Emme z Norwich & Robin Hood: Uprostřed lesa

Sherwood

Mladík s tváří skrytou v kápi procházel mezi stromy lesa, v němž našel domov. Nikdo jej nedoprovázel... byl na hlídce sám, tedy až na věrného přítele, psa Athose. Jeho mysl zatěžovaly myšlenky, na bedrech mu ležela všechna ta vina a povinnost, které na sebe vzal. Hlupák. Řekla by Marien.... moc dobře to věděl, nebyla jediná, kdo jej považoval za šílence. Navíc ho sžírala nenávist k tomu zabedněnci v černém, Gisbornovi a jeho pánovi. Vzali mu úplně vše. 

To že jeho mysl zaměstnávalo něco jiného však neznamenalo, že jeho smysly nevnímají okolý. Až moc dobře zaslechl dusot lidských nohou v lesní půdě. Upustil od svých myšlenek a veškerou svou pozornost přesunul k tomu vyrušení. Někdo se pohyboval v jeho území, na tváři se mu rozlil napůl šílený úsměv. Ten se mu o to víc zkřivil, když jinak lesní klid protknul ostrý výkřik, naplněný bolestí. 

Mladík se rozeběhl, ale pohyboval se tiše... jako nějaká šelma... jako jeho psí parťák, jež mu běžel v patách. Znal ten les, věděl, jak být 'neviditelný'. Když se dostal blíže, jeho kroky se zpomalily a pak se mu konečně naskytl pohled na celou situaci. Zkryt za skalním útvarem, který byl ve svahu, jež se svažoval dolů k místu, kde se odehrávalo... cosi. Jeho bystré modrozelené oči se upíraly na muže, jež klečel kolenem na bezvládném těle plavovlasé dívky. Ta ležela obličejem k zemi... na břiše. Nikdo jiný v dohledu nebyl, alespoň jej král zbojníků nezaznamenal. Sejmul tedy svůj maďarský luk ze zad a založil do něj šíp ze svého toulce. S lehkostí napnul tětivu a na kratičký okamžik zamířil, nežli s jistotou, že nemine cíl, tětivu nepustil. Ozvalo se téměř neslyšné břinknutí tětivy a šíp zasvištěl vzduchem, nežli se muži zavrtal do ramene. Robin Hood nezabíjel, pokud měl na vybranou. Ten se zkácel stranou, dolů z dívky, kterou tak pustil. Pak se muž v kápi rozběhl dolů ze svahu, aby pomohl dívce. Poklekl u ní a opatrně ji převrátil na záda, první si všiml krvavého fleku na dívčině břiše... načež jí odhrnul vlasy z obličeje. Překvapeně povytáhl obočí, jí tu opravdu nečekal. 

Sherwood

Konečně jsem ruku prohnula tak, že jsem mohla chytit kudlu. Jakmile jsem ji sevřela v dlani, jakobych měla najednou novou sílu. Ihned jsem se chtěla ohnat, rozpárat mu bok, hodit jej na zem a pak bodat a bodat, dokud bych měla energii. Síla zmizela, když muž který na mě klečel moji ruku přitiskl na zem a já o nůž přišla. Zaúpěla jsem a nakonec se rozhodla prostě jenom ležet. Nebylo co víc dělat, byla jsem vyčerpaná, raněná, bez možnosti úniku. Nebyla ř´žádná šance..ale když budu hodná, třeba mě nechají být, chah, jak najivní. 
Unaveně jsem zavřela oči, jenom vnímala jak mi rány na břiše a noze bolestivě tebou a jak sníh podemnou začíná díky mojí krvi hřát. 
Když tu najednou tlak na mých zádech povolil a chlapík se sesunul s úpěním na zem vedle mě. Kdyby se to stalo nějakou tu chvilinku dřív, možná bych se vzmohla aspoň na belhání se po čtyřech pryč. Teď? Ani pomyšlení. Počkat...proč vlastně spadl? Co se děje?
Položila jsem si hlavu na bok, abych měla alespoň nějakou možnost dýchat a pokusila se muže zahlédnout. Ležel vedle mě a držel se za rameno, ze kterého mu něco trčelo, oh, někdo dostal ránu. Když jsem si uvědomila, že je zraněný, ucítila jsem podivné uspokojení. 
Nesledovala jsem jej dlouho, po chvíli jsem opět zavřela oči a snažila se nějak všechno kolem mě vypustit, protože vědění, že naprosto nic nezmůžu mě bolelo asi více než ten šíp v noze nebo rána na břiše.
Mno a pak jsem slyšela kroky. Bylo zvláštní, že šly ze strany a ne zezadu, odkud měl přiběhnout ten třetí...že by si to rozmyslel? A nebo si mě obíhal?
Kdosi mě převalil na záda a já jenom bolestivě zasykala, když se rána odlepila od sněhu. 
Pootevřela jsem oči a pokusila se rozeznat ten obličej. Jediné čím jsem si byla na sto procent jistá, bylo že je to někdo koho znám. 
Chvíli jsem přes škvírky mezi víčky sledovala rozmazanou tvář, než jsem jednoduše povolila a nechala tělo odpočívat. Ačkoli ten sekanec nevypadal nijak hrozně, vyteklo z něho dost krve. Ve spojení se zimou a šípem naskrze lýtkem to byla opravdu pecička. 

Sherwood

Znal tu dívku, která mu teď ležela před ním. Emme.... ta lovkyně životů, nájemný vrah. Zdálo se, že se jí to tentokrát příliš nevyplatilo... i Robin to znal, někdy prostě podceníte nepřítele, nebo naopak přeceníte sami sebe. Cítil její pohled zatím, co si prohlížel její rány.... Musel ji odtud dostat, nikdy nevíte zda se tu ještě někdo neobjeví. Rána na břiše se mu nelíbila vůbec a ten šíp v noze.... mohla klidně dostat infekci.. Hood nespokojeně mlaskl zrovna, když se muž jehož trefil pohnul a Athos k němu přiběhl s nehezkým vrčením. To mladíka v kápi přinutilo se zvednout a dojít k němu... pak se stačilo pořádně rozpřáhnout a poslal toho bastarda do říše snů. "Spi sladce." Neodpustil si zbojník kousavou poznámku a vrátil se k Emme. Tentokrát však poklekl u její nohy, kde uchopil šíp, opatrně jej protlačil ještě více ven zlýtka, tak aby se dostal celý kovový hrot ven. Jakmile se mu to povedlo, zakrvácený hrot odlomil a šíp vytáhl z masa opačným směrem, nežli se do nohy zavrtal. Kdyby tak neučinil a šíp prostě jen vytrhl i s hrotem, potrhal by jí zbytečně a možná i nenávratně tkáně... to vědèl každý voják, který si prošel válečnou vřavou. Rána sice začala více krvácet, ale pokud bude dostatečně rychlí....

Robin zvedl Emme do náruče, jako nějakou panenku, se kterou si hrávaly malé holčičky... až na to, že tahle byla poněkud větší. Luk měl hozený přes záda, aby měl volné ruce a co nejrychleji mohl mířil k nejbližšímu zbojnickému tábořišti. Jeho kroky už nebyly tak lehké, jako před tím, vinou zátěže, jež nesl, ale i tak se pohyboval dost rychle. Pes se držel stále v blízkosti svého pána, hlídaje okolí. 

Konečně se ocitli u dobře zkrytého skalního převisu, kde si zbojníci vybudovali jeden z menších táborů... nyní tam nikdo nepřebýval a sloužil tak jen jako útočiště pro hlídky a sklad surovin. Robin zašel pod střechu, jež tvořila skála a položil dívku na provizorní lůžko. Pak v ohništi rozdělal oheň aby se prokřehlá Emme alespoň trochu zahřála, načež přiklekl opět k ní a vykasal jí halenu, tak aby mohl ošetřit řeznou ránu na břiše.

Sherwood

Tohle nebylo o přecenění nebo naopak podcenění. Tady šlo jednoduše o moji hloupost, že jsem neprohlédla terén, než jsem muže zabila..ale úkol byl splněn, to bylo hlavní. Teď raději k tomu, co se dělo teď..
Slyšela jsem vrčení, ihned poté se Robin zvedl a nejspíše toho muže vedle mě, kterého trefil do ramene uspal. Ale to jsem nesledovala, slyšela jsem jenom tu poznámku a poté cítila, jak mě chytil nohu. Zasykala jsem bolestí, každopádně když potom začal šíp tlačit ven, našla jsem sílu a zvedla ruku, kterou jsem poté položila na jeho záda a sevřela jeho oděv. Nebylo to proto, že bych nechtěla pomoc, věděla jsem, že jiná možnost není. Prostě to bylo automatické, impuls. Poté co šíp protla čil ven a vytáhl jej, jsem stisk pomalu povolila a nechala ruku sjet do sněhu.
Ihned po tomhle mi vsunul ruce pod kolena a pod záda a vyzvedl mě do náručí. Hlavou jsem se znaveně opřela o jeho ruku, kterou mě podpíral a jednoduše zavřela oči. Někde v polovině cesty jsem jednoduše vypnula. Všechno mi zčernalo a já viděla jenom uhozené výplody mojí fantazie. 
Probrala jsem se teprve když jsem cítila, že mě někam pokládá. Očima jsem lehce projela místo, kde jsme byli. Bylo tam příjemně teplo, ačkoli jsem čas od času cítila, jak mi vítr projel vlasy. 
Nevnímaje co se mnou dělá, jsem znovu zavřela oči a snažila jsem se mu pro tentokrát pomoc, kterou mi chtěl poskytnout co nejvíce ulehčit tím, že se nebudu cukat a ani mu do toho nebudu nijak zasahovat. 

Sherwood

Zatímco se mladý zbojník zkláněl nad dívčiným zraněním, jeho věrný pes usedl blízko uhniště a svůj moudrý pohled upíral do hustého porostu Sherwoodského lesa. Zatím se však zdálo, že je nikdo nevystopoval. Robin hleděl na krvácející ránu, snažíc se přijít na nejlepší způsob ošetření. Tedy... první co udělal a nad čím nepřemýšlel bylo, že se od dívky zvedl a zašel do maličké jeskyně, kde byly zásoby. Odtamtud nanosil další dvě deky, bílé plátno, dřevěné vědro, šití, jež tu měli na látky a ne na ošetřování a lahev kořalky. Dívku pak zabalil do dek tak, aby jí koukala jen hlava a krvavé rány... byla poměrně zima, ač je zde zahříval oheň a ona nesměla prochladnout. Pak natrhal bílé plátno na menší kousky a do vědra nabral co nejvíce čistého sněhu, jelikož voda v nejbližším zdroji byla zamrzlá a nechsl jej rozmrzat u ohně. 

Teď konečně mohl vzít kus bílého plátýnka a namočit jej do chladné vody, aby jím vzápětí očistil ránu na břiše i na lýtku od krve a nečistot. Tím měl to nejlehčí za sebou, proto si mladík dodal odvahy jedním lokem z lahve kořalky a pak pohlédl dívce do obličeje... zdálo se, že je v bezvědomí, ale jistý si nebyl. Kdyby se probrala, bude ji muset otupit smysly právě kořalkou. Nyní měl s tekutinou ovšem jiné plány. Nalil jí ji do ran, aby je vyčistil a zamezil tak možné infekci. Moc dobře věděl, jak je to příjemné... často příjemnější, jak utržení rány samotné. Jakmile byly rány vyčištěné a kůže okolo ran čistá a suchá... přišlo dilema. Přemýšlel zda se má ránu pokoušet tašít, nebo ne. Šít rány neuměl, ač sám sobě už sem tam něco sešil, ale to byla jen drobná zranění... a jemu nevadilo, že mu přibyde další ohavná jizva. Tohle však byla dívka... lékař by jí to zašil úhledně, tak aby byla jizva co nejmenší. 

Robin si raději přihnul podruhé.... dost bylo přemýšlení... stratila a strácí příliš krve! Nechtěl jí ublížit... sakra, proč jí vůbec pomáhá? To netušil. Vzal rychle jednu z jehel a nad ohněm ji trochu opálil, pak do ní navlékl nit. Bude stačit jen pár jednotlivých stehů, které udrží kůži u sebe, aby rána přestala krvácet a lépe srostla. A tak se dal do práce. Po hodině nimravé práce, kdy každá minuta byla pro něj jako věčnost, byla rána sešitá asi deseti stehy...  které opravdu nevypadaly vůbec hezky, ale držely! To bylo hlavní. Teď ránu psanec znovu omyl od krve a vyčistil lihovinou, aby ji mohl obvázat, což bylo trošku ztížené tím, že musel Emme nadzvedávat. Nakonec se přesunul k ráně na onoze, kterou také znovu omyl a vyčistil... ale zde bylo šití naprosto nevhodné. Napadlo ho dutinu vzniklou šípem vypálit, aby zcela zamezil infekci, ale tím by dívce způsobyl omezení do konce života... sval by nesrostl, tak jak by měl. Proto ránu po vyčištění jen obvázal, aby zastavil krvácení... a když se jí do toho infekce dostane... vypálí jí tu ránu až potom. Nebo... to nechá na ní, až se probere. 

Hood dívce ještě stáhl přes obvaz látku její haleny a obě obě zraněné části jejího těla zakryl dekou. Teď mohl jen doufat, že nedostane horečku. Mladík se konečně postavil, umyl si ruce a psychicky znaven vše uklidil, až na pálenku. Ze skladu vyšel s jablkem a kusem sušeného masa, které hodil psovi... sám se zakousl do ovoce. Luk s toulcem a šavlí měl odložené kus od ohně. Po nějaké chvíli, kdy chodil pod skalním převisem sem a tam, jako vlk v kleci a ukusoval z jablka, usedl k ohni, zády k Emme a vedle svého zvířecího přítele. Ten mu položil hlavu do klína a nechal se hladit. 

Sherwood

Dělal toho hodně, ale snažila jsem se pevně držet a ani nedutat. To se mi dařilo až do chvíle, kdy mi do rány nalil lihovinu. Neubránila jsem se tlumenému vyjeknutí a několikrát sebou mezitím škubla. Kdyby to byla rána na ruce, přežila bych to, ale tohle šlo hluboko, bylo to celé rozbolavělé a k tomu na břiše. Nebylo to příjemné, každopádně poté začal šít.. Tentokrát už jsem byla na bolest tak nějak připravená a snažila se nic nedělat, každopádně občasnému zasykání nebo bolestnému stenu by se nevyhnul nikdo. 
Když už jsem cítila, že mě omotává, opět se mu snažila práci ulehčit, jak jsem jenom mohla. Každopádně poté se přesunul na nohu a opět přišla velká bolest. Jelikož šla rána skrze, bylo to jako kdyby mi nohou projel další šíp. Zakňučela jsem a automaticky nohou cukla, po chvíli jsem ji už nechala být a držela, ať už dělal cokoli. 
Otevřela jsem oči, které byly po většinu toho utrpení zavřené a zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi do očí díky bolesti draly. Robun chodil sem a tam a něco poponášel. Všimla jsem si, že už se stmívá, musel u mě klečet dlouho..proč to vlastně dělal? Po tom co se dělo při našem prvním setkání..očekávala bych, že jim spíš pomůže mě dorazit. Zatnula jsem zuby a jednu ruku v té rolce, ve kterou mě Robin zabalil jsem vysunula ven a stáhla s ní trochu deku, abych viděla co se kolem děje. On seděl u ohně a tulil se k němu pes. 
Rány stále hodně bolely a tepalo v nich..bude trvat dlouho, než se pořádně zotavím. 
Když jsem tam tak ležela a pomalu zavírala oči, kterýma jsem pozorovala ohniště, uvědomila jsem si, že tam v lese je někde Hershee. Chvíli jsem přemýšlela, co s tím dělat a pak se prostě rozhodla, že je to inteligentní a silné zvíře a že mě s největší pravděpodobností bude hledat. Většinou jsme na večer jezdili ke světlu, když jsme byli v lesích nebo mimo vsi, či města..pokud oheň uvidí, dozajista se ukáže. 
Položila jsem si hlavu a chvíli jenom mlčela. Zajímalo mě hodně věcí, ale nejvíce asi otázka proč to udělal. 
"...smím...mít dotaz?" Zeptala jsem se jej stále ještě trochu roztřeseně a jenom na něho koukala. 

Sherwood

Jistěže si Robin uvědomoval, že je dívka alespoň z větší části při vědomí, tedy alespoň po tom, co sem tam sebou zacukala nebo zasténala vlivem bolesti, jež jí on způsoboval. Neobtěžoval se ji nějak utěšovat... nebo na ni mluvit, na to byl příliš utopen ve vlastních myšlenkách. Na to ho v tu chvíli příliš sužovala jedna z jeho horších nálad... část jeho povahy, ta druhá... horší. Uvědomoval si to. Proto se teď nechal unášet pohledem upřeným do plamenů, kam sem tam přiložil, aby oheň nevyhasl. Pes mu při tom pomalu usnul pod velkou dlaní, zhrublou prací a bojem. 

To až zvuk dívčina hlasu jej vytrhl, takže sebou cukl a otočil k ní hlavu, stejně i tak Athos, který vyletěl na nohy a s nedůvěřivým pohledem na Emme začal vrčet. Hoodova tvář byla stále zkrytá v kàpi, takže mu nebylo vidět do tváře. "Klid brachu. Stačí!" Okřikl zbojník nejprve svého psa. "Jistěže,... mluv." Přikývl nakonec po menší odmlce.  Trochu jej překvapilo, že má vůbec sílu na to mluvit. 

Sherwood

Poté co jsem promluvila se pas vyšvihl na nohy a začal štěkat a vrčet, nejspíše moc nechápal, že žiji..jo, takových je nás více. Každopádně štěkání mi způsobovalo nepříjemné pištění v uších a bolest hlavy, navíc jsem z něho měla strach, teď by mě zabil kdokoli, kdo by chtěl. 
Robin psa okřikl a ten se tedy stáhl. Trochu mě iritovalo, že mu nevidím do tváře - když seděl proti světlu a většinu obličeje kryla kápě, která na obličej vrhala stín, nebylo to nic, co by mi napomáhalo vidět jej.
Souhlasil s tím, že se mám ptát. V hlase taktéže nebyla znát nijaká emoce. Byl chladný, tak jak jsem většinou já byla ke všem, s vyjímkou mé matky. Na sucho jsem polkla. "..proč..." Nechala jsem si prostor na lapavé nadechnutí. "..jsi mi pomohl?" Pozorovala jsem jej lesklýma očima, které pro něho narozdíl od jeho tváře pro mě, až vinikly. 
Když jsem jej sledovala, zdálo se mi, že sliším ržání koně. Hershee byl blízko. Nejspíše opravdu šel ke světlu, tak jak byl zvyklý. Znělo to ustaraně, nechápavě a zmateně. Alespoň se mi to tak zdálo. Doufala jsem, že nebude bloudit a že si cestou sem nezraní nohu. Věřila jsem však v jeho šikovnost a rozhodla se nemyslet na to. 

Sherwood

Les se ponořil do tmy a jediným světlem v okolí byl jejich oheň. Oheň, jehož teplo jim zajišťovalo, že nepodchladnou se ale mohl stejně tak stát jejich problémem. Kdokoli je mohl najít... tady nebyli hluboko v lese, jako se nacházel hlavní tábor zbojníků. Když Emme promluvila, moc dobře slyšel, jak těžké je pro ni každé slovo. Chvíli mlčel a nechal její slova doznít v tom zimním tichu. Pak si z hlavy sňal kápi. Rád by jí poskytl nějakou odpověď... i sám sobě. Rád by znal důvod. "Nevím." Řekl nakonec s pohledem opět upřeným do plamenů. "Nepřemýšlel jsem, prostě jsem to udělal." Dodal ještě, stále tím odměřeným hlasem. Zaržání koně, jež nebylo nijak zvlášť daleko ho však donutilo ztuhnout, všechny svaly se mu napnuly k prasknutí. Pohled konečně odtrhl od plamenů a snažil se prokouknout tmu. Sledoval je snad někdo? A teď kvůli ohni i našel? Mladý zbojník se hadí rychlostí natáhl po šavli a stejně tak rychle byl na nohou. "Kolik mužů po tobě šlo?!" Zeptal se tiše a udělal několik kroků za oheň, aby lépe viděl do okolí. Athos jej následoval, při čemž bystře stříhal ušima a nasával do čenichu vzduch.

Sherwood

Vzhledem k mému vysílení jsem neodpověděla. Jenom jsem přivřela oči a poslouchala zvuky okolí, ke kterým se tedy přiřadilo ržání mého koně. To Robina nejspíše dost vyplašilo, ale já si byla jistá, že není čeho se bát. 
Nadechla jsem se. "..tři..jednoho jsem zabila.." Odpověděla jsem mu a znovu se zhluboka nadechla. "Tohle nejsou oni." Po těchto slovech jsem se trochu zakuckala. "Je to..můj kůň..neublíží.." Mluvila jsem skoro jako kdybych u toho brečela, což pravda nebyla. Jenom jsem prostě byla až moc vyčerpaná na mluvení. 
Několikrát jsem se sýpavě nadechla a pak trochu zvedla hlavu, abych se mohla podívat tím směrem, odkud bylo slyšet ržání. Byla jsem si jistá..Hersheeho bych poznala snad pokaždé. 
Jak jsem zvedla hlavu, ucítila jsem nepříjemné táhnutí v ráně na břiše. Zvuky klapajících kopyt se už ozývaly o něco blíže. A po nějaké chvíli jsme mohli vidět, jak statného hřebce osvítilo světlo z ohniště. 
Kůň byl osedlaný, měl na sobě vše, co jsem na něm nechala. Koutky se mi zvedly v úsměvu, když mě zvíře spatřilo a po malé chvíli váhání, kvůli Robinově psu se oklikou vydal až ke mě.