Guy a Marien - Noční dostaveníčko
14. 03. 2017 21:21:15
Včerejšek byl… zvláštní. Sotva uspokojivý, přesto daleko více osobní než kdykoliv předtím. Nikdy si s Marian nepovídali tímto způsobem – a nikdy jí nebyl schopen říct skutečně celou pravdu o tom, jak ji vnímá a též jak dlouho tomu tak je. Včerejšek byl tak zvláštní, že ho dnes sotva mohl dostat z hlavy, ba naopak. Usadila se mu tam jako vždycky a ač na něj někdo mluvil, strávil stejně většinu času myšlenkami mimo. Myšlenkami u ní, aniž by jí dokázal vyhnat z hlavy. Bylo až patetické, jak se při každém hlasu, co zněl jako ženský, otáčel, aby si hned v další chvíli uvědomil, že ona zní přece úplně jinak a vynadal si do hlupáků a bláznů. I šerif si všímal toho, jak hrozně je roztěkaný a nervózní, že se s ním dneska skoro nebavil a odbil jej těmi slovy, že by dnes cokoliv, co by mu řekl, stejně zvrtal. Guy se s ním nehádal, stejně neměl náladu zas se štvát za další kořistí, ať už to byly daně vesničanů nebo další hon na Hooda. I on toho měl plné zuby, což bylo zřejmě něco, čeho si nikdo nevšímal – nebavilo jej každý den řešit jedno a to samé, od rána do večera bez možnosti hodit ty povinnosti na někoho jiného, neboť nikdo jiný nebyl. Alespoň ne takový, komu by je opravdu svěřil, protože rytíři prince Jana nebyly zrovna spolehlivá sebranka.
A přesto nemohl zapomenout na její přání. Na její sny o rytíři, o tajném dostaveníčku v noci, pod rouškou sametově černé tmy. Nemohl vědět, kdy se skutečně vypraví do zahrad, ale co na tom. I on potřeboval trochu klidu a tohle jediné místo na celém hradě jej poskytovalo, takže mu nevadilo, i kdyby tam strávil pár večerů docela marně, pokaždé s utrhnutou žlutou růží z jednoho ze záhonů – květy měla ještě mladé, čerstvé a ne zcela rozevřené a rozkvetlé, však se nebylo čemu divit, bylo jaro. Byli lidé, na které stálo za to si počkat – ona byla jedním z nich. Uvolněně postával v jednom z koutů zahrady tak, aby měl dokonalý přehled nad tím, zda někdo přichází či odchází ze zahrad, vyhlížeje tu, kterou by poznal na každém místě – ve tmě, v černočerné noci jen podle siluety a chůze.
Hrad Nottingham
Krůček střídá druhý, třetí, čtvrtý na sebe nenechá dlouho čekat. Tempo se zvyšuje s každou vteřinou, jak schůdky pod dívčíma nožkama jeden po druhém v tichém cupitání tolik typického pro nestálou a značně netrpělivou osobu. Na okamžik vše ustane, i dech je zadržen na rtech, jak pátravé oči v odstínu rozbouřeného moře přelétnou pohledem kamennou chodbu nottinghamského hradu, mezi jehož zdmi se poslední dobou cítila tak podivně stísněná, utlačovaná a prázdná. Spodní ret je na okamžik skousnut, tělo se pohne rychleji než by kdo očekával, tiše vyčkávaje skryté ve stínech, do nichž se choulí. Kroky, hlasité oddechování a mručení na úkor noční služby, do níž byl jeden z vojáků povolán – nepříjemná to práce, avšak stále placená. Pokud nechtěl skončit s hlavou o něco kratší, pak to vydrží až do rána, stejně se nic nebude dít. Proč by se Robin Hood, ten zbojník a vrchní velezrádce odvažoval za temné noci přitoulat do hradu? Jedině pro svou vlastní smrt. Šouravé kroky míjí patu schodiště, kde je ukryta mladá žena bez sebemenšího hnutí. Ještě dva metry, metr než postarší voják zahne do druhé chodby, nechávaje za sebou Marian i s jejími plány na osvobození se z těžkých okovů společenských mravů a povinností neustále dopadajících na její křehká ramena. Krok, dva, sama se rychle protáhne, chvátaje volným prostorem, aby konečně unikla jednou z postranních chodeb ven, do zahrady přiléhající k hradu. Do sadu, který milovala a kde se ráda toulala jako malá, když otec zastával místo šerifa zde, v Nottinghamu. Zdálo se to tak dávno, tak strašně moc dávno.
Tmavá noc, jako stvořená k tajným schůzkám milenců, co si svou lásku nemohou vyjevit nahlas ve společnosti. Žádné postranní pohledy, žádné letmé doteky ani narážky, jímž by rozuměli jen oni dva. Tak tomu bývalo dříve s Robinem, měli svůj vlastní svět, svoje vzpomínky, které jim nikdo nemohl vzít. Dnes? Mohla se těšit pouze z nich. Prsty přejedou po hrubém kamenném zdivu, cítě pod jejich bříšky strukturu stavebního materiálu, až se na rtech zjeví drobný úsměv. Šťastný, neboť tyto maličkosti nikdo nevnímal. Nikdo, ani Robin ne. Naproti tomu Marian je milovala, sic byla realistkou. Vůni trávy po dešti, lechtání stébel na holé kůži, hřejivé teplo slunečních paprsků i prodlužování stínů, co jako malá tak ráda chytala po zemi. Nebo jako dnes ten milion hvězd nad hlavou, že jí stačí zaklonit, až se kapuce lehkého pláště sveze po temeni a odhalí tmavé vlnité vlasy s několika pramínky svázanými v týle bílou stuhou. Stejně bílou jakou měl i její noční úbor, dlouhá košile s hlubokým dekoltem stažená pod ňadry a dlouhými rozevlátými rukávy skrytými pod tmavou látkou přehozu v podobě pláště. Bledá labutí šíje vyzývala k polibkům, září do noci jako světlo majáku. Kroky pomalu ale jistě vedou do ovocného sadu, kde to milovala. Všechny ty stromy, co na jaře rozkvétaly a za jejichž silnými kmeny se mohla skrývat jako malé neposedné děvče. Její malý svět. Svět, kam mohl patřit i onen vysněný muž, co si uloupí její polibky, skryt ve stínu noci a oparu tajemna. Myslela na včerejšek, ale netušila, že její přání, ta hloupá naivní představa, by se přeci jenom mohla vyplnit. Ze vzpomínek na včerejšek je vyrušena instinktem, tou podivnou nejistotou, co jí přinutí být ve střehu. „Je tu někdo?“ Hlas? V první chvíli roztřesený nervozitou, v další chvíli ale mnohem, mnohem jistější. „Mám zbraň!“ Malou dýku skrytou ve vnitřní kapse pláště, jíž sevře v dlani. Malá bojovná Marian.
Slyšel ji. To charakteristické rychlé klapání bot na schodech či po kamenných chodbách, kde se všechno rozléhalo. To klapání, co značilo běh, když si myslela, že ji nikdo nesleduje. Pletla se. Věděl o ní – jako ostatně o všem, co se kolem ní dělo, když to jen trochu šlo. Věděl o tom, jak ráda se sem uchylovala a také to, jak občas dokázala být jako malá hravá holka… Věděl toho spousty – ale nejspíš by bylo divné to všechno přiznat a ještě víc by tím umocnil tu hloupou posedlost jí, které kdyby mohl, tak by se jí už dávno zbavil. Jenže jak řekl – nevybíráme si ty, co milujeme. Díky tomu také skončil tady… V zahradách, v noci – takové noci, kterou by s klidem mohl strávit kdekoliv jinde, ale on se rozhodl ji věnovat jí. Proč? Snadná odpověď…
Stačí ji spatřit, jak se její profil a stín najednou objeví proti temné siluetě hradu – jeho oči již dávno přivykly tmě a krom toho, zahrada byl spoře osvětlená koši naplněnými dřevem, co se pomalu měnilo v řeřavé uhlíky. Narovná se – pokaždé ho uhranula. Pokaždé jej překvapila její nevšední, smělá krása, modré oči, alabastrová pleť i tmavé vlasy… Pokaždé by na ni dokázal zírat věky a nikdy by se mu neomrzela. Ani ve tmě – ani tady. Všimla si ho – nebo alespoň vycítila jeho přítomnost. To je dobře, je důležité mít funkční instinkty, které jí řeknou, že je někdo nezvaný kolem. Přesto se prozatím neozývá, místo toho se mu na rtech objeví malý úsměv vyvolaný její větou, jejím varováním. Počká ještě chvíli – ještě chvíli, kdy ji nechá napnutou a vyjukanou, než se odlepí od svého místa u zdi, protáčeje růži v ruce, přes hlavu přehozenou kapuci, jež mu kryje tvář. Masku nesehnal – a krom toho, za úplného šaška si nemůže dovolit být. Plášť zvláštně nepůsobí. Maska ano. Vykročí k ní. „Jen váš tichý obdivovatel, má paní, takže věřím, že to nebude nutné…“ odpoví pobaveně, míře dlouhými kroky k ní. Ještě preventivně obranně zvedne ruce, ač tušil, že nezaútočí – pozná ho, docela bezesporu. Když ne díky postavě, pak alespoň po hlase. Vysekne ji umou poklonu, než k ní natáhne ruku s růží. „Má paní? Vím, že vedle vás působí… trochu všedně, přesto byste jednomu pokornému rytíři udělala vážně velkou radost, kdybyste ji přijala.“ Nu, pokorný není… Ví to on, ví to též ona… Ale rozmazávat to nemusí.
Tmavé stíny se pohnou tak náhle, až v první chvíli přinutí pravidelně bijící srdce ke zběsilému tlukotu hnané zvěře. Strach se promítne do modrých očí, co ve své sytosti potemní, hledaje pachatele, toho neznámého návštěvníka zahrad královských. Adrenalin stoupá v krvi, o to silnější je úchop a držení drobné bodné zbraně v pravé dlani, jako by potřebovala pocítit onu jistotu v ní. Kroky, šustění trávy, do níž jako malá ráda padala. Milovala tuto zahradu, její rozlehlost a kouzlo osobní svatyně, neboť si tu dokázala najít místečka, kde ji ani chůva nenašla. Tajné skrýše, hrátky stínů a kamení spolu se stromy, malá bludiště, jejichž spirály chodeb znala nazpaměť a přesto se dokázala alespoň jednou ztratit. Vysoká postava, tvář skrytá temnou nocí a stíny pohrávajícími si s rysy dotyčného díky světlu vrhanému pomocí rafinovaného osvětlení. Dech uvízne na rtech, plíce přestanou vykonávat svou činnost. Srdce se na okamžik zastaví. Jen na chvilku, na kratičkou chviličku než se rozeběhne dvojnásobkem původní rychlosti. Byl to on. Jeho hlas, jeho plavné pohyby, způsob chůze i slova, jež užil – vše napovídalo, vše vytvářelo indície k tomu, aby vyslovila jeho jméno. Avšak do nočního vzduchu neunikne, zůstává tiché, neviditelné, neboť tato noc nepatří jemu. Ne, Guyovi z Gisbornu patří den, nový, plný světla i mraků, plný deště stejně jako sněhových vloček. Dny, kdy krev na jeho rukou byla viditelnou v očích všech. Pro ty dny, kdy byl vojákem a věrným pobočníkem šerifa.
Ale noci? V těch se mohl stát kdokoliv čímkoliv. Kýmkoliv. Právě za takovýchto nocí Marian zapomínala na fakt, že je šlechtična, že je dáma. Že byla něčí snoubenkou, něčí přítelkyní, div ne milenkou. Že má svou minulost plnou bolesti a ztráty, stejně jako budoucnost nalinkovanou, ač se z onoho vězení pokouší uniknout, osvobodit se a určit si hranice nové, své vlastní. Za takovéto noci byla nikým, dívkou beze jména, bez minulosti, bez společenských požadavků. Nesvázaná pravidly dvora ani touhami ostatních. Jen svými vlastními, pro ni mnohem vznešenějšími než by stálo za řeč. Plná snů a představ, jež se nyní mohly – alespoň na krátkou a pomíjivou chvíli – splnit. „Ach… Omlouvám se. Netušila jsem…“ V hloubi duše si přiznávala, jak nervózní je. Přeci jenom – tohle byla jedna z jejích fantazií, reálná a možná dosti odlišná, neboť její rytíř působil často nejasně, rozmazaně a neurčitě. Nikdy nevěděla, kým má být. Robinem? Guyem? Jiným mužem, jehož měla teprve potkat? Nechtěla to řešit, nechtěla nad tím uvažovat. Dýka je ukryta do záhybů pláště, modré oči sledují muže před sebou. Tu známou postavu, avšak pro dnešek? Anonymní. Nádherně anonymní. „Mohla jsem tě ale zabít. A pak bych se nikdy nedozvěděla, jak jsi mne tu našel…“ Pro tyto chvíle? Neexistovala pravidla a tudíž ani úcta, respekt, společenské hodnoty vyobrazené žebříčkem. Existovali jen oni dva. Muž a žena, každý z jiných koutů společnosti a přesto dvě stejně osamělé, zrazené duše. Pohled klesne k růži, dárku nataženému Marian vstříc, aby vzápětí byla převzala rozechvělými prsty, co se zlehka dotknou svými konečky kůže jejího rytíře. „Ve všednosti je skryta ta největší krása, rytíři. V každém východu slunce, v každém mraku zataženého nebe, v každé kapce rosy. Naopak, myslím si, že to já se nevyrovnám kráse oné růže, neboť až bude uvadat, já stále budu taková jako dnes.“ V tom dokázala najít tu největší krásu – v pomíjivosti. V tom záchvěvu okamžiku, co se tak snadno ztratí. Druhá ručka je zlehka nabídnuta k polibku, jak se sluší a patři, ale než by k němu mělo dojít? Zastaví muže ukazováčkem na jeho rtech. Nedokázala rozeznat jeho rysy – v tomto osvětlení, co působilo romanickým dojmem? Kdeže. Přesto vnímala mužnou čelist, její hranu posetou strništěm vousů, ty rty, co slibovaly sladce hříšné polibky, po nichž přejede bříšky prstů. „Čekal jsi dlouho, rytíři?“ Kdyby věděla, že zde bude dnes? Ano, pospíchala by. Snažila by se prodloužit ony chvíle tajemna, tu dobu, kdy není tou, kterou má být. Kdy je svým snem. „Nechtěla jsem tě nechat čekat, ale netušila jsem… že zde budeš dnes.“ Jak rychle si vzal její slova k srdci. Jak snadno v nich našel to, co potřebovala – svobodu. Dobrodružství. Možnost zapomenout na další dny a prožít okamžik.
„Učiníš mne šťastnou a půjdeš se mnou?“ Krok vzad, oči vyzývavě sledují tvář ukrytou ve stínech kapuci. Tázala se, byla zvědavá. „Tam…“ Určitě tušil, co to znamená. Milovala vzdálený kout zahrad, kde byl vypěstován i malý labyrint z vysokých tůjí a jiných jehličnanů. Místo, kde se tak ráda skrývala a běhala mezi stromy do omrzení. I proto učiní další krok dozadu, blíže bludišti než se k němu s tichým smíchem rozeběhne jako malé hravé děvče. Co na tom, že se jí dlouhá sukně noční košile plete pod nohy a plášť zpomaluje? Však se ho zbaví, stačilo zatáhnout za tkanice a nechat ho svézt po ramenou k zemi. Růži? Tu zasune do jedné z větviček hned u jednoho z vchodů do labyrintu, dávaje mu tak nápovědu, kudy šla.