jazyk. Aaron v zápětí schoval obě kuše.
„No vidíš že to jde… kdybych věděl, že se tam nachází tak pěkná holka, tak bych si našel asi lepší způsoby…“ řekl jí, leho hlas už nebyl tak chladný. Přikrčil se a podrbal oba vlky za krkem.
„Chtěla si vědět mé jméno nebo přezdívku… oboje vlastně že?“ zamyslel se a uchechtl se.
„Tak dobrá, přezdívka je Lord of Death, jméno Aaron, to ti pro teď bude muset stačit…“ řekl jí a poplácal vlky.
Stahla jsem tedy kapucí a sledovala jej. Opravdu jsem čekala, že je to někdo kdo mě má odvláčet na ona vyšší místa. Ale nezdálo se to.
Zapískal a psi k němu ihned přiběhli. Kuše schoval a ihned zněl o hodně příjemněji.
K dívce by jsi měl chovat ty nejlepší způsoby vždy, burane. Pomyslela jsem si a pak se posadila. Vypadalo to, že teď už žádné nepříjemnosti nebudou.
Konečně se mi tedy představil. Kdybych byla zdejší asi by mi jeho jméno něco říkalo. Ale jelikož se tak nějak toulám už druhým rokem, nic mi to neříká. Možná by i stačilo se trochu víc bavit ve společnosti..nu, co už.
„Zvláštní přezdívka.“ Prohodila jsem a stáhla k sobě kolena. Chtěla jsem už dolů, nahoře jsem už byla dost dlouho.
„Myslíte, že vás nepopadne nutkání na mě pustit vlky, když slezu dolů?“ Možná to znělo jako rýpnutí, možná to rýpnutí i bylo.. ale i tak mi spíš než na tom jestli ho naštvu, šlo čistě o odpověď.
Podíval se na ní, když si rýpla.
„No, nevim nevim, asi jsem nezanechal moc dobrý dojem co?“ řekl jí a lehce se zasmál pod maskou. Přeci jen, byl v krajině plné zbojníků a on nevypadal jako člověk, který by se se všemi kámošil.
„Nemusíš být ke mě furt zdvořilá, možná jsem lord, ale na to neberu zřetel, když jsem pryč od domova…“ řekl jí, neměl rád ty formality, už jako malý lítal mezi lidem a byl spíš venku než aby řešil nějaké učení a tak dále. Proto tak soucítil s lidem krajiny, o svou se výborně staral a chtěl vědět, jen jestli někoho něco nebolí. Momentálně se starali o jeho krajinu jeho věrní poddaní, ale každý potřebuje trochu vydechnout.
„Ani v nejmenším.“ Potvrdila jsem mu. Ale hádala jsem, že by to snad udělat nemusel.
Zvedla jsem se a pak tedy začala pomalu slézat dolů. Přitom jsem prošla vcelku těsně kolem něho.
„Nejsem zvyklá mužům tykat.“ Odpověděla jsem mu popravdě a otočila se na něho.
Když jsem se nad tím zamyslela, napadlo mě, že to možná bude díky faktu, že jsem žádného muže neměla v rodině.. tedy, kdybych měla rodinu, že.. Povzdechla jsem si a jemně promnula jizvu na ruce.
Chvíli jsem tak setrvala a pak opět hopsala dolů.
Konečně jsem se dostala na místo, kam jsem chtěla jít.
Sundala jsem že zad brašnu, luk i toulec se šípy a zády se opřela o onen kámen, po kterém jsem ještě před chvílí lezla.
Koukla jsem se po Aaronovy, který byl momentálně po mojí pravačce a pak opět civěla před sebe.
Zasmál se a podíval se na ní.
" A jak bych si ten první dojem mohl napravit?„ optal se jí a viděl, jak lezla dolů. Ne, to ne, hlavně ať mu neuteče, chtěl se trochu pobavit v nudném kraji a krásná dívka jako bonus? Proč ne!
“Ne? Tak to zkus, nemám rád formality…" řekl vcelku příjemným hlasem a posadil se a koukal na jezero. Theus a Therin si u něj lehli a poočku sledovali holku, přeci jen před chvílí na ně vytáhla kudlu a svého pána museli ochránit.
Život je odrazový můstek ke smrti... A já ti pomůžu skočit!
Ano i o odchodu jsem přemýšlela. Bůh ví kdy mu rupne a bude chtít zase střílet z kuše.
„To záleží na vás.“ Odpověděla jsem mu nezaujatě a přivřela oči. Zase jsem byla o něco více utahaná..Asi se vyspím až přes den.
Na čele jsem ucítila mokro. Přemluvila jsem se a zadívala jsem se k nebi. Mraky se shlukovaly nad jezerem a já se rozhodla stáhnout se. Sáhla jsem na měšec a potěškala ho. Něco v něm bylo. Tak na jednu noc v nějakém pajšlu by to vystačit mělo.
Nahodila jsem na sebe zase vše zpět a koukla k němu. „V tom případě se měj.“ Odpověděla jsem mu, a pomalu se rozešla směrem, kterým byla cesta.
//Promiň, přišlo mi, že děj trochu zkomírá..:))
Podíval se na ní, když mu odpověděla na otázku.
„Na mě? Hmmm…“ zamrmlal a najednou viděl, jak se zvedá a šla pryč. To mu vytvořilo vrásky na čele.
Začal cítit na kapuci kapky, jak bubnují. To ho přesvědčilo, že je čas jít, ale ona už utíkala v dálce… no což. Z kamene se sesunul a s vlky zmizel v lese, směrem kde měl koně. Když se po prodírání dostal ke koni, tak na něj vyskočil. Pobídl ho a dostal se na cestu, kde zase narazil na holku.
" A co takhle svezením?" optal se jí a nabídl jí ruku, aby se mohla vyhoupnout.
Přes mokrou trávu jsem se tedy dostala až na cestu, po které jsem šla dál. Na hlavě jsem znovu měla kapuci.
Déšť zesílil a já se teď už vlekla přes bláto. Studené bahno mi protékalo mezi prsty a já jen rozmýšlela nad tím, kam se asi budu moct schovat.
Na mysl mi přišlo hodně hospod i pár podniků stvořených čistě pro odpočinek přivandrovalců jako jsem já.
Z tohoto přemýšlení mě probral zvuk koňských kopyt.
Soustředila jsem se na zvuk a tak nějak věděla, že to bude onen Aaron. Ale nečekala jsem, že zastaví a nabídne mi, že se s ním mohu projet.
Stále se mi zdál jako někdo, komu bych moc důvěřovat neměla. Na druhou stranu se už nesnažil mě sundat, což bylo plus pro něho.
Další fakt který mě přikláněl ke kladnému rozhodnutí byl žen, že na chvíli nepůjdu bahnem. Celé rozhodování nezabralo víc než pět vteřin.
A tak jsem se tedy chytila jeho ruky a bez větších obtíží se dostala za něho, kde jsem se jej chytila v pase.
„Jdi na dobré cestě k tomu, abych ti odpustila.“ Řekla jsem s lehkým úsměvem a čekala až pobídne koně.
Když jeho nabídku přijmula, tak se usmál se své masky. To že se ho hned chytla značilo, že na koni opravdu poprvé nejela. Když pohodlně seděla, pobídl koně a sprintem jeli k nejbližší hospodě u Nottinghamu. Když k němu přijížděli, tak zbrzdil a sundal si kapuci. Jeho dlouhé vlasy, mu splynuly na ramena a z obličeje si sundal masku, kterou odložil do vaku, kapuci si rovnou přehodil přes hlavu, aby mu nepršelo na hlavu. Za chvíli dorazili k hospodě, která vypadala celkem obstojně a viděl i pacholka ve stáji. Slezli z koně u stáje, dal mu jej a řekl, ať ho vyhřebelcuje a nakrmí vlky. Klučina nebyl moc nadšený z pohledu na vlky, ale asi z respektu tak udělal. Poté se otočil na Recu, jeho tvář byla osvícena ve světle louče.
„Co kdybych tě rovnou pozval na něco dobrýho k pití?“ optal se. V tomhle počasí se to přímo vybízelo na pití vína.
Měl pravdu, na koni jsem prvně nejela. Když jsem byla malá, s dětmi u souseda jsne jezdili na jejich hnědákovi, takže jsem alespoň něco uměla.
Za cesty jsem byla nucena se jej chytit trochu pevněji abych nezklouzla dolů. Jestli mu to bylo příjemné či nikoli, to mi bylo vcelku ukradené.
Po pár minutách jsme stáli před nějakou hospodou, kde mi poprvé dovolil nahlédnout na jeho tvář. Měl dlouhé vlasy a vcelku výrazné oči.
Nechala jsem to být, raději bych se co nejdříve dostala do tepla a sucha.
Nechal koně chlapci ve stáji a rovnou žádal nakrmit vlky. Chlapec že svého údělu nejspíše dvakrát odvařený nebyl.
Nakonec se Aaron nabídl, že mě pozve na pití. Což už mě trochu vyvádělo z míry.
„Myslím, že to za sebe zaplatit můžu klidně i sama.“ Řekla jsem trochu nedůvěřivě. Pak se pomalu otáčela ke dveřím, do kterých jsem vešla a následně jsem si troufla sednout stranou od ostatních stolů, čekajíc na Aarona.
Nejdřív dělá drahoty, že se má k ní chovat jako správnej chlap? Počkat, správnej chlap v týhle době vyhledává děvky a chlast… tak chlast v hospodě je… nu, nebude to dále rozvádět. Když ale pak řekne, že za sebe může platit tak se zasměje.
„Nejdřív se ti to snažím vynahradit a teď děláš drahoty? Jsi problémové…“ řekne pobaveným tónem, jako by si z ní utahoval. Když se vydala dovnitř tak ještě písknul na vlky a dal jim pokyny, aby hlídali a nezlobili chlapce. Když vešel dovnitř, tak Reca už seděla u stolu opodál, příhodné místo pro někoho, kdo se rád oddaloval od společnosti. Přejel pohledem místnost, spousta vandráků a vojáků, jeden větší blbec než druhý. Ale vypadalo to, že jeho brnění a velká postava strhli pozornost v místnosti, několik lidí na něj koukalo. Nebylo to nejlepší se potulovat bez masky, ale zatím mu nic nehrozilo, nebylo proti nikomu. Vydal se k ní a přisedl si.
„Co jsi tam vlastně dělala tak pozdě?“ optal se jí, jako by chtěl začít nezávazně konverzaci
Nebo ho mám nechat ať to zatáhne? Fajn. Tak jo. Ale to bych se přece mohla pořádně rozšoupnout..
Pokrčila jsem nad ním rameny a naklonila hlavu k levé straně. „Jestli na tom trváš, tak počítej s tím, že ti v kapse nezůstane ani koruna.“ Usmála jsem se sladce.
Pak už jsem jen vešla a zasedla k onomu osamělému stolu. Přišel taky.
Mokrá kapuce a rukávy byli dost nepříjemné. Rukávy jsem si vyhrnula a kápi z hlavy stáhla. Pak jsem si bujnou hřívu rozhodila po ramenech.
Položil otázku.. výslech znovu začíná!
„Ani nevím, proč jsem tam byla..“ Odpověděla jsem mu a podívala se na něho.
Teď jsme se navzájem konečně mohli prohlédnout tak nějak detailně. On mě mohl vidět z blízka a za světla, já jeho..mno já ho mohla vidět, no.
Všimla jsem si hodně lidí, kteří očima sjížděli náš stůl. „Přitahuješ tolik pozornosti i jinde?“ Zeptala jsem se ho a podívala na něho.
„Co jsi tam vlastně dělal ty?“ Zeptala jsem se nakonec také. Nějak mi docvaklo, že bych se ho na to mohla optat až teď.
Když promluvila o tom, že mu tedy nic nesbyde musel se zasmát.
„Tak to tě chci vidět, jak jim to tu vypiješ a vyjíš…“ zazubil se na ní a objednal dva tupláky plné vína. Když sundala kapuci tak obrazně řečeno zalapal po dechu, tohle pro něj bylo něco zajímavého. Tak světlé vlasy na ostrově plném zrzek. Další otázka a on se na ní mile usmál a sundal si kapuci.
„No, často jo, přeci jen můj vzhled není běžný, hlavně ne moje výbava a zbraně… ale momentálně bych řekl, že to nejsem já, na které koukají…“ řekl, protože opravdu pohledy byly upřeny na ní. V zápětí přišla odpověď na jeho otázku, která nebyla uspokojí a hned opak na něj.
„Ani ti taky nevim, řekněme procházka?“ odvětil.
Uculila jsem se na něho, ale více jsem se k tématu „Aaronova prázdná kapsa“ nevracela.
Když jsem shodila kapuci, všimla jsem si jak na to reagoval..nebudu lhát, potěšilo mě to a zároveň rozhodilo. Stále jsem nevěděla kam Aarona zaškatulkovat. Přesouvala jsem ho mezi škatulkama sem s tam a pořád si nebyla jistá.
Každopádně když promluvil znovu, tak jsem dost možná zrudla v obličeji a oči zabodla do desky stolu.
Pak jsem si zase hodila kapucí přes hlavu a hned se cítila o něco lépe.
Některé dívky se přímo vyhřívají na pozornosti jiných.. ale mě je v jistých situacích, jistá míra pozornosti byla nepříjemná.
„Ano, máš poněkud neobvyklou výzbroj.“ Zamumlala jsem konečně odpověď a natáhla ruku po vínu , které teď už stálo předemnou.
„To zní přijatelně.“ Odkývala jsem mu, že důvod jeho výskytu na tom místě byja procházka. Prakticky by se tak dala vysvětlit i moje přítomnost tam.
Byl chlap, to bylo jasné, proto i on byl ohromen netradičností této ženy. Byla pravda, že se zajímal jen o netradiční věci a lidi, hlavně po svých létech strávených v Itálii. Tam to bylo jiné, jiná náruta, veselí lidé a různorodí… tady se na různorodost narazilo málokdy.
Když viděl, jak na ní jeho věta zapracovala, tak se zazubil. Chovala se jako malá nezkušená holka, ale v dnešní době je 18 let pomalu pozdě na vdavky. Kolik jí vlastně je? Ani se neptal…
„Ale no tak, červenání ti ještě víc sluší a ta plachost taky.“ zasmál se a také si sáhl po vínu, džbán si přitáhl k sobě. Mluvení o jeho zbroji, o tom mohl mluvit hodiny, ale není to zrovna dobré téma pro debatu s dámou.
„Je dělaná na míru, přesně pro můj styl boje… extrémně lehká, přesto celkem odolná…“usmál se na ní a shrnul to.
**"Co vlastně děláš zde v Nottinghamu? " optal se jí a usmál se
Když mi oznámil, ze mi to jako rajčeti sluší ještě víc, nevěděla jsem jestli se zamračit a nebo zůstat tiše, nakonec jsem se jen rozpačitě usmála a byla potichu.
On mi zase pro změnu prozradil o jeho zbraních a stihl položit otázku.
Nevěděla jsem co mu na to říct..ale proč se mě ptá? On mě sem přivezl a on tu se mnou sedí.. nevidí to snad?
„Sedím tu s cizím mužem, kterého znám asi hodinu a poslouchám jeho dotazy..“ Řekla jsem a zadívala se na něho. Každopádně jsem po pár vteřinách co jsem mlčela nechala koutky úst aby povyjely o kousek nahoru. Pak jsem se rozhodla pro druhou a tentokrát normální odpověď.
„Procházím dál..“ Odpověděla jsem mu a trochu se usmála.
Zasmál se její odpovědi, zavtipkovat uměla, to se jí musí nechat.
„Tak chceš se ptát radši ty, rajče?“ optal se pobaveně a lehce jí pošťouchnul, měl dneska dobrou náladu. Když dodala odpověď, jen se smutně usmál.
„To je škoda, pěkná tvářička v tomhle kraji se jen tak nevidí…“ řekl s provokativním úsměvem na tváři, zajímalo ho, co to s ní udělá, přeci jen, v provokování byl celkem dobrý.
„V pořádku, raději jsem tázaná.“ Usmála jsem se na něho. O chvíli později jsem se mohla pousmát nad jeho posmutnělým výrazem když jsem řekla, že procházím.
„Co já vím, třeba se mi tu zalíbí.“ Oplatila jsem mu provokativní úsměv a doplnila to o lehké mrknutí.
Vzala jsem víno a napila se.
„Je to dlouho, co jsem měla víno..“ Zamumlala jsem mezitím co jsem tekutinu pozorovala.
Opravdu dlouho.. naposledy ještě když jsem se bavila s těmi dětmi od sousedů..
Smutně jsem se usmála. Tenkrát to děcka donesli s tím, že se po tom táta smál. Jo, my jsme řvali když nás ohýbal přes koleno.
Zvedla jsem hlavu od vína a podívala se na něho.
Všimla jsem si, že na mě pořád pár zvědavých očí kouká a nervózně se ošila.
„K-kam hodláte jít potom?“ Kývla jsem hlavou k vínu.