Finnegan de Chambernun - SCHVÁLENO

07. 02. 2017 19:20:02

Jméno: Finnegan de Chambernun
Věk: 35 let
Rodina:
Mabel FitzRobert z Gloucestru † – matka
Jordan de Chambernun, lord z Cambernon a Maisoncelles, baron z Barnstaple, Devonshire † – otec
Jordan de Chambernun, baron z Barnstaple – starší bratr
Henry de Chambernun, lord z Cambernon a Maisoncelles – starší bratr
Nyra Mir † – milenka
Nepojmenovaný syn †
Povolání/Kasta: Šlechtic – Rytíř, aktuálně žoldák ve službách krále Jana
Povaha:
Finn je typická ukázka člověka, kterého naprosto zlomil žal po blízké osobě. I před smrtí své milenky Nary Mir nebyl zrovna stabilní člověk, který měl pod kontrolou své emoce, ba naopak býval mnohdy agresivní a energický, což si mnohdy vybíjel v boji, kde fungoval trochu jako stroj na zabíjení. Nezastavitelný plný adrenalinu, že si mnohdy zranění všiml až hodinu po té, co se znova dostal do tábora. Boj a krev mu byly bližší, než je obecně vzato zdrávo a pokud by někdo chtěl, klidně by ho sadistou nazvat mohl. Nara jej změnila svou lásko, svou něhou. Spoustu energie, kterou dříve vkládal do boje, nyní vkládal do vztahu s Narou, který myslel zcela upřímně a pokud někdy měl nějaké ideály, pak je promítl do jejich života. Jenže Nara zemřel v době, která měla být tím nejšťastnějším obdobím, a zanechala za sebou trosku jménem Finnegan de Chambernun. Stal se jej stínem toho, co býval. A po zranění z boje snad už jen pouhou šmouhou s rozloženou duší.
Boj se stal jeho jediným útěkem. Vlastně ne – ještě vedle opia. Po Nařině smrti spadl so závislosti velmi rychle. Dříve kouřil každý den a držel se ve dvanáctihodinových limbech, co zabíjely veškeré emoce a on byl buďto velmi ospalý, nebo naopak velmi nabuzený, takže mnohdy kouřil i před bitvou nebo tažením. Po čase svou závislost dokázal mírně omezit, ale stejně si jednou za pár dní dopřeje tohle vysvobození, které však dochází – sic pomalu, ale jeho zásoby se tenčí. Zpět k boji. Občas schválně provokuje rvačky, klidně i ty, o kterých ví, že je má prohrané, skoro jako by čekal, jestli ho náhodou někdo nedostane za Narou nebo jestli bude muset přežít další den na Zemi. Je to jeden z útěků, jeden ze způsobů uvolnění.
Protože pokud v něm zůstala nějaká emoce, pak je to nenávist. Veškerou lásku přeměnil v hněv a nic jiného mu už takřka nezbyla. I kdyby, nedává moc lidem důvod sebrat to, co zbylo z jeho osobnosti a splácat z něj něco smysluplného. Je náladový, agresivní, pro mnohé šílený – a to všechno z něj udělal žal. Chová se nevypočitatelně, tím pádem z něj může být při jednou setkání ubručený otupělý méďa a při tom druhém vás přetáhne palicí po hlavě. Nebo se o to alespoň pokusí.
Věrnost mu mnoho neříká, tedy opět ne, pokud se nejednalo o Naru. Krále zradil, ač tam to bylo z logického důvodu, neboť jím začal opovrhovat a na rozdíl od ostatních na něm neviděl mnoho rysů, které by mohl opětovat. Čeho si však dovede cenit je statečnost. Bojovnost. Hrdost i v posledních chvílích. Schopnost trpět, ale nefňukat. Protože on sám si nechává svá tajemství pro sebe a nemá potřebu si neustále stěžovat, že mu ze světa zmizelo to jediné, co mohl kdy milovat – nebo o čem tak alespoň smýšlí. Alespoň ne před ostatníma, i když každý máme zkraty. I tehdy se však neprojevují mluvením, jako spíše zarytým mlčením a civěním do prázdna. Copak by někdo chápal, že miloval k zbláznění muslimku? Když je sám? Slýchá je. Dětský pláč a její hlas, cítí její doteky i její blízkost. Nic mu nevyčítá a to je snad ještě horší. Dny jsou snesitelné, noci naopak velmi problematické. Má chuť řvát, vytlouct si je z hlavy. Nejde to. A přesto je příliš zbabělej na to, aby to jednoho dne skončil – protože Nara sloužila Alláhovi a on Bohu. A protože v téhle kleci na Zemi to jsou poslední chvíle před věčností, kdy s ní může strávit čas. Ač je to pouze v jeho představách.

Minulost:
Finnegan je potomek králů. Nezdá se to, ale je tomu tak. Jeho pra pra pra děda vešel ve známost jako král Jindřich I., potomek Viléma I. Dobyvatele a ten, kvůli kterému vznikla následně celá ta patálie kolem Štěpána z Blois a Matyldy. To je však jiný příběh. Starší, který není třeba rozebírat. Nás zajímá příběh Finna, jemuž v žilách koluje královská krev, ale zároveň též krev bastarda. Robert FitzRobert, správce Gloucesteru, sice žádnou šlamastiku nikdy nenapáchal, v každém případě se však narodil špatné ženě – tedy nikoliv manželce Finnova pra pra dědy, nýbrž obyčejné služebné. Finn mu to nikdy nevyčítal, nejspíš hlavně protože Robert byl v době jeho narození dávno mrtvý. A nyní, ob generaci, se konečně dostáváme k Finnovi.
Jeho matkou byla Mabel FitzRobert, dcera Robertova, provdaná za normanského šlechtice a v této době již také barona anglického Jordana de Chambernuna. Spolu měli tři syny. Dva proto, aby mohl Jordan komu po své smrti předat pozemky, což se později též stalo. Třetí byl jen do počtu. A právě to byl Finn. Ani Jordanovi tohle postavení nikdy nevyčítal – opět zemřel dřív, než se k tomu dostal, ve Finnových šesti letech, kdy jeho malý synek netušil z celé pozemkové politiky ještě ani fň. Vzdělával se, samozřejmě, ale moc poslušný žák nebyl. Na rozdíl od jeho starších bratrů, od kterých jej dělilo pět a sedm let, neposeděl, musel neustále někde dovádět, blbnout, hrát si na vojáky – s mečem, který mu byl vtisknut do ruky nejspíš v ten samý moment, kdy se naučil chodit. Z boje se tak stala jeho druhá přirozenost, která jej však bavila daleko více než povídání o dějinách, co stejně nikdo neuvedl do praxe. Aby věci chápal, musel si je osahat. To šlo dobře s počty a právě se zbraněmi. Co se týče jeho rodinných vztahů, bratři mu mnoho pozornosti nevěnovali. Otec byl svědomitější, ale musel připravit své dědice, kteří se po jeho smrti – co jako malý ještě upřímně oplakal – museli ujmout vlády. Matka jej však milovala velmi vroucně jako svého nejmladšího a řádně jej rozmazlovala, díky čemuž měl v období puberty pocit, že mu patří snad celý svět. Nepatřil – což pochopil tehdy, když odešla na věčnost i ona. Bylo mu patnáct a stejně z toho byl vyklepaný jak malý kluk, co se najednou ocitl v neznámem světě, kde jej neměl kdo chránit. Protože neměl. Byl dítě, co nemělo naděje na pozemky a jeho jediná naděje se skrývala v armádě nebo v církvi. Není nejspíš nutné dodávat, že k náboženství nikdy moc blízko neměl, ačkoliv kostel samozřejmě navštěvoval a Bibli četl, a více ho lákala možnost boje. Právě včas. Spor o královský trůn mezi syny Jindřicha II. se pomalu blížil. A Finn si zajistil místo hned v předních liniích.
Rodina Gloucesterů se přiklonila na stranu Jindřicha Mladíka, nejstaršího králova syna, a Finn se zapojil v bojích o Akvitánii ve Francii, kde získal první cenné zkušenosti, co mu rovněž otevřely oči. Spoustu věcí pochopil – třebas to, že na bojišti nejde tolik o schopnosti, ale o štěstí. Protože šíp může přilétnout odkudkoliv. Ve Francii zůstal celých třináct let, protože doma neměl co pohledávat a pokud se někde toužil ujmout, pak zde. Když Jindřich Mladík zemřel, přešel na stranu Richarda spolu s celou rodinou Gloucesterů. A když Richard odmítl vydat Akvitánii Janovi, rodina Gloucesterů se přiklonila na stranu nejmladšího z Planategenetů i proto, že se oženil s Finnovou vzdálenou příbuznou z přímé linie, Isabellou. Tehdy ho však boje ve Francii začaly unavovat. Jednalo se o hloupé škorpení mezi bratry, které nemělo větší význam. Zkušenosti nabral a přestože zde zabil nejlepší roky svého mládí, toužil po něčem více. Ve válce se mu zalíbilo. Proč? Protože zde neexistovala žádná pravidla. Protože byl sám sebou a poprvé se ukazovala jeho lehce krvelačná a silně povýšená povaha, co touží po kontrole a po moci – ne té iluzi, ale té, kdy se svému protivníkovi může podívat do očí a rozhodnout o jeho životě a smrti. Tohle byl ten důvod, proč nakonec znova změnil plášť a odešel s Richardem do Svaté země. Jeho králi na tom nezáleželo – všichni byli křesťané a krom toho, o Richardovi kolovaly zvěsti jako o dobrém králi, rozvážnějším a rozumnějším, než byl Jan. Mluvilo se o něm jako o vojevůdci, kterého je záhodnou následovat. Finn šel. Zvěsti měly pravdu – ale jen krátce.
Válka ve Svaté zemi byla o něčem jiném. Kompletně. Podmínky byli tvrdší, nepřátelé taky. Nejspíš protože bránili své vlastní území, kam se chystali vtrhnout bílí ďáblové, bůh ví proč. Finn se jich neptal. Fungoval systematicky jako stroj, což mu vyneslo pověst dobrého bojovníka a následovatele krále. Účastnil se dobývání Jeruzaléma, po jehož pádu se mu dostalo pasování do rytířského stavu samotným Richardem, zrovna jako dobývání Akkonu. Někde tady přišlo první prozření – nebo to byla možná jen poslední kapka.
Richard tehdy nechal – zcela zbytečně – povraždit 2600 muslimských zajatců. Finn s tím neměl žádný morální problém, kdyby se to netýkalo i zajatců na druhé straně a Richardovy neschopnosti být trpělivý a nadále vyjednávat. Přitom to byla jen poslední kapka oleje do ohně, Finn Richarda považoval za arogantního a povýšeného už díky incidentům na Sicílii a Kypru. Tenhle názor ho v tom jen utvrdil, na druhou stranu se zde cítil jako ryba ve vodě. Jenže lidé se mění. Stačí vnější podnět, zranění či něco podobného. Finnův podnět byla Nara Mir. Tahle dívka se jednoho dne objevila u křižáckého tábora, vyhladovělá, dehydratovaná, aniž by věděla, kde je. Finn nikdy netvrdil, že ji zachránil z nesobeckých důvodů, ba naopak ji strážní nechali být s jeho slovy, že až se trochu vzpamatuje, bude dobrá do bordelu. Nara měla však štěstí – shodou okolností se narodila s povahou bojovnice. Finnovi imponovala. A muž, který si myslel, že partnerku již nikdy nenajde, se zamiloval. Nara mu jeho city opětovala. Byla jeho milenkou, jeho ženou – sic ne před Bohem, neboť oba měli jiného – jeho přítelkyní, světlem a také někým, kdo ho vrátil na zem a zkrotil jeho chuť po krvi. Miloval ji, miloval ji víc než svůj život, co by za ni ochotně položil, kdyby mohl. Nara otěhotněla a Finn… Finn si říkal, že se možná – jen možná – dokonce usadí. Jenže tam nahoře si někdo nejspíše řekl, že musí trpět pro všechnu bolest, co způsobil. Nara porodila předčasně. Nepřežila. Jeho syn také ne.
Z Finna se stala troska. Utíkal k opiu, které mu dovolovalo nahlížet na svůj život z výšky, jako by se ho netýkal, zaháněl žal tak hrozně hluboký, že na něj nebylo jiného léku. Vrátil se k tomu, co znal nejlépe – ke krvi. A nyní byl ještě horší, protože v sobě měl tolik vzteku, tolik nenávisti a tolik touhy zemřít, že se do všeho vrhal po hlavě. Nenáviděl svět, nenáviděl křesťany, muslimy, nenáviděl krále. Štěstí však přeje neohroženým – u něj to bylo spíše štěstí v neštěstí. V jednu chvíli si myslel, že již zemřel. V tu další se ocitl na zemi špitálu s vykloubeným, zhmožděným a částečně rozdrceným kolenem od koně a několika krvácejícími ranami. Zotavil se tehdy, když doufal, že se již uvidí s Narou a jejich synem, ačkoliv měli každý jiný ráj a pro něj… pro něj stejně bylo jen peklo.
Zahořkl ještě více, ale ne natolik, aby se zabil. Všechna jeho nenávist se začala soustředit na Richarda, zpochybňoval každý jeho krok, někdy i nahlas, zvláště když byl pod vlivem drogy. Což byl ten hlavní důvod, proč vyslyšel volání domoviny a rodiny a odešel zpět do Anglie. Ve Svaté zemi stejně nebyl nic platný. Zmrzačený rytíř závislý na opiu, k čemu jim byl? Teprve až v Anglii se zotavil, ale rány na srdci se zacelily. Nara Mir s ním zůstávala i nadále, v noci slýchal její hlas, cítil její doteky i tehdy, když nebyl pod vlivem drogy. To platí stále. Dal se do služeb krále Jana, o kterém nemá valné mínění, ale rozhodně lepší než o jeho všemi opěvovaném bratrovi. Opium mu pomáhá v tom, v čem je dobrý – v zabíjení, v boji i v taktickém a systematickém uvažování, protože mu dodává patřičný nadhled. Což byl nespíš důvod, proč byl poslán do Nottinghamského hrabství, aby byl po ruce s řešením zbojnického problému, co viděl v Richardovi nejspíš svou osobní modlu. A zde? Zde přežívá. Je mu to tolerováno. Protože sem tam udělá i něco užitečného.

Dovednosti:
Šerm – Finn býval velmi dobrý šermíř. Rychlý, hbitý i troufalý. Byli lepší, samozřejmě, vždycky jsou, ale rozhodně se nedal zahanbit, zvláště s jedenapůlručním mečem v ruce. Zraněné koleno mu pohyblivost do velké míry znemožnilo, dokud se neukázalo, že opium umožňuje útěk i od fyzické bolesti. Po dobu jeho působení se tedy dovede vybičovat k podobným výkonům jako dříve.
Střelba z kuše – Bližší je mu boj samotný, avšak obecně vzato ani se střelbou nemá problémy. Dokáže rychle přebíjet a mušku má obstojnou, ač nyní se mu občas po požití drogy třesou ruce, dokud se nevzpamatuje.
Boj beze zbraně – Tohle je zas jiná. Zde mu rozložitost i síla pomáhá, stejně jako hmotnostní převaha, které se nebojí využít a dokáže být vážně jako valící se velká voda. Prostě vás smete. A zmlátí.
Plížení – Tady to tak valné není. Finn je poměrně rozložitý, což se trochu bije s tichým nenápadným pohybem. Ne, že by dupal jako slon, ale obecně vzato se k vám za bílého dne nepozorovaný prostě nepřikrade.
Obratnost, rychlost – Býval rychlý. Hodně rychlý, též v běhu – zvláště vybičovaný adrenalin, ostatně kdo neběhá rychle o život? I v boji. Teď je na tom o hodně hůře. A když se posilní opiem, pak jen o kapku hůře, omezen pouze fyzickými nemožnostmi.
Vzdělání – Kapitola sama pro sebe. Umí psát, počítat, číst. Co se týče jazyků, zcela pochopitelně ovládá angličtinu, slušně též arabštinu – pouze aktivně, nikoliv pasivně, číst se ji nenaučil. Z latiny dokáže sem tam něco pochytit, avšak gramatická pravidla se nikdy nebyl schopen naučit. Nebyl důvod. Protože procestoval kus světa, zeměpis mu cizí není, dějeprava zejména Svaté země také ne, ale se Zlatou Hordou nebo rozpadem Franské říše u něj nikam nedojdete. Taktiku a strategie se učil v praxi a poměrně je ovládl, má zejména analytický mozek dobrý na výpočty a chladnou logiku.
Vztah se zvířaty – K tomuhle patří velký klad. Nemyslí ani tolik koně, které bral vždy jen jako dopravní prostředek, spíš psy a dravce, ke kterým si našel cestu právě ve Svaté zemi, kde bylo sokolnictví velmi oblíbené, nejen jako kratochvíle.
Léčitelství – Obecně vzato něco zvládne, přežije a nevykrvácí. Ale ty jizvy nevypadají hezky a z bylin zná pouze ty nejzákladnější.
Další dovednosti, neschopnosti a nedostatky – neumí plavat (a vzhledem k osudu Fridricha Barbarossy by se to měl asi urychleně naučit), občas trpí halucinogenními představami i mimo účinek drogy, diplomat je fakt zoufale neschopný, ačkoliv politice rozumí, zrovna tak etiketu dvakrát neřeší, pouze v přítomnosti výše postavených než on, má poněkud nevybíravý jazyk, přežití mimo civilizaci mu nedělá problém

Vzhled:
Finnova postava není vysoká, ba naopak se řadí do obyčejného průměru, kdy si většina jedinců může dovolit na něj koukat z patra, ale co mu nebylo shůry dáno na výšce, to dohnal na houževnatosti. Je ramenatý, rozložitý a obecně vzato na něm sotva najdete gram tuku, většinu jeho tělesné kompozice tvoří svaly, což je dáno nejen poctivě trénovaným bojem, ale též opiem a tím, že není zvyklý se rochnit v jídle jako prase v žitě.
Na svůj zevnějšek dbá jen tolik, nakolik je to nutné, aby se mohl zvát rytířem a následovatelem krále Jana. Hnědé vlasy nosí obvykle krátce střižené, trochu střapaté, opižlané nožem, a to jen z praktického hlediska – takže ho nikdo nemůže čapnout za kštici a smýknout s ním během rvačky proti desce stolu. Tvář většinou pokrývá několikadenní strniště, které se obtěžuje oholit pouze občas, a to také nijak pečlivě. Oči jsou obvykle chladné, nezaujaté, ale přesto zkoumavé a mírně roztěkané díky jeho vnitřním svárům, démonům, ale také opiu, co se podepsalo na jeho fungování a jehož bezprostřední užití se projevuje stáhnutím zornic. Mají modrošedou barvu, která by mohla být i docela hezká, kdyby nebyla kovově syrová a vesměs se tak jeví v barvě kalené oceli. Výrazným znakem ve tváři je jizva přes levé oko, pozůstatek jedné z mnoha bitev ve Svaté zemi.
Na jeho pohybech je opět patrné užívání opia. Mnohdy jsou roztěkané, rychlé, přesto nikdy ne nezkoordinované, ba naopak až děsivě plynulé, což z něj v minulosti dělalo poměrně obávaného šermíře. Jenže tyhle časy jsou nyní již téměř pryč zejména díky špatně zhojenému zranění kolene, ve kterém se při větší zátěži ozývá tupá bolest a občas jednoduše vypoví.
Jeho oblečení není nijak nápadné, jedná se o obyčejné kalhoty, košili, kolem krku šátek jako zvyk ze Svaté země a lehkou koženou brigadinu přepásanou opaskem, na kterém je zavěšen meč, na bedrech pak dýka. Pokud má štít či kuši, nachází se na zádech. Boty jsou vysoké, značně obnošené, ale stále slouží dobře. Vyrobené z měkké kůže umožňují tak tichý pohyb, jakého je jen schopen. Pravé zápěstí a předloktí chrání kožený nátepník. Na pažích či těle se nachází drobnější, vybledlé jizvy z bojů, nikterak důležité. Na prsteníčku pravé ruky nosí prsten, tepaný stříbrný kroužek s rytinami v arabštině.

Inventář:
Kuše s šipkami – nevelká, snadno přebitelná, několik málo šipek je ukutých po saracénském způsobu s řadou tří zpětných háčků
Jednoruční meč – kutý na míru, dlouhý 80 cm, záštita je zdobena keltskými uzly, hruška nezdobená, ručka kožená
Jedenapůlruční meč – kutý na míru, dlouhý 120 cm, jílec je ve tvaru tradičního křesťanského kříže, ručka kožená obmotaná úzkých kovovým řetízkem, aby v ruce neklouzal, čepel, záštita ani hruška nejsou nijak zdobené
Štít – trojhranný štít z dubového dřeva s anglickým křížem
Dvě dýky – jednu nosí na bedrech, menší v botě, též nezdobené
Pravidelný žold
Opiová dýmka – dřevěná se zdobenou stříbrnou hlavičkou,
Zásoby surového opia – dle jeho názoru silně nedostatečné

Schopnosti:

 

Síla: 50 %
Díky jeho fyzickým dispozicím, tedy rozložité ramenaté postavě, kterou tvoří zejména svaly, je to jeho hlavní výhoda v boji.
•Inteligence: 50 %
Možná ne sečtělost, možná ne znalost latinských textů životopisců Karla Velikého, ale selský rozum má velmi dobrý, nemluvě o schopnosti taktizovat a strategickému umění, jež se naučil v Palestině.
•Výdrž: 30 %
Už není nejmladší a navíc je limitován zejména bolestivě rozdrceným kolenem, díky kterému může sotva běhat dlouhé vzdálenosti nebo se dlouho rvát, aniž by jej začala neposlouchat. Když je však nadopovaný opiem a hašišem, situace se mírně lepší. (zas bych to ale brala tak, že v takovém případě má u inteligence –10 %, protože začne být jednoduše unáhlený a neopatrný)
•Rychlost: 40 %
Rychlost není zase tolik jeho slabou stránkou, ba naopak – je rychlejší, než by na muže jeho postavy kdokoliv řekl.
•Mrštnost: 30 %
Opět je limitován zejména fyzickým zraněním.

Obrázek: