Emme z Norwich a Robin Hood - Řeka
14. 03. 2017 21:39:54
Safírová řeka
Pomalu jsem prošla skrze křoví a po nenápadné lesní pěšince jsem šla dál lesem.
Potřebovala jsem se omýt. Na rukou mi ulpěla krev mé oběti. Na hrudi jsem měla modřinu a bolela mě ruka. Asi jsem u toho chlapa měla volit stejnou smrt jako u většiny – lukem, hezky z dálky. Neměla jsem na něho jít s kudlou.
Podrbala jsem se pod okem a koukla se kolem, nezdálo se mi, že by tu někdo byl. A to bylo dobře.
Na hlavě jsem měla nataženou roušku, aby mi nebylo vidět do tváře a na sobě jsem měla oplé, černé oblečení. Momentálně potřísněné krví.
Bylo vtipné, jak se ten chlap zatvářil, když jsem mu řekla, že mu jeho syn říká papá. Uculila jsem se, když jsem si ten okamžik znovu přehrávala v mysli. A o to lepší byl ten pohled, když jsem vytáhla kudlu.
Mno a pak už to šlo rychle. Jenom jsem se po něm ohnala, na to jak starý byl, měl pořád sílu. Mno, každopádně díra v břiše a prořízlé hrdlo uzemní každého.
Konečně jsem uslyšela zurčení vody a přidala do kroku.
Během pár vteřin se předemnou zračila neklidná hladina řeky. Opět jsem se rozhlédla kolem sebe abych se ujistila, že jsem tu jenom já a následně jsem smočila ruce ve vodě, která se okamžitě zabarvila do ruda.
Stáhla jsem si roušku, aby mi šly vidět oči..
Bylo časně z rána, když jsem seděl na větvi jednoho ze statných stromů Sherwoodského lesa na břehu Safírové řeky. Měl jsem hlídku, severovýchodně od tábora. Oblečen ve své standardní oblečení – kožené hnědé kalhoty, jezdecké černé holínky a zelenou tuniku s kápí, jež kryla mou tvář před nechtěnými zraky. Na zádech mi spočíval toulec plný šípu a v ruce jsem svíral tělo svého luku, zatímco šavle mi vysela u pasu. Minuty ubíhaly a nemusím podotýkat, že nijak zvláště rychle. Měl jsem raději hlídky, když jsem ji držel s někým druhým. S hlavou opřenou o kmen stromu, jež jsem měl za zády jsem přemýšlel nad dalšími kroky, jež musím s družinou učinit, co poskytnout lidem a jak ještě více pokořit šerifa a Gisborna.
Náhle mě však vyrušily kroky, lehké kroky, jež jistě nepatřily muži. Shlédl jsem směrem, odkud přicházely a spatřil mezi stromy postavu. Když prošla pode mnou a pokračovala k řece, mohl jsem usoudit, že se jedná opravdu o ženu – dle stavby těla a dlouhých světlých vlasů. Byla oděna v pánský šat černé barvy a zdála se být ostražitá, rozhlížela se po okolí, jako by ji mohl někdo pronásledovat. To upoutalo mou pozornost – konečně nějaké rozptýlení. Pousmál jsem se. Když došla ke břehu a dřepla si, neviděl jsem však pořádně co dělá. „Netušil jsem, že se mi tu naskytne tak pěkný pohled.“ Zvolám ze stromu s hravým tonem.
Smočila jsem ruce v řece a ignorujíc její chlad, jsem začala drhnout již z části zaschlou krev. U konečků prstů byla čerstvá a šlo to snadno, na paži už byla hnědá a nejraději bych na to použila kartáč.
Stáhla jsem si pokrývku hlavy už úplně a nechala vlasy volně vlát kolem obličeje.
Už jsem chtěla složit luk a zavolat Brickeho, který se nacházel jen pár desítek metrů ode mě, abych se vydala pryč. A udělala bych to, kdyby mě nevyrušil něčí hlas. Ani na okamžik jsem neváhala a okamžitě z ramen sundala luk, kterým jsem zamířila směrem odkud jsem to slyšela.
Teď když jsem měla nápovědu zvuku, nebylo těžké najít narušitele. Jen jsem se podívala do korun a všimla jsem si muže v zelené haleně s kapucí, sedícího ve větvích. Každopádně jsem mu musela nechat, že s porostem kolem dost splýval.
Odhodlaně jsem mířila lukem přímo na něho.
Olízla jsem si rty a přejela jej pohledem. Podle toho kde jsem byla a podle toho jak si tam tak povýšen seděl, jsem mohla jen hádat kdo to byl. Chmm, kdo by šplhal na větve? Nebyl to malý kluk..žeby lapka? S tím bych to vyřešila rychle. V potaz jsem vzala ještě jednu věc a to tu, že tady byly povídačky o zbojnících dost časté. Možná to byla hloupost a totální zhovadělost, ale rozhodla jsem se mu odpovědět takto.
„Nečekala bych, že na zbojníka tu narazím hned takhle z kraje.“ Odpověděla jsem mu podobným tónem jako on promluvil na mě a podtrhla to drzým úšklebem.
Každopádně lukem jsem stále mířila na něho a nehodlala jen tak složit zbraň a riskovat, že mi ublíží.
Ve vteřině, od mého prozrazení, sňala dívka z ramen svůj luk a namířila jej na mě. Úšklebek, jež se mi usadil v obličeji však nemohla spatřit. Zdála se být klidná, řekl bych až zvyklá mířit lukem na člověka. Ne, že by to bylo až tak neobvyklé, ale přeci jen, ne každá žena toho byla schopná, takže to prostě zarazí člověka. Tak či onak jsem se hlasitě zasmál. „Máme lidi všude, nehledě na to, že tohle je náš les.“ Jistě, lákalo mě říct, že je to můj les, ale nerad hnedka každému ukazuji, kdo přesně jsem.
Nohy jsem spustil z větve dolů a odrazil se volnou rukou, ve které jsem netřímal luk. Na zem jsem dopadl pružně a s úsměvem. „Nechci ti nic udělat, tak sklop ten luk.“ Prohodím ledabyle. „Věř mi, že kdyby ano, dávno jsi mrtvá, či omráčená a nebudu se ti prozrazovat. Do chvíle, kdy by ti můj šíp prošel tělem, by jsi neměla tušení, že tu jsem. A já bych se trefil, to mi věř.“ Další milé usmání. „Nic z toho, ale nemám v úmyslu a ani nechci.“ Dodám mírně.
S natáhlou tětivou a přimhouřenýma očima jsem jej sledovala. „Ano, v téhle oblasti se o vás proslýchá dosti věcí.“ Odpověděla jsem mu a udělala několik kroků blíže, abych získala lepší úhel a mohla mu vidět do tváře. Seskočil ze stromu, přičemž jsem na něm pořád držela namířený luk.
Pokoušel se mě přesvědčit o tom, abych sklopila luk. To co řekl, bylo sice vcelku okoukané klišé, když na někoho míříte lukem..ale měl pravdu.
„Třeba chci zabít já tebe.“ Odpověděla jsem mu vážným, zpola chladným a dosti přesvědčivým hlasem. Prohlásil, že kdyby chtěl, tak mě postřelí, a že by se určitě trefil. Znělo to, jako kdyby snad pochyboval, že já se netrefím. Chvíli jsem jej pozorovala a přemýšlela, jak si to přebrat, pak se začala smát a spustila jsem luk dolů.
Byla jsem si na sto procent jistá, že kdyby něco zkusil, byla bych rychlejší. A nebo bych se bez problémů dokázala ubránit. Dýka za pasem to jistí.
Přeměřila jsem si jej pohledem, byl o kousek vyšší, určitě starší, určitě silnější..ale tak, ono se vše ještě ukáže. A třeba ani nebude potřeba se prát. Stále jsem z něho nespouštěla pohled.
Její odpovědi jsem se zasmál, ač to řekla tak, že jsem jí vlastně i věřil. Ale nedokázal jsem reagovat jinak, prostě to tak bylo. „Jo to je také možné.“ Uchechtl jsem se, očekávajíc další reakce. Pozorovala mě, stále. No a pak se začala smát, vlastně ani nevím čemu. Mírně jsem nadzvedl obočí a pozoroval, jak sklopila luk a pustila tětivu. Musím uznat, že jsem se hned cítil o poznání lépe. I když, možná jsem se pořád cítil stejně. Nevím, tak či onak to na věci nic nemění.
Měřila si mě pohledem, stejně jako já jí. Byla to další blondýnka, ač tahle měla zlatavé vlasy a ne bílé, jako Reca. Oči modré, jako dvě studně. Růžové rtíky. Pěkná tvářička – téměř anděl, ale všichni víme, že ti neexistují. Nižší nežli já, tomu se ale nedalo divit, když jsem muž. Stála tam s hrdým postojem – skoro urozeným, jež se k ní v této situaci nehodil, stejně jako ten můj ke mě.
Na tváři se mi blýskl úsměv a v zelenomodrých očích mi zahořel divoký plamen. „Tak, a teď mi řekni, jak se jmenuješ a co tady chceš.“ O dva kroky se přiblížím. „Protože každý, kdo tudy projíždí, či prochází musí zaplatit mýtné, daň, či poplatek, říkej si tomu jak chceš.“ V hlase mi byl cítit nádech ironie, ačkoli jsem mluvil vážně a na tváři mi hrál úsměv, jak malý kluk.
Moc jsem toho z něho viděla. Ale jak už jsem předeslala, byl urostlý a podle postavy nevypadal zle.
Podívala jsem se na něho, přiblížil se ke mě a já se nehnula ani o píď, nehodlala jsem nikomu ustupovat, v tomhle smyslu.
Po tom co řekl se mi po tváři rozvinul pobavený úsměv. Bez váhání jsem sáhla k pasu a rukou vjela do měšce. Vytáhla jsem zlatku a sevřela ji mezi prostředníčkem a ukazováčkem. „Fajn žebráku, spokoj se s odpovědí, že si myji ruce.“ Uchechtla jsem se nad ním a naklonila hlavu ke straně. Pod kapucí jsem mohla zahlédnout zelené oči, ale jenom na okamžik. Nu což, však on si ji taky někdy sundá.
Zamyslela jsem se nad tím, jak daleko je asi Bricke, a jestli k němu stihnu dost rychle doběhnout, kdyby se něco náhodou solidně posralo. Co míním tím „solidně posralo“? Mno..kdyby si náhodou někde na paži, nebo někde jinde všiml krve a nějaký jeho kumpán ho najednou doběhl informovat o absenci hlavy na těle toho starce, asi by to nedopadlo dobře.
Koukla jsem se na něho a lehce naklonila hlavu na stranu.
Bylo fajn, že i ona měla na tváři pobavený úsměv, alespoň jsem nemluvil s nějakým sucharem. To bylo pozitivní. Můj bystrý pohled sledoval každý její pohyb a tak mi neuniklo, když její ručka zabloudila do měštce, který jí vysel na opasku. Vytáhla z něj zlatku, bylo to sice nic moc, ale alespoň to šlo bez násilí. Usmál jsem se a natáhl ruku, abych si ji od ní vzal. „Vřele děkuji, slečno.“ Zlatka ihned putovala do mého vlastního měštce. „Takové pocestné bych vítal každý den.“ Zasměju se.
Z jejích slov i tonu jsem mohl snadno vyčíst, že mnou opovrhuje. Naklonila hlavu ke straně, ale já svůj pohled přesunul na její ruce. Nejela by si mýt ruce, jen tak, protože se ušpinila od hlíny či prachu. Zkoumal jsem její kůži a nakonec nalezl to, co jsem hledal; krev. Pohled jsem konečně vrátil k její tváři, ale úsměv mi z úst nezmizel, ani se nijak nezměnil.
Až když se na mě ona znovu podívala a zase naklonila hlavu ke straně, jsem se odhodlal k odpovědi. „Musím tě zklamat, ale tahle odpověď mě moc neuspokojila. Nehledě na to, že jsem viděl, jak si ty ruce myješ. Kdo si jezdí umýt ruce do Sherwoodu? Když máš okolo spoustu rybníčků a studní.“ Sňal jsem si z hlavy kápy a odhalil tak svou tvář. V očích mi stále pobaveně jiskřilo. „Takže, kdo jsi a co tu doopravdy děláš?“ Ušklíbl jsem se a znovu k ní přistoupil.
Pozorovala jsem jej, každý pohyb, i mimiku v té části obličeje, kterou jsem viděla.
Poděkoval za zlaťák a prohlásil, že takové lidi by vítal každý den. Zlatka byla ubohá částka, na to co jsem mohla dát, ale dávat velké množství není tak efektní, zvlášť když se vám to na krásno rozsype.
Ve chvíli kdy jsem mu podala zlatku, jsem polevila v ostražitosti a to mu povolilo chytit mi ruce. Jak jsem si mylela, měl sílu. Začal mi prohlížet ruce a nahoře na lokti, prakticky pod rukávem našel zaschlou krev..začal se ptát. Pak si sňal kapuci.
Mohla jsem vidět, že se jeho pohled hodně změnil, můj nikoli. Ani náznak pocitu viny, nebo soucitu, nic takového vidět nemohl..proč? Nebylo to tam..tyhle pocity jsem necítila nikdy, zůstávali pohřbené hluboko ve mě.
„Myslím, že tak inteligentní muž, který předemnou vystupuje, by měl být schopný si to odvodit.“ Řekla jsem nakonec. Tentokrát se z mého hlasu úplně vytratilo to, čemu se říká opovržení..
Nehledal jsem v jejích očích pocit viny, či něco tomu podobného, bylo mi vlastně jedno co udělala, pokud nešlo o nevinného a prostého člověka. Jediné co mě zajímalo, bylo co je zač. Mohl to být prostě jen holka, co někoho zabila či zranila v sebeobraně a nebo to mohla být vražedkyně, kterou zaměstnává šerif. V hlavě mi to šrotovalo, nerad jsem si nebyl jistý.
Další smích, jak vkusné. „Je od tebe moc hezké, že máš o mě tak vysoké mínění, slečinko, ale to mi stále neodpovídá na otázku jak se jmenuješ a čím se živíš.“ Odvětím s jistou dávkou sarkasmu. „Podle toho, co si, jak ty říkáš, můžu odvodit, jsi někoho zabila nebo přizabila, to už na věci nic nemění. Teď se ukrýváš tady, protože sem moc lidí nechodí a snažila si se ze sebe smýt všechny důkazy, protože sis myslela, že tady tě nikdo neuvidí.“ Uchechtl jsem se. „Omyl.“ Při tomto vysvětlování začnu energicky gestikulovat. „Já jsem tě viděl a odhalil. Není to úžasné?“ Někdy ze sebe prostě rád dělám idiota. „Takže tu zbývá otázka, zda jsi tomu dotyčnému ublížila jen tak, protože jsi obyčejný vrah, nebo si tě na to někdo najal a ty jsi nájemný vrah, naštval tě a tak jsi ho zabila a nebo to byla třeba jen sebeobrana?“ Usmál jsem se sladce. „Takže jak?“ Upřu jí pohled pevně do očí a přiblížím se tak, že nás dělí sotva tři centimetry. „Hele, je mi upřímně jedno, co jsi udělala, ale rád bych si byl jistý, že nepůjdeš po mě a ostatních. Takže mi to řekni a můžeme si jít oba po svém.“ Dodám jen tak mimochodem, ale v té blízkosti zůstanu.
Pozorovala jsem ho. Moc mluvil. A když říkám moc, tak až, až, až, až moc..
Každopádně ano, docházelo mu to. A taky se trefil narovnala jsem se v zádech a podívala jsem se na něho.
Takže jestli nepůjdu po nich, nic nebude dít jo? To bych se na to podívala.
„Ten chlap upíral synovi dědictví. Dával je tomu mladšímu, se kterým však chlapec dobře vycházel. Navíc mého zákazníka hodlaĺ vydědit a prohlásit o něm pár nehezkých věcí, které by ho pošpinili u celé vesnice a také u dívky, kterou měl rád. Z tohodle mordu mi dost kápne.“ Řekla jsem nakonec a vzhlédla k němu. Hlavou mi proběhlo cosi o tom, že bych měla tohodle chlapečka trochu utnout.
„Pokud mi nebudete dělat problémy nebo mě někdo nenajme, jste v bezpečí.“ Dodala jsem nakonec s lehounkým, sladkým, nevinným úsměvem.
Kolem nás se prohnal poryv studeného vítru a přehodil mi vlasy na záda.
Já nenápadně přesunula váhu na přední nohu, čehož si nepochybně všiml, ale to mi nevadilo. Čekala jsem od něho útok
Když jsem se nad tím tak zamyslela, tak možná nebyl dobrý nápad to přiznat, pořád mě bolela ruka a já nevěděla jistě, jestli bych ho mohla přemoct. Vlastně mě najednou cosi nutilo pochybovat o tom, že bych ho zvládla i normálně.
Takže se maličké přeci jen nakonec rozvázal jazyk. Pousmál jsem se spokojeně, když mi líčila svou oběť. Takže byla nájemný vrah, to je vážně super. Musel jsem však uznat, že ten chlap musel být pěkný parchant, navíc – něco mi říkalo, že vím o kom mluví. „Takže se necháváš najímat.“ O konstatoval jsem její řeč věcně. Při dalších slovech se usmála tak nevinně, že by jí to věřil i ďábel. „Pokud ty neublížíš mým známým, žádné problémy s námi mít nebudeš a pokud si tě někdo najme, nezemře jenom on, ale i ty.“ Odpovím jí stejným způsobem a ještě na ni mrknu.
Ovanul nás poměrně studený vítr, jež mě rozcuchal hnědé vlasy s měděnými, mírně nazrzlými odlesky a jí odvál vlasy z ramen. Ten pohyb byl nepatrný, přesto jsem jej velmi dobře vnímal, když přenesla váhu na předkročenou nohu. Ztuhl jsem, jako šelma před útokem. Svaly, nervy i smysly napjaté k prasknutí. V tom okamžiku se mi v hlavě zrodil nápad. Zajímalo mě čeho je schopná, co umí, chtěl jsem ji vyzkoušet. Proto jsem naznačil útok, ale místo abych ji praštil, či svalil na zem, opřel jsem se jí zpředu do ramen a přirazil ji ke kmeni stromu. Nebylo to nijak jemné, ani ohleduplné, ba naopak, až hrubé. V očích mi planulo a na ústech hrál pokřivený úsměv. Přesto to nebyl vyloženě útok, jež bych myslel nějak zle, jen zkouška.
„Ano, řeším problémy tam, kde o mí klienti nezvládají.“ Usmála jsem se na něho. Zdálo semi, že mu to v hlavě malinko šrotuje.
Jeho výhružka mě nezastrašila. Jenom mi na tváři vykouzlila spokojený úsměv. „Ráda riskuju..“ Odpověděla jsem mu klidně.
Stejně jako si on všiml mého přenesení váhy, já si všimla jak najednou zpevnil postoj. Každopádně jsem nečekala, že na mě najednou vyjede, myslela jsem, že se bude maximálně pokračovat v tom slovním přetahování se a nic víc to nebude. Každopádně jsem se zmílila.
Nebyla jsem připravená.. Pomyslela jsem si nespokojeně. Tvrdě mě přirazil ke stromu a já sykla. Mno, teď mohl ten nenávistný, dravý a možná i děsivý pohled vidět i on na mě.
Zaťala jsem zuby a nakrčila obočí. Nemluvila jsem. Nikdy nebylo dobré mluvit a provokovat soupeře..zvlášť, když je to mladý, urostlý muž který je ve svém prostředí a poblíž může mít spojence..tady musí být člověk soustředěný.
Držel mě pevně přitisklou na stromu..tak jsem se spolehla na jeho sílu, zvedla obě nohy ze země, jednou se zapřela o strom o který mě zapíral, druhou jsem ho vší silou kopnula do břicha a nohou opřenou na stromě jsem si pomohla v jeho rychlém odstrčení od stromu a svalení ho na zem. Jakmile byl na zemi, vytáhla jsem zpoza pasu dýku a okamžitě mu ji přiložila ke krku.
„To já taky.“ Odvětil jsem, nežli jsem ji přirazil na ten strom.
V očích jí planula nenávist a dravost, bylo to, jako bych přiložil dřevo do ohně – přesně jak jsem čekal. Neděsilo mě to, vlastně jsem to vítal. Roztomilé nakrčení obočí jsem však nemohl pozorovat dlouho, protože se velmi rychle začala bránit, jaká škoda. Do břicha mě udeřila vcelku dost silná rána, až jsem tiše heknul. Musel jsem uznat, že je dobrá, nýbrž jsem brzy skončil na zemi. Nebyl to příjemný pád, obzvláště, když na vás dopadne ještě někdo další. Vlastně, ani jsem si nebyl jistý, jak se jí to podařilo. No, každopádně nebyl čas to řešit, protože mi ke krku přiložila dýku, jež měla za pasem. Jedinou mou výhodou bylo, že jsem měl volné obě ruce. Pomalu jsem se nadýchl, ač mi srdce tlouklo, jako o závod, návalem adrenalinu. Z úst vyšel pološílený smích a s tím jsem jí zachytil obě ruce. Tu v níž třímala nůž jsem odtáhl v první chvíli především co nejdál od sebe, abych mohl hned vzápětí tou druhou trhnout a stáhnout jí ze sebe. Bez váhání jsem se s jejím přepadem na zem vyšvihl nad ni. Ruce jsem jí pevně držel přišpendlené k zemi, hledíc jí do očí a nepřestávajíc se culit. „Dobré, velmi dobré.“ Promluvil jsem a stále ji držel pod sebou. „Možná bych zapracoval na pevnější ruce, ale ten kop se ti povedl.“ Dodal jsem ještě zamyšleně a naoko vážně, nežli jsem ji pustil a postavil se.
Tak abychom to shrnuli. Prvně jsem ho shodila na zem a u krku mu držela ostrou kudlu. A co udělal on? Začal se smát, zatímco jsem ho probodávala chladným pohledem. Byl to divný smích..až mě to nutilo pomalu se začít kudlou dostávat skrze jeho kůži.
Než jsem, ale něco udělala, vše se otočilo. Překvapení na mě bylo očividné.
Mno, jednoduše mě shodil pod sebe a já měla znehybněné ruce. Dýku jsem však pořád pevně svírala a odmítala ji jenom tak pustit. Ještě by po ní sáhnou abyla bych v kelu, ne?
Nemohla jsem hýbat rukama, rychle jsem zhodnotila co a jak a došla jsem k tomu, že kdybych se trochu víc snažila, mohla bych nějak skroutit nohu a praštit jej kolenem do rozkroku..a nebo bych ho mohla začít nohama tlačit jakoby přede mě, aby ztratil rovnováhu, to by ale vyšlo jenom v případě, že by měl jen tři opěrné body. Tudíž tohle nepřipadalo v úvahu.
Už jsem začala zvedat nohu, když mi najednou řekl, co byla chyba a co bylo dobré. Vrhla jsem na něho chladný pohled, docvaklo mi, že si chtěl jen pohrát.
„Kdybych chtěla, válel by ses v kaluži krve.“ Odpověděla jsem mu chladným, vážným hlasem a zvedla jsem se.
Dýku jsem z ruky nedávala, raději jsem ji stále držela a přeměřovala si ho pohledem o dost víc než před tím. Co si to ten buran jako dovoluje?
Byla chladná, jako nějaká ledová královna, začínalo mě to nudit. I když,… Její reakci jsem se jen uchechtl a chvíli ji zůstal pozorovat. Přešel jsem to, povýšeně a nad věcí, jako by se mě tím nemohla dotknout. Ignoroval jsem to, jako by to neřekla.
Už dávno se zvedla, ale stále třímala dýku. Podle všeho jsem ji opravdu naštval, možná víc tím, že jsem si jen hrál, nežli samotným útokem. Měřila si mě pohledem, jako by nechápala, jak jsem si něco takového mol dovolit. Možná si myslela, že jsem jen obyčejný nevzdělaný lapka, vesnický floutek, co se utrhl ze řetězu. Vzpomněl jsem si na Marien, ženu, jíž jsem se zaslíbil, ačkoli ona to už viděla jinak. Hleděla na mě už taky tak, ale ne kvůli nevědomosti, ale protože mě odsoudila.
Už jsem neměl zájem ji jakkoliv napadat, zkoušet, či něco podobného. Neměl jsem důvod, ani potřebu. To co jsem chtěl jsem dostal, tady to pro mě končilo. „Vítej v mém lese, slečinko.“ Usmál jsem se na ni nakonec.
Ještě okamžik jsem zůstávala chladně pozorovat toho zmetka. Pak jsem si prostě jen odfrkla a dýku zasunula za pas. Pak se opřela o strom zády, složila ruce na hrudi. Jednu nohu jsem měla položeno na zemi a chodidlo druhé nohy jsem měla celou plochou opřené o kmen. Pak jsem se na něho zadívala.¨
Vztek a chuť mu nadávat a rvát se s ním pomalu opadla.
Nadechla jsem se, pak vydechla a jako kdyby když má plíce opustil vzduch, opustila mě i ta šílená chuť. Teď už úplně.
Začínala jsem být nervózní okolo Brickeho. Byla bych raději, kdybych ho měla u sebe. Rozhodla jsem se, že i ho za chvíli zavolám a raději už budu s ním.
Otočila jsem se na muže, u kterého mě celkem začínala zajímat identita.
Promluvil. Já mu kývla hlavou. Nevěděla jsem jak si mám přebrat to „v mém lese“..myslí to obecně, jako všech zbojníků ale má raději když si to může přivlastnit? A nebo je to jeden z vyšších?
„Smím znát tvé jméno?“ Zeptala jsem se už..vcelku i přátelským hlasem, na mé poměry. Nechtělo se mi už prát, ruka se už slušně rozležela a bolela čímdál víc.
Koukla jsem se kolem. Nebyl tu tak hustý porost, Bricke se sem v pořádku dostane.
Vložila jsem dva prsty do úst a zahvízdla. Teď už o mě tady stejně ví, je to jedno.
Zanedlouho se ozval dusot kopyt..
Nakonec přeci jen dýku vrátila tam, odkud ji vzala. Přešla k jednomu ze stromů a opřela se o něj, celou dobu jsem ji doprovázel pohledem, aniž by se ona podívala na mě. Přišla mi zvláštní, na dívku. Nebyla, jako Marien, jež v každém boji viděla marnivost, nebyla tak nevinná a divoká zároveň. Tahle se zdála být chladná, uvnitř však nevyzpytatelná, prostě zvláštní. Nechtěl jsem na ni myslet, bolelo to. Proto jsem uvítal tu chvíli, kdy se na mě podívala.
Tak jsme nějakou dobu zůstali, zírajíc jeden na druhého, beze slov. Každý ve svém světě. Dokud nepromluvila. Vrátilo mě to do reality a já pohlédl k zemi, aby se jí pak mohl podívat do očí. Tuhle dívku před svou identitou chránit nemusel, nemusel se bát, že by jí někdo ublížil, aby z ní vypáčil mé jméno, nebo jen kvůli tomu, že mě zná. Větší nechuť ve mě vyvolávala představa, že kdyby si jí někdo najal, aby zabila Robina Hooda, bude velmi dobře vědět, jak vypadám. Na druhou stranu, alespoň půjde přímo po mě a ne po mých blízkých., či chudých lidech.
„Pokud mi prozradíš to své, slečinko.“ Usmál jsem se lišácky. Vlastně už zněla příjemněji, hned byl můj úsměv přirozenější. Ještě pískla na prsty, aby přivolala svého koně, jež brzy přiběhl.
Byla to dlouhá chvíle ticha, než jsem konečně promluvila. Ještě delší chvíle ticha nastala, když chtěl mé jméno znát první. Nehodlala jsem dělat drahoty jako „páni se předstabují první!“ takže jsem jej jenom chvíli pozorovala a pak se nadechla.
Byla jsem si jistá, že kdyby se najednou rozmohlo něco, co by mě chtělo z něčeho nařknout, moji lidé by se za mě postavili. Navíc jsem si byla jistá i tím, že tenhle chlapík by mě asi mohl zabít stejně dobře jako já jeho, ale neudělal nic – když pomineme ten jeho výstup u stromu. Tudíž možná nebyl ani důvod abych se ho bála..a v téhle krajině mě si ani neznají. Bože, z toho co o čem jsem přemýšlela, jsem ještě víc zamotaná.
Nakonec jsem se rozhodla odpovědět pravdivě.
„Emme z Norwich.“ Řekla jsem tedy k němu a pozorovala ho. „Už se dozvím tvé jméno, zbojníku?“ Uculila jsem se na něho hravě.
Mezi stromy se propletl můj kůň a okamžitě mi dal hlavu zezadu přes rameno. Chytila jsem jeho otěže, stáhla je o kousek níže a začala jej jemně hladit po hlavě.
Další chvíle ticha, kdy jsme slyšeli dech toho druhého. Zdálo se, že mi neodpoví, ač jsme na sebe upřeně hleděli. Zatímco ona hladila svého koně po hlavě, kterou jí dal přes rameno, já jsem si hrál se svým lukem. Ač to vypadalo, že nemůžu dávat pozor, bedlivě jsem naslouchal okolním zvukům, stále jsem totiž držel hlídku. A proto není divu, že svůj upřený pohled na ni, jsem brzy odvrátil, abych pozoroval okolí. Nic podezřelého jsem ovšem nezaznamenal.
Teprve až když vydala první hlásku, znovu jsem na ni upřel svou pozornost. Ač jsem tomu nevěřil, opravdu se představila. Usmál jsem se, sic jen jedním koutkem. Zdálo se mi, že jsem to jméno už někdy někde zaslechl, ale to bylo vše. „Hmm, tak slečinka je šlechtična.“ Poznamenal jsem ironicky a uchechtl se. „Jako bych to nečekal.“ Následovalo o něco tišší doplnění předchozí věty. No, teď byla řada na mě a já byl rozhodnut jí prozradit svou pravou identitu. Už jsem se někdy zmínil, že musím být psychicky narušený psychopat? Nebo naprostý idiot? Jak by řekla Marien – obyčejný hlupák. Přistoupil o pár kroků blíže.
„Robin z Locksley, ale teď mi říkají Robin Hood. Těší mě Emme.“ Přívětivě jsem se usmál a natáhl k ní ruku.
Rozhodla jsem se tedy představit. Když jsem to udělala, zahlédla jsem v jeho očích náznak poznání. „Slyšel jsi to jméno už někde..“ Řekla jsem nevýrazným hlasem a po pár vteřinách se uculila. Přešel ke mě a podal mi ruku, kterou jsem přijala. Já tak nějak věděla o koho jde. „Takže vůdce, jo?“ Obočí se mi zhouplo v hravé lince. Jeho ruku jsem stiskla krátce a intenzivně. „Těší mě.“ Pustila jsem jej a ruku stáhla k sobě.
Stále jsem Brickeho hladila po hlavě a on sebou čas od času trochu zavrtěl.
Přemýšlela jsem, co dělá moje matka. Nemyslím vlastní, šlechtičnu. Myslím svoji nevlastní, tu která mě doopravdy vychovala. Jak jsem ji tak znala, tak se asi připojila ke služkám v domě a uklízí, nehledě na momentální výši jejího postavení. Usmála jsem se nad tím.
Já jsem se jenom zasněně uculovala a na chvíli jsem nedávala pozor. Už jsem v něm neviděla nebezpečí.
Jen jsem přikývl, nijak významně, když se tak nějak optala, zda jsem její jméno už někde slyšel. Mou nabízenou ruku přijala a krátce ji stiskla, stejně jako já. Musel jsem uznat, že její stisk nebyl malý, na rozdíl od jiných žen. Opět mi přišlo, že svá slova myslí ironicky. „Takže vůdce.“ Přikývl jsem s úšklebkem. „Mě taky.“ Stáhli jsme své ruce k sobě.
Bylo to zvláštní, jenom tam tak stát a dívat se, jak přemýšlí. „Tak,… co teď?“ Zasmál jsem se, abych přerušil to ticho.