Guy a Victoria - Když neznáš lásku
14. 03. 2017 21:26:55
Viktoria:
Hudba rozeznívala místnost plnou mužů sedících nad korbely medoviny, či piva. Mladá žena tančila mezi stoly, když jim nesla objednávky. Při tom rozdávala na všechny strany své úsměvy. Práce ji bavila, ač necítila ani náznak náklonosti k těm ožralům, či cizincům nocujícím v pokojích nahoře v patře. Lákala ji jen představa peněz, jež dostane za noc strávenou s bohatým obchodníkem a snad i zábava, jež často se svými přítelkyněmi zažívala po zdejších večerech. Sem tam ji některý ze štamgastů plácl přes pěkné pozadí a ona je za to ‚trestala‘ pokaždé jinak, někdy jen chladným pohledem nebo smíchem, jindy zase jemným políčkem nebo polibkem. Záleželo, zda se jí dotyčný v onu chvíli zalíbil, či ne.
Dnes bylo obzvláště plno, Victoria měla napilno a tak si oddychla, když si návštěvníci vymohli na hostinském, aby k hudbě zazpívala. Milovala zpěv, proto neváhala a přidala se k hudebníkům v jednom koutě vyhlášené městské krčmy. Sukně jejích zelených šatů se jí zavlnila okolo nohou, když se začala pohybovat do rytmu. Spustila medovým hlasem lidovou píseň, v očích jí planula nezkrotnost a užívala si pozornost, která se na ni upřela. Melodie byla veselá, stejně jako nálada v místnosti a z Victoriiných úst sklouzávala s naprostou lehkostí.
V hospodě byl již dobrou hodinu – kterou zabil frustrovaným zíráním do pohárku s pálenkou. Tohle normálně nedělal – nedružil se s chudinou, s poddanými, se všemi těmi obyčejnými špinavými lidmi, co se sem šli po práci ožrat místo toho, aby nakrmili své děti. Pak se mu kdokoliv mohl divit, že je slepý k jejich prosbám o pomoc a o další peníze. Pokud si někdo něco nemůže dovolit, pak si to nemá dopřávat. A pokud si to dopřeje, ať se nediví, že mu pochybí. Ne, Guy byl v tomhle… dost nekompromisní a nelítostný. A do hospod nechodil ani tak proto, že by mu vadily jejich pohledy a řeči, jako spíš protože o to neměl zájem – o tu místnost plnou zpocených těl, co páchne po vylité pálence, laciném dušeném mase. Potřeboval zmizet – ze svého obvyklého prostředí, ze svého domu, z hradu, všechno mu to zas a znova připomínalo ji a její výčitky, co se nekonečně jako zacyklená smyčka snášely na jeho hlavu a on je musel tiše trpět – protože ji miloval. A ona jeho ne. Možná, že mu několikrát ukázala jistý druh náklonosti, ale jakékoliv city – nebo vůbec naději v ně – zas rychle vyvrátila prudkým odmítnutím. Občas ji za to nesnášel – ale ne natolik, aby v sobě dokázal zabít naději, kterou si budoval šest let, kdy jí pomalu a jistě propadal.
Měl vztek. Na ni, na Robina, na šerifa a ostatně na všechny, že měl dost velký problém ignorovat to tíživé ticho, do kterého se místnost propadla, když vešel a všechny oči se nevěřícně upřely na šerifova Černého rytíře. Ticho se brzo proměnilo na mumlání. “Co tady chce?“ „Nemá tadyk co dělat.“ „Možná přišel vybrat další daně…“ Nevšímal si jich… nebo se o to alespoň snažil, protože tušil, že rozpoutat rvačku tady by nebyl dobrý nápad. Byl dobrý šermíř – snad ten nejlepší, kterého zde mohli najít – ale v přesile rozhněvaných mužů, kterým by pro tu danou chvíli bylo jedno, co se s nimi stane, by nepřežil ani pár minut. Proto se odklidil do rohu – a hovor ještě chvíli vázl, než jej pálenka znova rozproudila, muži na něj zapomněli a jediný, kdo se na něj nadále mračil, byl hostinský, co ho musel obsluhovat.
Dívka jej v první chvíli nijak nezaujala – nakonec, byla to jen další šenkýřka a on pro ni oči zrovna neměl, to se raději dál utápěl ve svém neštěstí, co dost nekorespondovalo s veselou náladou v hospodě. To až tehdy, když si všichni hlasitě vyžádají, aby šla zpívat, se na ni upřou jeho šedavé, chladné a odtažité oči s určitým zájmem. Byla… hezká. Trochu podobná Marian – tmavé vlasy, modré oči, hrdý postoj. Byla to ona a přesto ne. Scházela jí jiskra, co nacházel v Marian, ač tahle slečna? Nepochybně měla svůj vnitřní plamen, co se zjevně projevoval v tomto případě. Snad díky tomu ji chtěl jednoduše… pokořit. Zlomit ji. Zhasit ho. Kruté? Možná. Nebo možná prostě jen gesto zoufalého muže, kterému bylo až příliš dlouho odpíráno něco, po čem toužil. Osloví hostinského – ale jeho další objednávka není pití, jako spíše dívka. I kdyby nebyla nevěstka? Koho to zajímá? Pro teď chtěl, aby se k němu připojila, až dozpívá. Co bude pak? Netušil… Ač jisté plány měl.
Dívčin hlas zněl spolu s veselou hudbou, skládající se z houslí, kytary, bubnů a píšťaly. Byla to veselá píseň, plná energie, jež vystihovala tu Victoriinu. Ta s úsměvem do rytmu tančila, když se proplétala mezi stoly a hosty, jež se k jejímu zpěvu přidávali, nebo alespoň do rytmu tleskali. Tolik si užívala každý nádech, každičké své slovo a pohyb, každý pohled jež se na ni upíral, lichotilo jí to. Moc dobře si uvědomovala, svou krásu, to jak působila na muže a nemusela býti vznešenou pannou. Vlastně, snad by jí ani nechtěla být, když si představila, co vše mladé šlechtičny svazuje. Ona, ve svém povolání nehleděla na přílišnou cudnost, i když znala jisté hranice. V tuto chvíli ji netrápil život za dveřmi hostince, nemusela řešit svůj ubohý život, tohle byla její práce a sem patřila, ač jí k tomu dovedl krutý osud, kdy potřebovala peníze pro svou sestřičku a starého otce. Ručkama svírala sukni svých šatů, aby se jí lépe tančilo a tu a tam vykoukl holý kotníček, či dokonce koleno. Všechny ty ožrali to očividně dostatečně uspokojilo, i oni zapomněli na své životy mimo tuto místnost. Přesto byl mezi nimi a Victorií rozdíl – oni, zde utráceli své těžce vydělané peníze, místo toho, aby se postarali o rodinu, ale ona zde pracovala, aby svou rodinu uživila a zaplatila daně. Nestyděla se za své řemeslo, protože v něm byla opravdu dobrá, ač znala i lepší, nežli byla ona sama. Jistě, byla to obyčejná děvka a málo co jí bylo svaté, nebyla správnou ženou.
Píseň už pomalu končila, zatímco se konečně propletla k pultu, aby zjistila, proč ji hostinský k sobě přivolal posunkem ruky. Tam jí z pěkně tvarovaných rtíků, vyklouzla poslední slova, zakončila poslední ton a ustala v pohybu, jelikož i hudba pomalu doznávala. Nebyla příliš nadšená z přerušení, jehož se jí dostalo, chtěla zpívat dál další písničky k muzice, která opět začínala hrát. Její zaměstnavatel měl pro ni právě jinačí práci, takovou, která měla přednost a byla jak pro šenkýřku, tak pro majitele hostince výnosnější. „Má o tebe zájem ten pán v černém. Sedí tam v rohu,“ podal tmavovlásce informace a kývnutím hlavy jí ukázal ke stolu, k němuž byla přizvána. Ohlédla se tedy oním směrem, aby viděla, kam má jít. Je to šerifův pobočník, Černý rytíř! Koukej mu se vším vyhovět, aby byl spokojený! A hlavně si dávej pozor na jazyk! Varuju tě Victorie, jestli bude nespokojený, tak…!„ Vrčivě zašeptal hospodský na kurtizánu, jíž vyplácel. Nebral si servítky, nezajímalo ho, co po jeho nevěstkách bude chtít zákazník, ale to bylo ostatně jedno i Victorii. "Neboj se, budu hodná.“ Usmála se na něj sladce a pak pohlédla k muži, jež si objednal její společnost. Poprvé v životě pocítila lehoučký závan nejistoty, jen krátce a nepatrně, ale i tak se jí to nelíbilo. Toho muže znala, zahlédla ho párkrát po boku Veiseyho a hodně slýchávala o jeho krutosti od návštěvníků hostince i samotného hostinského. Ona sama se s ním však nikdy osobně nesetkala, k nim chodil vybírat daně obyčejný výběrčí. Věděla, že to není dobrý člověk, ale necítila k němu zhola nic, žádnou nenávist ani strach, jen určitý respekt a nedůvěru z neznámého. A tak vykročila od výčepu přímo k jeho stolu. Byl mladý a pohledný, ovšem ten pohled – chladný, jako led. Ona sama se tak uměla také podívat, to ne, že ne, jen v tom jejím byl většinou alespoň náznak pohrdání, ale tady nezahlédla jedinou emoci. Její kroky byly lehké a chůze elegantní na podpatcích starých střevíců. Boky se jí vyzývavě pohupovaly v zelených šatech, zatímco na tváři hrál svůdný úsměv tvořený sevřenými rty. Odhalená ramena a hluboký výstřih, jež byly ukazovány až příliš vědomě. Přesto jí ruce zakrýval dlouhý rukáv bílé barvy. Její kroky se zastavily a Victoria předvedla pěkné pukrle před tak vzácným zákazníkem. „Sire, prý jste si přál mou společnost?“ V úsměvu děvčete se zalesknou zuby, když o krok přistoupí. Její divoká očka pátravě přejížděla po tváři muže, o jehož zábavu se měla dnešního večera starat, skoro až troufale, neklopila zrak.
Dívka působila… divoce a nezkrotně, energicky a znale. Věděla, jak provokovat muže. Jak povyrhnout sukně dostatečně, aby si mohli představovat, až se v noci přivalí ke svým obtěžkaným manželkám, co je nejspíš ve skrytu duše nenávidí. Věděla, jak si vydělat peníze… Působila sebevědomě, dominantně, hrdě a nezlomně. Na první i stý pohled v ní nedokázal číst cokoliv jiného – opovržení sebou samotnou, nechuť k opilcům, mezi kterými se proplétala, jako by se snad viděla lépe, než že je obyčejnou děvkou. Protože nic jiného v Guyových očích nebyla – nevěstka, děvka, žena, co za peníze udělá cokoliv… A ostatně, vůči ženám měl obecně zvláštní, občas až příliš panovační a rozkazovačný postoj. Jedinou výjimkou byla – překvapivě – Marian… A snad i šerifova sestra, ač ne zrovna Vaiseyho mazlíček, tušil, že by vůči ní měl zachovat základní dvorské slušnosti jako ke všem, kdo měl vyšší postavení jak on. Jenže nikdo další nebyl – Guy byl pobočník. Pán Locksley. Pán tohoto panství, ať se to komukoliv líbí ne – a už vůbec mu nezáleželo na Hoodově názoru, který zřejmě počítal, že mu panství i po té, co se stane zrádcem, spaden přímo do klína. Stejně jako Marian.
Ne, opravdu neměl náladu vzhledem k tomu, že se mu přesně tyhle myšlenky honily hlavou, když hypnotizoval pohledem tanečnici, co si hrála s muži, jako by to byli jen loutkoví panáčci bez svého vlastního rozumu – na druhou stranu, ruku na srdce, o jejich inteligenci si nedělal příliš velké naděje. Píseň s posledním tónem dozněla, tanečnice dotančila – přímo k hostinskému, co k němu vrhá kradmé pohledy, až se Guy musel ušklíbnout. Zajímalo jej, co jí říkal, na druhou stranu tušil – byla to stále ta jedna a samá ohraná písnička o respektu, vynuceného ze strachu. Kýžený účinek jeho proslov ale měl – tanečnice k němu zamíří, pohupujíc se v bocích, svůdná, krásná, uhrančivá – skoro jako čarodějka, kdyby na podobné síly věřil. Nevěřil… Tvářil se nezaujatě, jen ji přejel pohledem, ani ne protože by nezaujatý byl – snad v touze jí srazit sebevědomí, co z ní sálalo. Vysekne mu pukrle a Guy by se vsadil, že mu takový výhled do jejího dekoltu nabídla zcela úmyslně, necudně a drze. Dobrá, pokud si předtím nebyl jistý, jestli je opravdu nevěstka, nyní… nyní je mu to dost dobře jasné. „Jo, tvou…“ Přitaká souhlasně, stále si ji přeměřuje – její, neboť o společnost opilců nestál, ač ti se též znova vrátili k tichému brblání, že jim odvedl hlavní zábavu. „Sedni si.“ Není to ani tak pobídka jako spíš rozkaz k blízké židli. Přistrčí k ní pohárek. „Pij.“ Snad by se naskýtala otázka, proč ji sem vůbec tahal. Nejspíš ani on sám netuší. Neklopila zrak, to… se mu nelíbilo – a zároveň ano. Nebála se ho – příjemný pocit, ač ne vždy úplně vyhledávaný a mnohdy záleželo na jeho náladě. „Jsi nevěstka…“ Je to chabé obyčejné konstatování, ač čeká na potvrzení. „Jak se jmenuješ?“ Ne, že by na tom záleželo a ne, že by si to pamatoval. Ale obvykle se díky tomu prezentoval lépe.
Byl to jen studený vánek, že se jí tělem rozléval zvláštní chlad? Nebo snad ten led v jeho očích? Netušila, ale přesto si neodpouštěla ten svůj výraz – divoké kočkovité šelmy. Možná ji trošku pohoršil jeho nezájem, nebo jak ten chlad v jeho očích pojmenovat, nebyla na to zvyklá, ale rychle ten pocit setřásla. Victoria cítila jeho zkoumavý pohled na sobě, věděla, že ji hodnotí. Nevadilo jí to, i když být to někde jinde, nežli v hostinci a neměla by náladu, vyškrábe mu oči. Popravdě, neznala ho, nijak jí žíly netrhalo, že je to pobočník šerifa, pro ni to byl jen další muž. I když pohledný. Na jeho souhlas jen přikývne, Byl příjemný stejně tak, jako jeho pohled. Musela se ušklíbnout, mírně opovržlivě nad tou skutečností.
Vzápětí přijde z jeho strany příkaz, alespoň jí to tak znělo. Poslechla, jako vždy. Poslušná, jak se od ní očekávalo. „Jistě, sire.“ Odsunula židli vedle sebe a usadila se na ni. Při dosednutí si prsty pročísnula své vlnité vlasy a přehodila si je přes jedno rameno. Její pohled byl však věnován stále urostlému muži, jež k ní svou svalnatou paží přistrčil pohárek s vínem, následován dalším příkazem. Neměla proč odporovat, však jí bylo nabídnuto pití a ne jed. Usmála se na sira a pak pozvedla číši ke svým plným rtům. Když se napila, pohár opět postavila na stůl. „Děkuji, sire.“ Netušila proč to udělal, ale ptát se neměla v úmyslu. Věděla, co si k takovému muži může dovolit, kde jsou její hranice. Pobavil ji, tím svým konstatováním jejího řemesla, či zda to byla otázka? Neměla ani páru, při jeho odtažitosti. Ne, matka představená, chlapče. Měla chuť mu odpovědět nějak sarkasticky, no, na poslední chvíli si to přeci jen rozmyslela. Měla být přeci slušná. „Ano sire. To jsem.“ Zasmála se. Smích ji přešel, až když se optal na její jméno. „Victoria, sire.“ Její nožka po vyřčení jejího jména putovala k té jeho. Střevíček měla sundaný a teď mu nohou přejela po té jeho, od kotníku ke koleni. „Povězte mi sire, máte nějaké konkrétní přání?“ Ten divoký úsměv v jejích očích, když se na něho laškovně usmála.
Jen krátce odkloní pohled od její osoby, aby mohl mávnout na hostinského a prsty ukázat dvojku – hostinský správně pochopí, že by Guy ocenil další víno, tentokrát do dvou pohárů, a brzy jim je donese i s oparným pohledem směrem k Victorii, téměř jako by ji varoval. Guy? Ten nedává najevo, jestli si zatím vede dobře nebo špatně, popravdě sám nevěděl – ač pravda, její oslovování jej iritovalo. Bylo… škrobené. Nemusel dlouho uvažovat, aby došel k závěru, že by ráda řekla něco úplně jiného, že by se ráda chovala úplně jinak už jen proto, že tenhle styl se zdál býti zcela mimo její přirozenost, co mu odhalila před chvílí, když zpívala. Neodpovídalo divokosti v jejích očích ani hravosti v jejích krocích. „Chtělas říct něco jiného,“ ušklíbne se, jako by to snad i vítal. Nelíbila se mu ustrašenost, měl rád bojovnost – jediný problém spočíval v tom, že se ji obvykle snažil krotit a to se ne vždy sešlo se souhlasem. „A navíc jsem si jistej, že oslovení sir ti moc dobře přes pusu nejde. Pletu se?“ optá se s tázavostí v hlase, pohrávaje si s pohárem vína, že je až div, že ještě ani kapku nevylil. Měla hezký úsměv, to se muselo nechat – byla hezká celá. Tím prostým, přesto uhrančivým způsobem.
Chopila se iniciativy, když mu přejela holou nožkou po té jeho – obuté do vysoké jezdecké holinky, překvapivě černé. Nestoudné… A pro Guye aktuálně docela chtěné, protože nevinnosti? Té měl plné zuby. Potřeboval změnu. Byla jako ona a přece byla úplně jiná. Drzá jiným způsobem. Troufalá zrovna tak. Imponovala mu. A zároveň ho iritovala. Zasměje se, tiše a nepříliš vesele, než k ní natáhne ruku, aby ji pohladil po tváři, než skončí s prsty položenými pod její bradou. Nakloní se k ní, oči upřené do těch jejích. „Malá nebohá Victorie mezi vlky…“ Mezi těmi všemi chlapi s mlsnými pohledy, co si na ni mohli venku prostě počkat a pak ji znásilnit. Nic jim nebránilo – snad jen soudnost, co s každým pohárkem mizela. „Právě teď nevím, jestli ti chci vymlátit tu divokost z očí a tu hrdost, co ti nepatří, z těla, nebo se s tebou vyspat…“ Guyovi… upřímnost nikdy nechyběla. Ostatně, proč by měla? Šerifovi lhát nesměl, Marian nechtěl a pravdu dokázal použít tak, aby mu sloužila, když potřeboval. Políbí ji – na rozdíl od některých neměl problém dívku líbat na ústa, ač mu nic neříkala. Snad na zkoušku, snad ve snaze ji aspoň maličko vykolejit, hluboce a bez zábran. Odtáhne se jen na kousek, stále ji drže pod bradou, když přejede po jejím spodním rtu palcem. Chutnala dobře – vůbec ne po chlastu, maximálně trochu po víně. „Každopádně, tohle není místnost, kde normálně obsluhuješ své hosty, že ne?“
Muž, jemuž dnešního večera patřila, gestem objednal další dva poháry vína. Hostinský jim pití donesl osobně, což nebylo často zvykem. Victoria ovšem rychle pochopí záměr této „ochoty“, jeho pohled mluvil za vše – přišel ji varovat. Nevěnovala tomu ovšem přílišnou pozornost, věděla co dělá, nepotřebovala hlídače. Po tváři jí přejel znuděný výraz. Až jeho poznámka spojená s úšklebkem ji dovede k další vlně zájmu. Modrýma očima jej přejede pohledem, nežli odpoví. „Chtěla.“ Zastaví se opět s upřeným pohledem do jeho očí. Byla to odpověď, ač nic neříkající, přeci jen nemohla tušit, jak bude reagovat. Tančila teď na neznámé půdě, jediný špatný krok mohl znamenat její konec, vězení či smrt. A to neměla zapotřebí, svůj život měla ráda, raději než kohokoli jiného. „Nebo snad vadí Vám sire?“ Sladce se pousmála, při čemž mírně povystrčila bradu o kousek výše. Nebyla si však jistá, zda si toho povšiml, či ne, vždyť si hrál se svým pohárem vína. „Pokud si však přejete sire, mohu Vás oslovovat jinak, klidně i tykat.“ Přihodila medovým hláskem nebohého dítka, ale v očích jí jiskřilo přímo ďábelsky.
Zatímco Victoriina nožka troufale putovala po té jeho, on se pokusil o smích; nezněl však vesele, navíc byl velmi tichý. Hleděla na něj z pod tmavých řas, zvědavá na jeho reakci. Natáhl k ní ruku a prsty jí přejel po tváři; netušila kam tím směřuje, nevěděla jak jedná. Nevěstka se však ani nepohnula, jediné co v ní proudilo, byla zvědavost. Prsty odsunula mírně stranou pohárek vína, pohled stále upřená na muže. Jeho prsty ustrnuly pod jemnou dívčí bradou, načež se k ní naklonil. Neustoupila, neucuknula před jeho náhlou blízkostí, oplácejíce mu jeho pohled. Jeho slova ji však vytočily; v očích jí zaplanul vzdor podpořený vztekem, to bylo ovšem vše. Nechala ho při tom; sladká nevědomost – často se hodila. Nesnášela lítost. Navíc se tak necítila, nebyla lovnou zvěří. To oni byli jejími oběťmi, netušíce čeho schopná, kam až je ochotna zajít. Měla na rukou krev, krev mužů jež z jejího lože už nevyšli. Netrápilo jí to, nikdy.
Byl nebezpečný, byla si tím jistá, přesto se ho nebála, přestože to mohlo být jen zatím. Ani při jeho odpovědi neustoupila, neodvrátila svůj pohled; hráli spolu hru. Zkousla si spodní ret a tvář jí ozdobil šílený úsměv. „S tím Vám asi nepomůžu.“ Uchechtla se. Alespoň, že byl upřímnost sama; ocenila to. Ten polibek ovšem nečekala, musela překvapením zamrkat. Muži ji na ústa téměř nelíbali a tenhle byl náruživý. Zaváhala, nežli se aktivně zapojila. Po chvíli se odtáhl; líbal dobře, zdálo se, že je v tom zkušený. I nadále byl však nepatrný kousek od dívčiných rtů, stále ji přidržoval pod bradou, načež jí palcem přejel po spodním rtu. Zajímalo ji, co se mu honí hlavou, pátrajíc v jeho ocelových očích. Promluvil a jí se na tváři objevil opět úsměv. „Jste bystrý.“ Zašvitoří vesele, když se od něho nakonec odtáhne, aby se zvedla od stolu. „Ale můžeme se tam podívat.“ Jeden koutek pozvedla výše, když se sebevědomě postavila a koketně na něj mrkla. „Následujte mě.“ Dodala ještě, když se i s pohárem vína vydala k výčepu, odkud zamířila ke schodům vedoucím do patra, kde bylo několik vcelku čistých pokojíků. Její chůze byla stále svůdná, jak už byla naučená a tak, když vyšla schody stanula přede dveřmi pokoje, jež měla vyhrazený a počkala na svého zákazníka. Jakmile k ní došel, pokud se tak stalo, její dlaň spočinula na klice, kterou otevřela dveře a pokynula mu dovnitř. „Je to to, co jste měl na mysli?“ Optá se, když k němu přistoupí a dlaň mu položí na hruď.
Víno chutnalo kysele a trpce. Možná, že bylo nejlepší, kde se zde dalo dostat, ale rozhodně nebylo nejlepší, které se dalo dostat v Nottinghamu. To nakonec podávali na hradě. Byl to ale dobrý návrat do reality – chuť, která připomínala, že opustil svět, ve kterém byl zvyklý žít, aby se na chvíli vrátil do toho skutečnější, reálnějšího. Stejně tak i všechno okolo bylo kyselým a trpkým odvarem toho, kde se byl normálně zvyklý pohybovat – hostinský stolníků, muži okolo jeho společníků a Victoria? Marian. Bylo možná… nevhodné, neslušné o ní takhle smýšlet, problém byl ale ten, že Guy – ať chtěl či ne – ji měl plnou hlavu. A v takovém případě mohl sotva koukat po někom jiném, cenit si někoho jiného, když měl před očima někoho, koho považoval za dokonalého. A bylo to k zbláznění – jenže nyní tu nebyla. Nyní tu byl hostinský, ožralové, trpké víno a Victoria – prostá a běžná, drzá a hrdá, aniž by jej odmítala, sic kvůli penězům, které jí na konci její služby vyplatí, ať už bude jakákoliv. „Upřímnost, maličká. Oslovuj mě, jak chceš. Tykej mi, pokud chceš… A říkej mi, co chceš. Stačí se ti podívat do očí… Ty nejsi andílek, maličká.“ Ne, v těch očích bylo mnohem víc. A jak pro ni tahle upřímnost dopadne? Kdo ví. Ani Guy sám si nebyl jistý – mohla mu začít ještě víc imponovat. Zlepšit mu náladu. Na druhou stranu to mohlo dopadnout také přesně opačně…
Skousla si ret, usmála se – a někdy v tu chvíli měl chuť ji znova políbit. Pohrdala životem, vysmívala se mu a Guyovi…. se to líbilo. Svým zvláštním způsobem ano. Byla dobrá – až jí bylo téměř škoda pro takové, co se tu vyskytovali a se kterýma nejspíš musela normálně spát. „Rozhodneš si to sama…“ opáčí docela věcně. Chvíli jí trvalo, než se polibku poddala, brzo mu ho však opětovala. Když se ale odtáhl, veškeré její překvapení bylo pryč – ostatně, nejspíš na něco podobného byla zvyklá. A i kdyby ne, tohle nebylo téma, na které se jí chtěl zeptat. „A ty drzá…“ odpoví, nyní již s malým úsměvem, upřímnějším než předtím, hravým, ale přesto dravým – Guy nikdy nebyl lovená kořist a nikdy jí nebude. Už neodpoví, jen vezme svůj pohár vína, aby za ní mohl zamířit, když před ním v klidu šla, pohupujíc se v bocích. Nemusel nakouknout do pokojíku, aby věděl, že ano – popravdě mu bylo docela jedno, kde skončí, stačila mu trochu soukromí a Guy… nu, ostatně nebyl vybíravý, sic si zvykl na určitý životní styl. „Přesně to…“ odpoví, pohled znova upřen do jejích očí, když k němu přistoupí a položí mu ruku na hruď. V to chvíli se znova natáhne, aby ji políbil, ruku tentokrát pokládaje na její zátylek – avšak jen krátce, aby se hned v další chvíli odtáhl a na moment se zarazil. Skoro jako ve chvíli uvědomění, co zde vůbec dělá. Přes rty mu prolétne malé zamračení – věděl, že tohle není správné. Že všechny chyby a hádky s Marian by měl řešit jinak, než spát s děvkou. Ale stejně se kolem ní nakonec protáhne dovnitř, pokládaje pohár na stůl, aby si mohl sundat kabátec, co měl na sobě – a pod ním už jen bílou košili. „Zamkni. A klíč pak dej sem.“ Nebyl to strach, že někdo přijde, vůbec ne – snad jen další projev dominance. Že když se něco zvrtne, tak ona nebude mít kam prchnout. Před ním a ostatně ani před sebou a před tím, co se stalo – čekal, že zrovna ona nebude mít problém spát s někým jiným. Proč? I on se o tom zmíní: „Každý tam dole by si na mě nejraději plivl. A ty budeš stejně mojí děvkou. Nemáš strach?“ Ušklíbne se. Jistě, pánové dole by mohli chápat, že to může být otázka života a smrti… Ale zrovna tak může fungovat davová psychóza, až se Guy příště objeví ve vesnici a někdo za jeho návštěvu zaplatí životem. Pak… si budou i oni hledat oběť své frustrace.
Viděl do ní, ne úplně, ale všímal si té divokosti, jež v ní plála. No a on, co viděla ona v něm? Bylo to těžké, chlad v něm přetrvával ze všeho nejdéle, ač nakonec, přeci jen jej přivedla k úsměvu a snad i drobnému smíchu. Sálala z něj dominance a nadřazenost, přesto se jej nebála, ačkoli cítila respekt. Možná, nevěděla jistě, ale tušila v něm ukrytou zvířecí dravost, která vyzařovala z jeho úsměvu, stejně jako hravost. Očekávala zábavu, trochu pestřejší noc, nežli obvykle. Jeho odpovědi se zasměje, zvonivě; jako by mu tím říkala, že si je toho naprosto vědomá. Pak už stačilo, aby jej zavedla k sobě…
Spokojený úsměv se Victorii rozlil po tváři, když přitakal k jejímu dotazu a zahleděl se jí do očí; tohle byla mnohem více vzrušující hra. Tentokrát byla již připravená na jeho polibek, když se k ní natáhl a rukou jí podepřel zátylek. Okamžitě mu odpovídala stejnou měrou a bylo pro ni zklamáním, když se po krátké chvíli odtáhl. Zdál se být zaražený, neunikl jí ani ten zamračený výraz; znala to, byla to ta chvíle, kdy na muže dolehla tíha svědomí, jež jim připomínala jejich ubohé podváděné ženy a děti. Tyhle chvíle rozhodovaly, zda muž zůstane, a nebo provinile odejde. Čekala, hleděla mu do obličeje v očekávání jeho reakce.
V očích jí zaplál oheň vítězství, když nakonec proklouzl do ložnice. Ručkou nahmátla kliku ode dveří, aby je za nimi zavřela. Pohledem však stále provázela tmavovlasého muže, kterého si sem přivedla. Položil svůj pohár na stolek, zatímco ona ten svůj stále držela v ruce a sundal si kabátec. Proto z něj upila, když jí opět nařizoval co má udělat. Nejradši by se tomu vzepřela, alespoň slovem, jelikož věděla, že by zamkla i bez jeho slov. Princip byl však princip, ačkoli raději si zachovala chladnou hlavu. Proto jen přikývla a beze slov zamkla dveře malého pokojíku a klíč potom odložila na místo, jež určil Guy. V té bílé košili byl mnohem přístupnější, jako by shodil nějaké brnění, jež ho chránilo před okolím. Navíc, rýsovalo se pod ní jeho vypracované tělo, komu by se to nelíbilo? Victoria si mlsně olízla horní ret a odložila svůj pohár vedle toho jeho. Ta jeho další slova ji rozesmály. „Ráda dělám opak toho, co ostatní. Nezáleží mi na názorech ostatních a navíc, je to má práce, nemůžu si vybírat a ani odmítat.“ Odpoví mu upřímně. „Navíc, kdybych měla mít strach, budu se bát pořád. Nemohla bych dělat vůbec nic. Jak už jsi řekl, jsem děvka a ta se zaprodá každému.“ Věnuje mu nevyzpytatelný a nebezpečný pohled, jen na kratičký moment, aby jej vzápětí vystřídal chtíč a hravost. Její ruce se dotknou jeho vypracovaného břicha a v další chvíli už pronikají pod jeho košili.
Poslechla, až se tomu sám divil. Jsou věci, které by Marian nikdy neudělala – třebas zamykala. Ne… To by bylo příliš proti tomu, co byla. Ztratila by tak všechny únikové cesty z jeho dosahu a to by nikdy nedopustila, jako by si snad neuvědomovala, že stačilo jedno její slovo a on by pro ni udělal cokoliv. To z lidí dělá láska – hlupáky, nic jiného, až bylo ponižující si to přiznat. Na druhou stranu, v jeho životě bylo ponižující ledasco – stačilo začít mužem, kterému soužil a kterému byl prakticky neustále k dispozici, když jen řekl, až se to Guyovi samotnému příčilo, ale mohl být jakýkoliv chtěl, mohl působit jakkoliv chtěl, nikdy nebyl svobodný – a nikdy též nebude. Pořád na vodítku, divoký pes na škrticím obojku, díky kterému nepokouše svého pána, neb ten má nad ním moc a může mu ublížit tím nejhorším způsobem. Ztrátou jeho života? Ne… To ne, i šerif věděl, co je pro Guye nejdůležitější a co by jej zlomilo, protože by se přestal snažit být alespoň trochu dobrým mužem. Tady a dnes? V tomhle směru selhal. Dobří lidé nechodí za děvkami dobří lidé nemyslí na své milované, když mají před sebou někoho jiného, tak hříšného a tak svůdného jako byla Victoria. Olízla si rty – a on upřímně netušil, jestli to udělala schválně a uvědomovala si, jak moc hříšně to vypadá, načež se rozesmála, zvonivě, lehce – zapůsobilo to na něj? Bezesporu. Neexistovalo mnoho lidí, co se vysmívali do očí… čemu vlastně? Možnosti? Vidině smrti, tomu, že by jí jednou dav ze vzteku mohl pověsit na strom a vylít si na ní zlost, pokud by z ní udělal ženu… milenku, kterou by navštěvoval pravidelně?
Její odpověď… ta ho však pobaví. Upřímná, věcná a pravdivá. Nic si nenalhávala, věděla, co je, kde je její místo. Bylo to docela příjemné osvěžení od všech těch dvorských lží, od všeho přetvařování, co bylo všude kolem něj. Přejde k němu, ruce pokládajíc na jeho břicho, jen aby brzo ucítil jej packy i pod košilí na holé kůži. Její dotek nebyl nepříjemný, ba naopak, ale přesto mu nemohla ujít hrubost jejích rukou. „Jsi docela působivá, maličká…“ Stále slova její tvář, tyhle slova nenuceně splynou z jeho rtů s malým úsměvem, než se k ní skloní, aby jí věnoval polibek na rty, co se brzo přesune na krk, ruce položí na její boky, co však brzo sklouznou na hýždě schované pod šaty. Někdy býval surový, aniž by jej zajímalo… cokoliv, aniž by kladl ohled na dívčiny potřeby, dnes to však zjevně tenhle případ nebude. „Zlobíš, maličká. Svlékni se,“ broukne tiše do jejího ouška, než jí skousne lalůček, snad ve formě potrestání. Převzala iniciativu… To nebylo špatně. Na druhou stranu, to on byl zvyklý mívat navrch.
Zdálo se jí, že byl její odpovědí pobaven, no co, řekla jen to, co si myslela.
Tu poznámku o působivosti přešla jen mírně pobaveným úsměvem. Nebila nováček, věděla co má dělat, ač se i tak mohla setkat s nespokojeností. Momentálně se ovšem potýkala s úspěchem, jež byl velmi nepatrný, ale pro ni významný. Napovídal, jakou cestou se má ubírat. Políbení, opět se dotkne jejích rtů, aby mohla zase okusit polibek z vyšší společnosti. Chutnal jí, lehce by si zvykla s ohledem na většinu ostatních zákazníků; ty raději nelíbala, když měla tu možnost. Přesto si nikdy nestěžovala, nelitovala se; vybrala si. Slastně přivřela oči, když se jeho ústa přesunuly k jejímu útlému krčku, mírně zaklánějíc hlavu. Cítila jeho ruce na svých bocích, které se ovšem zanedlouho přesunou na Victoriino pozadí. Jiné dívky by pohoršeně pleskaly onoho troufalce přes ruce, této se však rozlije po rtech spokojený úsměv. Sama mu své ručky obmotá okolo krku, kde vplete prsty do jeho tmavých vlasů.
Oči prudce otevře, když ucítí jeho dech na svém uchu a zornice se rozšíří, při jeho slovech. Byl to tichý šepot, při němž jí naskočila husina, v tomhle ohledu byla citlivá, možná až příliš. Syknutí, to jí uteče ze rtů ve chvíli, kdy jí dravě zkousne ušní lalůček. Zachichotala se, jako malé děvče, ač stud, ani rozpaky necítila. „Ráda zlobím.“ Zašeptá zvesela, když se od něj odtáhne, aby si mohla začít rozvazovat šněrovačku na korzetu. Prstíky zkušeně a hbitě kmitají, aby se mohla za malou chvíli vysvléct z vrchních šatů zelené barvy. Zůstala jen v bílé spodničce s dlouhými rukávy a spadlým rukávem. Potom si vyzula botky a klesla tak o pár centimetrů, jež jí dodávaly podpatky. „Mám pokračovat?“ Zeptala se, když na okamžik ustrnula s výzvou v očích.
Byla dobrým způsobem, jak zapomenout na vnější svět a na ty, jež jím pohrdali a dávali mu to najevo. Ona byla… hravá. A respektu k němu nejspíše měla zrovna tak pramálo stejně jako všichni, co zůstali u chlastu tam dole a povýšeně přehlížely krásy života přímo před jejich očima – totiž ji, hlupáci, přitom by snad nebylo tak těžké si ji získat. Málokterá dívka dělala děvku z potěšení – snad žádná. Mnohé si v tom rozkoš našly, samozřejmě, ale upřímně pochyboval, že se kdy mohlo jednat o vysněnou práci, o které by jim povídaly jejich maminky. „Všiml jsem si,“ poznamená se samozřejmostí mu vlastní. Victoria o krůček ustoupí a Guy? Ten čeká, sleduje ji nicneříkajícíma, snad jen jiskřícíma a živýma očima, které se sice probraly a snad ztratily něco ze vzteku, ale z chladu, co v něm stejně pořád bude, se nevzpamatovaly – snad už protože jiný pohled má vyhrazený jiná dívka, která jej však odmítla. Opakovaně. Její prsty si hravě poradily se šněrovačkou, než si šatů přetažením zbavila, což ji nechalo rozcuchanou. Samozřejmě, že mohla zůstat oblečená. Ale… proč? I v pohledu na štíhlé dívčí tělo, ještě nepoznamenané rozením dětí a bídou, byl krásný pohled. A ač se to možná nezdálo, krásu Guy hledal – vždyť pro co jiného by se zakoukal do Marian, ač tam se jednalo o daleko hlubší význam?
Byla drobná – to se mu líbilo, neboť ji převyšoval o dobrých několik čísel. Na její otázku jen s malým úsměvem přitaká, čekaje, než uslyší jemné šustění látky, s jakým dopadne na zem k jejím bosým nohám, ač v očích? V očích šelmu, že ji stěží mohl nechat na pochybách, co bude vlastně následovat. Jakmile se tak stalo? Přelétl ji pohledem, snad hodnotícím, avšak i Victoria si musela být vědoma toho, že není co hodnotit – pro ty chlápky dole byla příliš dobrá, jejich malá osobní modla, Afrodita – kdyby tušili, kdo Afroditou je. Neodolal – ne natolik, aby si mohl odpustit ten jeden dlouhý krok, jakým se k ní dostane, aby jí jednu ruku obtočil kolem pasu, druhou pod zadeček, aby ji mohl nadzvednout – nesklánět se k polibku… A zároveň ji tímto elegantním způsobem dostat do postele, kam ji položí, aniž by se však vzdával její blízkosti. Marian miloval… Ale ona jej očividně nemilovala – natolik – nebo spíš vůbec, aby byla ochotna se mu dát… cokoliv. A co se zbytečnou láskou?
