Finnegan a Robin - O dobru a zlu
14. 03. 2017 21:44:15
Účastníci: Finnegan a Robin
Pořadí: Finn, Robin
Děj: Uvidí se…
Místo: Nottingham, zalidněné tržiště
Čas: Sobotní ráno, řekla bych :D
Úvodní post:
Finn stál opřený o zeď jednoho z kamenných domů na kraji náměstí a realita se před jeho očima míchala se vzpomínkami a vytvářela skoro surrealistický film. Nic nedávalo smysl. Na pokožce mu žhnulo pouštní slunce, ale zem byla stejně pokrytá bahnem a vzduch byl cítit svěžím nočním deštěm, co se objevoval zvláště na jaře. Mezi výkřiky v angličtině sem tam zazněla arabština, místo za šilinky prodavači nabízeli své zboží za dináry. A přesto stačilo jen na setinu vteřiny zavřít oči, aby se zalidněné nottinghamské tržiště pod hradem proměnilo v sobotní ráno ve Svaté zemi úplně. Aby pod nohama cítil sypký písek, aby ve vzduchu zavonělo koření místo spečeného vepřového tuku, co dopadal se syčení na ohně, nad kterými se opékalo maso, aby cítil váhu kroužkové košile a štítu na zádech, ač nyní nic takového neměl, aby se jednoduše vrátil do minulosti do doby, co mu byla nejmilejší ze všech. Bylo to jen mrknutí – jenže jak víme, čas je relativní. A z té hloupé desetiny sekundy se tak mohla stát minuta, deset minut i hodina vjemů, co útočily na jeho smysly, aniž by se jim nijak bránil. Nechtěl. Dnes ne.
Když znova otevřel oči, nyní nebyly kovově chladné. Zářily, živě těkaly ze strany na stranu, ba dokonce z nich šlo vyčíst i něco jako veselí. A zornice? Ty byly menší než špendlíkové hlavičky, což bylo nejspíše vysvětlení všeho. Měl sedm hodin opiového opojení, o kterém snil posledních pět dní, za sebou. Šest z nich prospal hlubokým, bezesným spánkem. Po nich se probudil, téměř se vymáchal ve vědru ledové vody a zmizel do ulic, které nyní vnímal zkresleně jako na půl ty v Nottinghamu a na půl ty v Akkonu. Byl tady i tam. Cítil zdejší i tamější slunce, vnímal zdejší i tamější obyvatele a z nějakého hlubokého místa v sobě vyhrabal pocit štěstí z mileneckého pobláznění, protože v tomhle světě měl ženu, stále se těšil na příchod svého syna na svět a koleno jej nebolelo tou stálou tupou bolestí. Necítil se unavený, ospalý, malátný, nebylo mu zle, neboť do dýmky výjimečně nacpal mimo kuličky opia též malý kousek hašiše, který působil k druhé látce protichůdně. Když to dělal, věděl, že mu bude další den příšerně špatně a nejspíš do sebe nedostane ani kousek potravy, takže se tak akorát opije vínem. Ten pocit uvolnění za to však stál a směs byla snad ještě lepší než opium samotné, neboť neosvobozovalo, ale vytvářelo iluzi. Iluzi štěstí a dokonalého život. A co záleželo na tom, že lidé na akkonském tržiště po něm nejistě pokukovali jako na cizince, vyvrhel, vetřelce. Na nich nezáleželo. To jen na ní.
Znova mrkne a propadne se do několika minut sladkého přeludu. Nyní ještě lepšího, neboť se mu kolem pasu obtočí jemné štíhlé ruce s malými, ale prací zhrublými dlaněmi, a na tváři ocítí horký dech stejně něžné plné rty. Dívčí zahihńání, ozývající se prakticky u jeho ucha, nemůže přeslechnout – a nerad by, ještě k tomu, neboť zní jako skleněná zvonkohra, nevlezlé, jemné. “Koupíš mi fíky? Prosím. Dám ti ochutnat. A pak ti dám ochutnat i sebe, drahý…“ Poslední větu zašeptala hříšně do jeho ucha, načež se znova rozesmála. Miloval její hlas. Miloval ji celičkou, v její snědé kráse. Na rtech se mu objeví malý úsměv, škádlivý, spokojený, jako by byl kocour, co dostal konečně pořádně nažrat. “Hej! To JÁ chci být Robin! Já…!“ Tohle nebyl její hlas. Tedy na začátku ano, ale hned po prvním slově se změnil na hlas nějakého upištěného otravného kluka. Zamračí se. Otevře oči a akkonské tržiště se rázem rozplyne. Zůstane jen to nottinghamské díky jednomu hloupému podmětu, co ho vrátil do reality. I takový vlil hašiš měl. Uměl vytvářet iluze a uměl je i brát, aby nakonec nechal člověka s tunou energie v sobě, roztěkaného, rozčileného – a v případě Finna? Mnohonásobně. Na kluka, co mu vzal jeho sen, co mu vzal jeho Naru. A kvůli čemu, nebo spíše kvůli komu? Všichni věděli, že pro lid Nottinghamu je Robin Hood hrdina. Že jej děti obdivovaly a kdyby chtěl, tak mu holky skáčou samy do postele. Tedy aspoň některé – někteří se samozřejmě stále drželi šerifa. Mnoho jich však nebylo. Většina lidí mělo dost rozumu, aby se o tom nešířili na veřejnosti. Tihle kluci, co pobíhali okolo tržiště s klacky místo meči, očividně ne. Byla to jen hloupá hra. Ale i ta dokázala Finna vytočit – zvláště nyní, kdy za sebe tak úplně nebyl zodpovědný. Stačilo mu udělat dva kroky, aby toho, co promluvil, čapnul za límec staré ušmudlané košile a smýkl s ním směrem ke zdi, kam ho přirazil, když klukovi na bahně podjely nohy a on se změnil v překvapenou hadrovou panenku. Přidřepne k němu, ruku mu přitlačí na hrduník „Chceš jednou viset? Hm? Protože to je smrt pro zrádce a není zrovna hezká. Nebudeš moc dýchat. A určitě ti dojde, proč to u šibenice vždycky tak páchne. Ten váš hrdina jednou skončí pověšenej ve vlastních sračkách, tak chceš dopadnout?“ Kluk ani nedutá, jen na něj kulí velká zelená kukadla. Jsou věci, které by Finna obměkčily. Ale musí mít náladu. Tu nyní evidentně nemá, zvlášť, když je nadopovaný a oči mu přímo svítí. Mluvil rychle, překotně, jak jej mysl předbíhala. „Správně. Nemyslím si. Teď mazej domů a buď tím, čím jseš a budeš. Sedlák.“ Pustí ho, nepříliš jemně ho postrčí stranou a kluk hned uteče jako vystrašenej králík. Finn se narovná, aby vzápětí hlasitě zaklel, když ho koleno odmítne poslechnout. Nebolelo, ale to neznamenalo, že je plně funkční. “Byl jsi na něj zbytečně zlý, Ya Hayati“ Nařin hlas zazní zpoza jeho zad a Finn se zarazí, narovná záda, než je zas svěsí. Neotáčí se. Nebyla by tam, to ví, přestože ji cítil stejně jako její dotek na rameni. Konejšivý, uklidňující, co ho v tuhle chvíli neděsil, nenutil ho bát se, protože ji už nikdy neuvidí, jen uslyší její hlas, co ho dovede k šílenství. Ne, pro teď byl rád, že ji má po boku. Pro teď se to zdálo zcela normální. „Ne, Ya Amar. Zachránil jsem mu život.“ A co na tom bylo to nejhorší? Opravdu tomu věřil.
PS: Aby ses nedivila, Ya Hayati a Ya Amar jsou láskyplná arabská oslovení. :D
Po celkem dlouhé době jsem se ocitl v Nottinghamu, všude to bujelo lidmi a stánky, trhy. Tentokrát jsem zvolil nový převlek a novou strategii, oblékl jsem se jako chodívali místní dřevorubci, za jednoho z koní zapřáhl vozík se dřevem. Bylo snadné se smísit s davem a předstírat, že hodlám všechno dřevo prodat. Bylo horko, připomínalo mi to dny v Palestině. Pod nohama mi klouzalo bahno, když jsem slezl z vozíku blízko kamenného domu na náměstí. Koni jsem dal seno a došel pro vědro s vodou, které jsem před něj postavil, načež jsem ho odpřáhl. Nebyl to výhradně můj kůň, tím byl Hrom, ale ten zůstal v lese.
Pak už stačilo předstírat, že jsem obyčejný prodejce. Nebylo to těžké, musel jsem se usmívat. V myšlenkách jsem byl u svého plánu, zjistit co za novinky sheriff vymyslel. A trochu ho okrást o pár peněz. No a nakonec se obchod i plán zdařil, tedy dokud si mou pozornost nezískal muž nedaleko ode mne. Vlastně bych si ho téměř nevšil, kdyby nechytil jednoho z capartů, kteří si hráli mezi stánky s dřevěnými klacky, jako meči. Toho kluka nevybíravě přirazil ke zdi a něco na něj vztekle syčel. Ne tohle chování jsem neměl rád, copak si malé dítě něco takového zasloužilo? Opustil jsem svůj vůz a pomaličku se k nim přiblížil. Nemohl jsem popřít, že mi lichotilo to, že mě ty děti obdivují. To jsem, ale neměl čas řešit. Vyčkal jsem, nevypadalo, že by mu chtěl nějak více ublížit, a když ho pustil, namířil jsem k němu. Kluk vyděšeně odběhl a já za ním chvíli hleděl.
S úsměvem přistoupím k muži. „Přijde vám zábavné, děsit malé děti?“ Zasmál jsem se, jako bych byl dobrým spiklencem. Hrál jsem další ze svých her. „Zdálo se, že toho kluka na hodně dlouho nenapadne, hrát si tady.“ Dodal jsem a v očích mi vesele jiskřilo.
/ Omlouvám se, za nekvalitní post, ale spěchám. Příště to bude lepší.
Na něco podobného Nara nenalezla odpověď. I ona viděla mnoho dětí umírat. Mnoho rodičů strádat a plakat pro své maličké a milované. V Palestině bylo takových případů tucet denně a ostatně i zde. Děti umíraly, bylo to běžné – ale nikdy to nebylo o nic méně bolestivé. A přitom to byly jen hlouposti, co je zabíjely. Rýma. Vyrážka, co se proměnila v horečku. Kousnutí od psa, co se zanítilo. A špatně volená slova – urážky nebo hloupé hry, které slyšeli ti nesprávní lidé. Vaisey by nebyl rád, že se mu po městě potloukají tací, co Robina hlasitě obdivují a Finn neměl pochyb o tom, že by se takových rád zbavil. O své krutosti dokázal již mnohé a Finn si nevšiml mnoho věcí, které by zbrzdily jeho jednání. Což o to, jednou ho to také bude stát život – takoví lidé nemohli být pohodlní ani králi. Zatím zde však vládl. A nezáleželo tak na ničem jiném než na jeho názoru a pohledu na děti, které si hrají a obdivují jeho úhlavního nepřítele, co mu pil krev.
Za zády se mu ozve hlas. Neznámý, jak si ihned uvědomí, s rýpavou – nebo alespoň poněkud nepříjemnou poznámkou, ačkoliv mu v hlase zazníval smích. Finn… byl nabuzený. Nadopovaný. Ztuhnou mu ramena, jak zpozorní, a otočí se. Dnes by mohl rytířskou kastu reprezentovat přece jen o něco lépe -brigadinu vyměnil jen za vestu, čistou bílou košili, obyčejné kalhoty a vysoké holinky, k tomu navíc jednoruční meč připásaný na zádech popruhem přes prsa a nátepník na pravé ruce. Dýky nemohly chybět stejně jako sepraný, starý šátek kolem krku. Přesto oblečení vypadalo trochu zváleně. Nejspíš protože v něm předtím ulehal s dýmkou v ruce a faktem zůstává, že v tomhle stavu se jednoduše málokdy zvládal převlékat a dýmka… nu, ta byla povětšinou tak lákavá, že mu bylo upřímně naprosto a zcela fuk, v čem lezl do postele. Přelítne chlapa, co k němu došel, pohledem. Usmíval se. Finnovi to docela pilo krev. Takže spolu zjevně nezačali moc dobře a to jen velmi málokdy dobře končí. „Zábavné? Ne. Rozumné, když už. Neděsím je. Říkám jim pravdu. Máš s tím problém?“ I kdyby měl, nejspíš by si to musel urovnat sám, protože… no, dřevorubci u Vaiseyho moc velké slovo nemají. To on byl… Nebo něco podobného. *„Nic ti neudělal, Finne. Pojď domů, prosím… Pojď ke mě.“ Nara zase zaškemrala. Měla o něj strach, ostatně jako pokaždé, když byl ochotný pustit se do rvačky. Byla výplodem jeho mysli, ale stejně se bála, že o něj přijde. „Ne. Teď ne.“ Obvykle Naře neodpovídal nahlas – nebo jako v tomhle případě, tlumeným polohlasem – ale nyní nebyl ve stavu, kdy by to zrovna řešil. Finn nakloní mírně hlavu na stranu jako kocour, kterému se něco nelíbí – a také nelíbilo. Ty jiskřičky života v očích toho chlapa. Šedomodrá těch jeho se nyní už nesmála, nezářila – byla chladná, pichlavá a ocelově sedlá jako obvykle. „Je to snad tvůj harant? Bastard?“ zeptá se pomalu, každé slovo pečlivě vyslovuje, jako by mluvil s hlupákem. Mírně se k němu nakloní. Ne blízko, ale dost na to, aby to bylo poněkud nekomfortní. „Být tebou, držím si ho na vodítku. A pohlídám si, co ho doma učíte. Pokud ti nepatří, může ti být upřímně jedno, kde si to děcko bude hrát a kde ne.“ Tato slova prakticky zasyčí, procedí je mezi zuby. „Máš k tomu ještě co říct? Nějakou stížnost?“
Zachytím, jak muži ztuhnou ramena, ještě před tím, nežli se na mě zcela otočí. Nevypadal, jako někdo z okolí, nevypadal, jako obyčejný občan, ani voják. První, co si otisknu do paměti jsou všechny jeho zbraně – meč na zádech a další ostří, co se mu skrývala v záhybech oděvu. Netvrdím však, že jsem si určitě všiml každé dýky, kterou u sebe měl. Ne, tohle byl někdo, kdo si určitě musel projít válkou, ať už kdekoliv, nebo se možná mýlím? Byla to jen intuice, neměl jsem pro to důkazy, nebo něco podobného. Bylo to snad v jeho pohledu? V těch poznamenaných očí, které jsem tak často vídával v Acconu, ve svých snech, či ve vlastním odraze? Netušil jsem… Ať byl tenhle muž kdokoli, rozhodně nebyl sedlákem či kovářem. Přeměřil si mě pohledem, načež promluvil. Neznělo to, kdovíjak přátelsky, ale s tím jsem ani nepočítal.
Chtěl jsem mu odpovědět, odpovědět tak, abych před ním nesklonil hlavu a zároveň nevyvolal něco horšího, než byla slovní potyčka. Ono, vlastně už jsem se k těm slovům nadechoval, ale zarazila mě jeho nesmyslná slova. Přišlo mi, že nepatřila mě, ale v tom případě, komu? Nikdo jiný se našeho ‚rozhovoru‘ nezúčastnil, ač okolo bylo lidí přehršel. Nezpustil jsem z muže oči, tedy až na tu kratičkou chvíli, kdy jsem se pozorněji rozhlédl, zda neuvidím dotyčného, jemuž měla ta slova patřit, avšak…nic. Neviděl jsem nikoho. Ne v tento den jsem tu byl sám, žádný z mých lidí mne nedoprovázel, nebyl jsem tu kvůli boji, nýbrž jen kvůli informacím a malému výdělku. To jsem ještě netušil, že se mé plány nejspíše změní… Muž nakloní hlavu ke straně, připomnělo mi to šelmu, která pozoruje svojí kořist, tou jsem však já nehodlal být. Tělo mi rázem ztuhne v očekávání následujících slov, popřípadě něčeho horšího.
Naštěstí přišla jen ta slova a chlad v očích toho vojáka, či žoldáka. A co mohlo samozřejmě napadnout mě, no úžasná blbost, prostě celý já! Už jsem slyšel ta hašteřivá slova Marien. Myslí si snad, že mluví s negramotným člověkem? I jemu se podaří v mém nitru rozžehnout hněv, nejen svým přístupem k tomu chlapci, ale nyní i ke mě samotnému. Na okamžik stisknu čelisti, ale nakonec se přeci jen ovládnu. Místo hněvivého výrazu a slov plných zášti, jsem opět nasadil svůj uličnický, mírně arogantní a pokřivený úsměv. Nedal jsem na sobě již znát své rozlícení, v očích se opět usadily hravé jiskřičky, místo agresivních plamínků. „Snad, maličko.“ Zatrylkuju pobaveně a hrdě pozvednu bradu, přesně tak, jak bych neměl ve svém hraném postavení, přesně tak, jak to obyčejní lidé téměř nedělají. Nevadilo mi, že se mírně naklonil, nerozhodilo mě, že narušil můj osobní prostor, možná jen trošku, ale rozhodně jsem to na sobě nedal znát. „To dítě mi nepatří, a i kdyby patřilo, tobě to může být úplně stejně jedno, jako mě.“ Ta ironie v mém hlase nešla přeslechnout, přesto jsem mluvil klidně, až příliš. Jako by o nic nešlo a mi jen klábosili o pěkných ženských. „Protože ty také nejsi jeho otcem, aby jsi jej vychovával.“ V jedné věci měl ten chlap pravdu, bylo nebezpečné, aby hlasitě dávaly najevo, že obdivují psance. Mohlo je to stát krk, někdo by jim všem měl říci, že si takhle nemají hrát, nebo alespoň ne ve městě či vesnici. Jenže, ne tím způsobem, jaký vybral onen muž. A další pravdou bylo, že bych to nikdy nahlas před ním nepřiznal, nedokázal jsem ustoupit. Na to jsem byl příliš hrdý. Jsi obyčejný hlupák, Robine. V hlavě mi zazněla slova Marien, tak důvěrně známá… Nadzdvyhl jsem obočí a s pohledem upřeným do jeho očí, jsem se nepřestával usmívat. Pokud se ten muž hodlal pustit do rvačky, měl jsem jistou nevýhodu, on měl zbraně u sebe, zato já měl svou šavli ukrytou pod vozem a luk zůstal v tábořišti. No, nějak si třeba poradím,......a pak, třeba se k boji ani nedostane…Upřímně, té poslední možnosti jsem nevěřil.
Stiskl čelist k sobě v podobném gestu, jak i Finn často ventiloval svůj hněv – jen v jeho případě to obvykle bylo silně neúspěšné, což se – jak se zdá – v případě muže nekoná. Možná to bude tím, že v jeho hlavě promluví hlas rozumu, co mu sdělí, že by to nebyl dobrý nápad. Možná má jen dobré sebeovládání. Zcela upřímně to Finna nezajímalo stejně jako chlap před ním. Chtěl se jen vrátit na akkonské tržiště. Zavřít oči, znova ji cítit – tušil však, že by se mu to nepovedlo. Jeho přelud tu byl stále, ale sny, ty se rozplynuly. Všude bylo slyšet jen angličtinu, Slunce tolik neplanulo a místo vůně koření zbylo jen vepřové. Svět rázem ztratil na půvabu. Finn není žádný poeta, ale něco takového mu dokáže zkazit náladu. Ten chlap byl troufalejší, než by někdo v jeho postavení být měl. Nelíbil se mu. Vůbec se mu nelíbil a tiše přemýšlel, co s tím může udělat. Odejít. Překousnout to. Smazat mu ten výraz z tváře spolu s celým obličejem, kdyby s ním mrskl proti zdi. Poslední možnost se mu zamlouvala nejvíce, ač měla jeden drobný problém – nejspíš by se bránil. Vadilo by mu to? Hm…
„Oba ale víme, že jeho otec ho moc dobře nevychává, že ne?“ Mluví pomalu, opět velice jasně, než očima těkne k místům, kudy chlapec zmizel. Pak se pohledem vrátí zpět k Robinovi, podívá se mu do očí. Robin je vyšší než on, nezdá se však, že by z toho Finn měl nějaké trauma. Jen málokdy měl potřebu si dokazovat to, že je lepší. Bylo to dětinské a… no, potkal tucty lidí, co byli lepší než on. Jenže ti byli na hřbitovech a Finn stále žil – a obvykle je zabila mladická nerozvážnost, drzost a to, že pro jednou neměli na své straně štěstěnu. Stejně jako chlap před ním – s jeho hrdě vystrčenou hlavou, pohledem do očí, že si Finn nemůže pomoct jinak, než aby tasil. Droga – tedy hašiš, ne opium – zlepšovalo smysly. A vracel mu rychlost, kterou pozbyl od dob v Palestině, vracel mu… elán, to je ono. Dýku, kterou tasil zpoza zad, nepřitiskne neoriginálně ke krku, nýbrž špičkou zamíří mezi žebra na ledviny – tak, aby to muž zřetelně cítil. Podobně účinné, snad jen bolestivější než podříznutí hrdla. Nechtěl ho však bodnout – ne teď. Ne takhle, ač oči mu divoce září. Nešlo mu o smrt samotnou jako spíš o akt. A nešlo ani o hrdost zabít neozbrojeného stejně jako to, že ho ani zabít nechtěl. Šlo o… zábavu, nejspíš, o zábavu a život a… nic jiného. „Nebojíš se a stejně provokuješ. Chyba. Jen hlupáci se nebojí, když provokují, štěně. Nikdo jinej – a zvlášť ti neozbrojení. Nebo jsem snad něco přehlédl?“ Povytáhne obočí. Oslovil ho pohrdavě, výsměšně – těžko se odhadoval věk, ale Finn byl starší, o tom nemusel ani uvažovat. Nepřitlačí. Nepotřebuje vyhrožovat, zvláště, když nůž za moment odtáhne, aby jej otočil a nabídl mu ho jílcem. „Nebudu ti lhát. Vždycky mě zajímalo, co udělá hlupák, když je ozbrojenej.“ Byla to bláhovost? Nerozum? Možná. Ale jeho mysl byla momentálně celá moc… chaotická na to, aby jednal racionálně.
„To je však jeho věc, nemýlím – li se.“ Odvětím na jeho poznámku, jež se týkala chlapcova otce. Úsměv stále na svém místě, zatímco si hledíme vzájemně do očí. Někdo by řekl, že je to jen hloupá výměna názorů, budiž, snad ano. Jenže tady šlo především o no…asi mou hrdost a dalo by se říci i zábavu, nevěděl jsem. Jenže, rozum křičel něco jiného. Nenechat se vyprovokovat k souboji, nestrhnout vše v rvačku. A proč? Protože jsem se nepřišel rvát, nestál jsem o to, aby mě někdo odhalil, poznal. Nechtěl jsem si získat pozornost vojáků – stráží, jež drželi ve městě hlídku.
Když jsem však ucítil ostří, jenž se mi tlačilo na kůži mezi žebry, pohled jsem nakrátko sklopil k té dýce. Přejel jsem pohledem na jeho ruku, pevně držící rukojeť dýky. Byl rychlí, to se mu muselo nechat, ani té dýky, jež vytáhl zpoza zad, jsem si nevšiml. A věděl přesně kam míří, jako každý muž, který si prošel válkou. Tohle by nebyla příjemná smrt, mířil mi na ledviny. Se zasmáním jsem vrátil pohled k jeho očím. Z těch mých nešlo vyčíst vůbec nic, až na…šílenost. Tím krokem ve mě probudil temnotu, jež jsem se ustavičně snažil skrývat. Snad by mi nevadilo zemřít, ale měl jsem strach, strach, že opět zklamu, strach, že tu všechny zanechám samotné. Bál jsem se o Marien, Muche a všechen lid. Všechen jsem jej však zakryl šíleným úsměvem. Znal jsem nejméně tři možnosti, jak vykrýt ránu, jež by mi mohl dýkou zasadit. Ano, dotýkal se tím kusem kovu již mého těla, stačilo zatlačit, ale dokázal bych mu jí vyrazit z ruky nebo minimálně odvrátit z dráhy. Ač by to znamenalo, že by mě stejnak poranil. Ovšem, je značný rozdíl, mít roztrhlou kůži a maso, probodnutý bok na žebrech a nebo probodnuté ledviny. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro obranu, zaskočil mě. Promluvil, nebodl.
Ta jeho slova, jako by jsem byl malé dítě, které on poučuje, učí. Jenže já dítětem už dávno nebyl. Možná jsem se tak choval, ale jen pro to, abych ukryl svou pravou tvář. Temnota se vpíjela do všech částí mé mysli, pohlcovala mě. „Nepřehlédl.“ Přitakám, snad skoro vesele. Očekával jsem za tu drzost jeho vztek a výpad, výpad, jenž by mohl znamenat můj konec. V tomhle stavu mě, ale naštěstí nepronásledovala Marienna slova a její krásná tvář. Místo toho však dýku odtáhl, přestal mě jí ohrožovat. Napadlo mě, že si to rozmyslel, že se mnou nechce ztrácet čas, spletl jsem se. Dalším překvapením bylo, jakmile mi dýku nabídl druhým koncem, jílcem. Tentokrát vylétlo obočí vzhůru mě, musel jsem blouznit. Nebo blouznil on… Nějakou chvíli jsem váhal, obzvlášť při jeho dalších slovech, kdy mě označil za hlupáka. Nechtěl jsem se přeci dávat do rvačky, jenže druhý hlásek mě přímo vábil k boji. Minuty ubíhali a já střídavě hleděl na muže a dýku, kterou držel. Nakonec jsem ten hlásek poslechl, natáhl jsem ruku k jílci a pevně jej obemkl prsty. „Jo, to mě taky.“ Sladce se usměju, kdy si nůž vezmu. Bylo to zvláštní, raději jsem bojoval pěstmi, když jsem neměl svou šavli nebo luk. Nože, dýky, to bylo příliš…nevím. Prostě jsem je nepoužíval. „Takže, ty chceš bojovat?“ Optal jsem se, nechtěl jsem útočit první. To jsem dělal málokdy.
Přimhouří oči, jako by se snad snažil prohlédnout přes sluneční paprsky. Ve skutečnosti jen ostřil, hledě mu též do očí. Pomatených, šílených, očí blázna, co toho mnohé viděly. Velmi podobným těm jeho, snad jen s tím rozdílem, že ty Finnovy nesly nepřirozený lesk a zároveň sklivost, že se zdálo, jako by viděl dál, daleko za Robina i přes něj a zároveň vnímal muže před sebou a bezesporu i tím, že Finn měl mnohem menší zorničky, nepřirozeně stažené pod vlivem opiátu, co mu dodával energii i troufalost. V hlavě mu to šrotovalo, pozorně a rychle, myšlenkové pochody se navzájem míjely a vytvářely celou síť představ – byl to dřevorubec a přesto to působilo, že viděl válku. Byl mladý. Kde bojoval? Ve Francii, v Palestině? Byl opálený? Těžko se to dalo určit, rozpoznat. Oči vojáků vypadají všechny stejně – prázdné a přesto plné směsice pocitů.
Je drzý, pokouší. Štěně, opravdu byl jen hloupým malým štěnětem, co si rozhodl pohrát a zahodit svůj život, kdyby se Finnovi zlíbilo. Proč? Vždy ho to nutilo přemýšlet nad osobními tragédiemi ostatních, že se rozhodli uchýlit k podobným pocitům jako on s tím rozdílem, že on zemřít nechtěl – žil rád. Jen ne sám. Jen ne bez ní po boku, protože pak to všechno přestalo dávat smysl a Nara byla jako ten jeden chybějící dílek stavebnice. Ten, co patří úplně naspod. Ten, bez kterého se to všechno začne bortit. Při jeho odpovědi mírně nakloní hlavu na stranu, nemohl si pomoct, aby ho tenhle muž nezaujal a neštval v jedné chvíli. Choval se jako blázen. Ale to Finn ostatně také, když mu nabídne dýku, aniž by se divil, že to muže poměrně hodně zarazí. Na rtech se objeví malý úsměv – jako by to snad dělal jen proto, aby jej překvapil, což se mu povedlo. Nakonec si však nůž vezme a Finn pustí čepel. Teď byli vyrovnaní – relativně. Finnovi zbyla jedna malá erární dýka a jednoruční meč na zádech, který však neměl v plánu použít. A na jeho dotaz? Dá mu pěstí. Pod bradu, pokud Robin neuhne, stejně jako se ho v další chvíli pokusí nakopnout do břicha, hned se dostávaje do bezpečné vzdálenosti s nohama mírně rozkročenýma a pokrčenými, s očima pozornýma a svaly napjatými v pozoru. To, že mu nabídl dýku, nikdy neznamenalo, že ji chce použít – spíš jen že nebude útočit na neozbrojeného a nedá mu možnost bránit se i něčím… nu, ostřejším.
Pustil čepel, bylo zvláštní třímat cizí zbraň. Oplácel mi pohled, jen se mi zdálo, že spíše hledí skrze mě, nežli na mě. No, neměl jsem to však čas příliš řešit, jeho odpověď na mou otázku byla rychlá a jasná. Ohnal se po mě pěstí. Ty rána byla rychlejší, nežli jsem čekal, takže jsem se úderu nevyhnul. Ostrá bolest v čelisti, do níž mě zespodu udeřil, jsem však vnímal jen nepatrně, nemohl jsem si jí připustit, ačkoli mírné heknutí mi uniklo. Díky tomu jsem se vyhnul dalšímu zásahu, který jsem stihl, ač na poslední chvíli zpozorovat. Nohou se mě pokusil kopnout do břicha, naštěstí jsem jeho úder vykryl. Bylo to těsné, vzhledem k tomu, že jsem se musel zároveň vzpamatovat z předchozího úderu. Rychle jsem zastrčil dýku za opasek kalhot a ostražitě jej pozoroval. Přišlo mi vhod, že zatím používá jen sílu vlastního těla. Já sám na nic nečekám a už mířím vlastní pěstí na jeho žebra, z boku. Pokud se mi zásah však povede, mohl mě vykrýt, nebo jen uhnout. V očích zvířecí divokost, jako by ve mě probudil něco, co dlouho spalo. Vlastně, byla to trochu pravda. Dostal jsem se tak blíže k protivníkovi a znovu se ohnal, nyní po jeho tváři. Svaly mi brněli očekáváním, napínaly se při pohybech, jež připomínaly šelmu. To ovšem neznamená, že jsem si neuvědomoval nebezpečí, jež muž proti mě představoval. Věděl jsem, že to bude dobrý a zkušený bojovník, ostatně to jsem byl i já. Strach, možná nepatrné smítko, někde hluboko pod bláznovstvím. Překrytý vším ostatním, odvahou, naivitou, nadějí a zuřivostí.
Ruch na tržišti, který mohli vyvolat, jej nezajímal. Jeho smysly, zbystřené a velice ostré, se stáhly jen na Robina, jako by se kolem něj uzavíral svět a nic jiného neexistovalo, všude kolem bylo jen černo. Otupěle vnímal zvuky kolem, hlasy, jekot, pohoršené pokřikování. Před očima měl mžitky – ne však díky jakékoliv (a třebas i fantomové bolesti), ale ze vzrušení, očekávání. Ruce se mu výjimečně netřásly, neměly důvod – byl nadopovaný svou dávkou opia, tělo se dočkalo uspokojení v podobě vytoužené drogy a napjaté, podrážděné nervy se uklidnily. Věděl, že ani bolest v koleni se neozve, ač kloub bude do jisté míry nepohyblivý a pokud se dostane do určitého bodu, tak to prostě nepůjde, zrovna jako že jej noha bude zítra pořádně bolet, ale tyhle myšlenky odsunul do ústraní a nevnímal. je. Muž před ním, ač mladý – štěně, přesně jak ho nazval – v sobě má srdce vojáka. Ač byl dřevorubec, třímalo to v jeho pohledu. Někteří jsou zkroušení, nešťastní, ztracení jen ve vzpomínkách. Jiní? V jiných je uvězněna tak moc energie, tak moc síly, co je popoháněla, hnala a hnala a oni ji neměli jak uvolnit. Alespoň jemu se nyní zdálo, že Robin patří do druhé skupiny. Finn? Ten se tak nějak dělil. Nebyla to ale válka a válečné utrpení, její hrůzy, co jej změnilo. Byl to jiný druh bolesti. Jestli horší či lepší, těžko říci – a lepší raději nesoudit.
Zasáhl, ač pouze pěstí. Síly měl však dost a nepochyboval tak, že protivníkovi úplně dobře neudělal. Kopanec se však sešel s neúspěchem. Dýky zastrčí za opasek – bláhovec. Když je ozbrojen, měl by toho využít. A že je ozbrojen i Finn? Pravda, jen Finn se neustále potácí na velmi úzké laťce mezi smrtí a životem, když s ním hovoří živí i mrtví a on se občas nemůže rozhodnout, které by umlčel spíše. Útok mu vrátil pohotově, když mířil na žebra a též zasáhl. Na malý moment Finnovi vyrazí dech a on se mírně předkloní, na rtech malý a pořádně hořký úsměv. I další rána jej nemine vzhledem k tomu, že se stále ještě snažil chytit dech. Nikdy se moc dobře nekryl – ale měl zápal pitbula a vydržel skutečně mnoho. Dostane se od Robina dál, ale blíže ke zdi. To se mu nelíbilo – právě proto využije dalšího momentu, aby ukročil a dostal se dál od zdi, na bok, zády k volnému prostranství. A v té další chvíli? Znova vyrazil proti Robinovi. Nyní ani ne tak s cílem jej zasáhnout pěstí, jako ho spíš přirazit plnou silou podpořenou jeho vanou ke kamenné zdi.
Podařilo se mi muže zasáhnout, rána do žeber ho na okamžik vyvedla z míry natolik, aby se mi podařilo zasáhnout i obličej. Muž nyní v mírném předklonu okamžitě využije příležitosti, kdy jsem popadal dech, aby se dostal o kus dál. Na druhou stranu se přiblížil ke zdi, jež mohlo pro mě být výhodou. Snad, kdybych byl více pozorný a mé myšlenky se nezačaly uchylovat i k obavám, zdali jsme na sebe příliš neupozornili. Nehodlal jsem skončit v šatlavě, kvůli hlouposti, jako byla tato. Co by na to pak asi řekla Marien? Nebo ještě hůře, celá má družina? Pohledem mžiknu k tržišti, snažíc se zahlédnout stráž, ale nic jsem neviděl, jen obvyklý ruch tržiště a několik lidí, co nás ustrašeně pozorovalo.
To byla chyba, jež se mi vymstila. Muž nečekal, proč by ano, že? Taktickým pohybem do strany se dostal od stěny, tak aby měl volné prostranství za zády. No a nehledejme v tom nějakou vědu, v dalším okamžiku se už řítil na mě. Nestačil jsem uhnout, vlastně jsem se nestačil pořádně ani nadechnout, takže do mě rázem narazil obrovskou silou a zastavil jsem se až o zeď, na kterou mě zády celkem bolestivě přirazil. Náraz do zad mi nejspíš vyrazil dech, nehledě na to, že jsem se praštil i do hlavy. Celkem slušně se mi zatmělo před očima a zatímco jsem se snažil dech opět popadnout, cítil jsem, jak mi ve vlasech z malé ranky stéká krev. Nevěděl jsem jak dlouho mi trvalo se vzpamatovat, ale jakmile tomu tak bylo, má ruka opět vyletěla, nyní však k mužově krku, kde jej sevřela v pevném stisku. Pohled odlepím od země, abych mu mohl pohlédnout do očí.
Využil své jediné výhody – to, že byl kompletně jiná váhová třída a tím pádem měl i úplně jinou páru než to vytáhlé vyžle před ním – a povedlo se. I on cítil, jak Robin tvrdě přistál proti chladné kamenné zdi za ním a skoro by až soucitně syknul. Možná, že kdyby se rvaly o pár století později… Možná, kdyby Finn nebyl žoldák a voják z povolání, tělem i duší a vším, co doposud znal. Kdyby chtěl, přesně tohle by byla ideální příležitost, jak ho poslat do sladkého bezvědomí tím, že mu dá pěstí, než se vzpamatuje. Finn… Nechtěl. Hlavně ani pořádně netušil, proč se do něj pustil, nejspíš prostě z nudy a štěně před ním očividně sdílelo jeho názor na všeobecnou nudu, takže se rád přiznal. Místo toho, aby jej tedy složil, což se jevilo jako docela logická možnost, mu raději dá dost prostoru, aby se vzpamatoval, a sám ustoupí. Odplivne si krvavé sliny a přejede jazykem po rtu, kterej mu nejspíš někdy v procesu roztrhl. Moc ho to netankovalo. Tenhle typ bolesti… byl uvolňující, uklidňující, úplně jiný, než když ho bolela noha… nebo ztráta Nary.
Energie z něj nevyprchala, ale přeci jen už se do velké míry vybila. Rychlostí, s jakou mu však útok oplatí, jej vykolejí. Ucítí jeho ruku pod krkem i to, jak stiskne. Chlápkovi nyní dopomohlo i to, že byl o něco vyšší než Finn. Bolestivě polkne, nebo se o to alespoň pokusí, stejně jako o těžký nádech, jak se plíce dožadují vzduchu. Ale sotva by mu někdo ve tváři četl vyděšený výraz, to raději těkne očima kolem sebe na všechny ty lidi, co je pozozují. „Dí--- Dívají se. Všichni,“ vyrazí ze sebe zhrublým hlasem, co jasně říká, že tohle by nebylo nejlepší místo pro to, aby ho přidusil. Finn… by se asi ani nenechal. Ale nechá. Nic nedělá. Nebrání se. Je to iracionální? Proti základním pudům? Je. Ale už dlouho se zdálo, že ty zcela pozbyl. „Už… už ses vybouřil?“ zeptá se na jeden nádech. A ač to tak asi nevypadá, je to nabídka smíru – alespoň pro teď. Protože ať chtěl nebo ne, do určité míry ho zaujal. Nejspíš proto, že viděl to samé, co Finn.
Ač měl dost času to se mnou ukončit, v té chvíli, kdy jsem byl otřesen nárazem do zdi, neudělal to. Dost mě to překvapovalo, nehledě na to, že nestihl zareagovat, když jsem jej chytil pod krkem. Byl to mohutný muž, řekl bych, že o dost silnější nežli já, proto jsem spoléhal během jakéhokoli boje především na svou rychlost a mrštnost. Možná i lstivost, což teď až tak nehrálo roli, tedy z určité části. Ta hlava mi třeštila, nebylo to vůbec příjemné, ale můj zápal mě udržoval v bdělosti. Stisk jsem nepovoloval, hledíc mu do očí se šíleností v těch vlastních. Byla to ta chvíle, kdy jsem se vymkl kontrole, nad svým sebeovládáním. Kdy jsem měl, jak se říkává, před očima doslova rudo. Na tváři se mi roztáhl neurčitý úsměv, jež dokazoval, že rozhodně nejsem v pohodě. Uspokojovalo mě, že je pro něj těžké získat vzduch, jež je jinak tak snadné polapit. Ne, tohle byla ta stránka, již na mě Marien nemilovala, ale ona tady nebyla. Jenže, muž jehož krk jsem svíral a jehož jméno jsem neznal, nebyl hlupák. Bylo to, jako by přesně věděl, kde má zapůsobit. Jeho oči přelítli ze strany na stranu, jak vyhledal pohledem lidi, kteří nás během mé nepozornosti začali pozorovat. Doplní to o přidušená slova, která mě donutí svůj zrak upřít tam, kam on. Dívají se, všichni. Zněla mi jeho slova zastřenou myslí, rezonovala mi v uších. Vztekle jsem nasál a opět vydechl vzduch, zatímco mi v očích zuřila bouře. Boj jež jsem sváděl sám se sebou. Temná stránka se svědomím. Proč se sakra nebráni? Říkal jsem si vztekle. Jeho poslední slova byla k smíchu, já a vybouřit se? Ještě se mi to, za tu dobu co jsem se vrátil, nepovedlo. Minimálně mě to donutilo nechat vyhrát rozum. Nechtěl jsem se přeci nechat zajmout, nechtěl jsem se nechat zabít tím mužem a sám už jsem přeci přestal zabíjet…
Pohled se mi projasnil, změnil se, ta divokost z části vymizela. Přesto mi ještě chvíli trvalo, nežli jsem přikývl a povolil stisk. Musel jsem sám sebe ujistit, že po mě znovu nevystartuje. Přestože to bylo více, nežli možné, proč by to neměl udělat? Proto jsem zůstal napnutý a připravený, kdybych se musel bránit. Chvíli jsem po něm přejížděl očima, hodnotíc jej a nakonec se opět zastavil u jeho očí. „Nepotřeboval jsem se vybít! Jen nemám rád, když někdo vztahuje ruku na…děti.“ Procedím skrze zatnuté zuby, stále dusíc uvnitř svůj hněv. Těknu pohledem, jen krátce, k davu, jenž se začal pomalu rozcházet. Pořád jsem čekal, kdy se objeví stráže.
Znal to – znal to moc dobře. V každém, nebo alespoň v téměř každém, kdo odešel do Svaté země a vrátil se živý a nadosmrti zmrzačený, se ukrýval tahle divokost. Bylo to šílenství? Možná… Nebo se v nich jednoduše v boji na život a na smrt, kdy se mnohdy rvali unavení a hladoví, probudil ten jediný hluboký pud přežití, co je hnal dál a dál a oni si jej přivezli až sem. I Finnovi obyčejně trvalo, než se uklidnil, než jeho svaly přestaly být napjaté a on si uvědomil, že je s bojem konec. Přesně tohle nyní četl v očích chlapa, co měl před sebou. Potřeboval se vrátit zpět do reality, potřeboval si uvědomit, kde je a nyní, když mu to došlo, konečně jeho pohled těkl i na okolí, přestal být soustředěný jen na Finna stejně jako pološílenost vyprchala. Finn tušil, že ho na tomhle dostal – a drogy mu dávaly tu výhodu, že vůbec dokázal takhle přemýšlet, aniž by se stejně jako on ponořil do čistého kouzla boje. Celou situaci vnímal s nadhledem, s viděním nerozmlženým emocemi, jen s obrovskou spoustou adrenalinu a energie v krvi. Povolil stisk, avšak Finn mu neudělá tu radost, aby si hrdlo promnul a zakašlala jako starý tuberák. Pize se nadechne, nedokázaje potlačit tu primární potřebu po kyslíku.
Další slova. Zaznívala z nich vztek, i normálně by si ho hravě všiml a to obvykle podobné věci povýšeně ignoroval. Ušklíbne se. „Nevztáhl jsem na něj ruku… Udělal jsem jen vše proto, aby si to zapamatoval.“ Odpoví, nyní už má hlas klidný, vyrovnaný, ač stále ještě zhrublý. „Tys… tys věděl, že bys prohrál. Tak proto… Jsem na tebe hrdá, drahý.“ Koutek úst mu cukne v malém úsměvu. Tušil, že Nara bude poblíž. Že je bude sledovat a bude vědět, co Finn dělá – stejně jako s tím nesouhlasit jako pokaždé, co se pouštěl do rvačky. Byla bojovnice, ale války – a i vojáky, krom Finna – obecně vzato nenáviděla. Vytýkala mu, že se bez boje neobejde. Že nedokáže ustoupit a pro svou pravdu by se nechal i zabít. Nu, očividně, nenechal. Ne dnes. Vzápětí však mírně nakloní hlavu na stranu, opláceje Robinovi pohled. „Ty ses takhle nenaučil rvát tady, že ne? Byl jsi v Palestině…“ Možná ve Francii či v Irsku, možností bylo více. Finn si byl ale jistý, že by ho kluk rád opravil, kdyby se pletl.
Stále nic, nikde žádná stráž, přišlo mi to vážně zvláštní. Pohled se mi změkčí, když se do něj vrátí kladné emoce. Přesto jsem stále udržoval ostražitost, jež nikdy nebylo málo. Kdo ví, co měl mohutný muž před ním v úmyslu. Jeho slova mě nepotěší a už vůbec ne, ten drobný úsměv na jeho rtech. Nicméně, mě už se opět vracel na rty též. „Jistě.“ Byla má strohá odpověď, jež jsem mu věnoval s jízlivým úsměvem. On, oplácel mi můj pohled, při čemž pomalu nakláněl hlavu ke straně. Tušil jsem, že přijde otázka a no,…nemýlil jsem se. Byla to nepříjemná otázka, na níž se mi nechtělo odpovídat. Obzvláště ne, když to o mě mohlo mnohé prozradit, protože nebylo moc běžné, aby se obyčejný dřevorubec dostal do armády, jež bojovala za mořem. Ne, na to měli jen šlechtičtí synkové a to by mohlo zpochybnit mou věrohodnost, jež mi sloužila za přestrojení. Nemohl jsem si dovolit, aby získal podezření a pochybnosti.
„V Palestině?“ Zatvářil jsem se jako naprostý hlupák, který vůbec netuší o čem je řeč. „Nevím ani, kde ta země leží, nehledě na to, že jsem nikdy nevytáhl nohy z Anglie.“ Na tváři úsměv prosťáčka, jež neumí nic, nežli kupecké počty a kácet stromy v lese, nikdy jsem neměl problém s přetvářkou a hraním. Takže jsem si