Lady Marien a Guy z Gisbornu - Neopětovaná láska
14. 03. 2017 21:52:15
Hrad Nottingham
S každým schodem vzhůru do hradu si Marian uvědomovala tíhu své situace, v níž se poslední řádku let nacházela. Otec mladou ženu častokrát upozorňoval, že takto to dál nemůže jít a jeho dcera si bude jednoho dne muset vybrat manžela. V úvahu jich tolik nepřicházelo, většina mužů z vojenské posádky neměla ten správný urozený původ, šlechticů se na hradě a v jeho okolí také tolik nenacházelo, neboť ti měli v hlavě hlavně spravování svého území, jehož bohatství stačily sebrat daně díky křížovým výpravám krále Richarda. Na jednu stranu si mohla vybrat – odejít z domova a začít u dvora prince Jana, současného a samozvaného zástupce krále Richarda, nebo tu zůstat a přijmout nabídku jednoho z těch, kteří o její ruku usilují. Tedy spíše pouze jednoho, nikdo jiný netíhl odvahou učinit nabídku a vyznat se ze skryté lásky k lady Marian. Jen Guy Gisborn, Černý rytíř a pravá ruka šerifa Vaiseyho, který se o tuto ženu ucházel poslední roky, aby ji mohl s trochou štěstí pojmout za manželku. Marian odmítala, zprvu stačila výmluva ohledně truchlení za ztrátu svého snoubence, neboť nikdo netušil, zda se Robin z Locksley někdy vrátí domů. Poté se začala vymlouvat na víru ve skutečnost, že se její milý jistě vrátí a jaká by to byla žena, kdyby odmítla čekat. Jenže čas se krátil, Marian už šestnáct let dávno nebylo, ani sedmnáct, osmnáct. Čím víc se pokoušela vyvléknout se z návrhů svého ctitele, tím častěji si byla vědoma faktu, že mládí a ona krása, jíž rytíři učarovala, jednou povadne a z mladé ženy zbude ta, které nelichotivé jazyky nazývají starou pannou.
Před pár měsíci začínala váhat a Guy to vycítil. Dával sice své milované prostor pro rozhodnutí, ale též si ji střežil na každém kroku. Začínala se cítit svíraná, skoro jako v nějakém vězení. Šerif tomu nijak nepřispěl, když dívce před dvěma lety nabídl místo u svého dvora, kde Marian zůstávala spávat, ač se čas od času vracela za otcem domů. Jenže pak se vrátil Robin. Objevil se zčista jasna, nejspíš s nějakou hloupou vírou, že mu Marian zůstala věrná a přivítá ho ve svém náručí. V tom se mýlil, ale její láska opětovně procitla k životu a Guy musel zavětřit tu změnu. Do karet mu hrál i onen fakt, že se z Robina stal psanec, zbojník a zrádce, což se trestá na hrdle. Marian by si sotva mohla někoho takového vzít, aniž by tím nezničila pověst nejen své rodiny, ale též životy milovaných příslušníků. Otce by zavřeli a ji? Nejspíš pověsili. Ta představa donutí Marian zastavit se na schodu, pohlédnout dolů a prudce vydechnout. Vracela se z panství Locskley, kde se snažila pomoci chudým. Šaty zašpiněné zeminou, ruce promrzlé od studeného vzduchu, ve vlasech kvítky od děvčat, co jí takto ozdbobila za odměnu. Kdepak nějaké drahé róby vhodné ke dvoru, žádné šperky nebo složitě upravený účes. Jen obyčejné prosté odění. Avšak i s ním působila vznešeně, záda rovná, brada hrdá stejně jako celý postoj těla. Co jí dnes vlastně Gisborn chtěl? Zeptat se, kde byla? Jistě si musel všimnout toho, že přijela bez doprovodu a naprosto neupravená. Měla pocit, že si všimla stínu vysoké ramenaté postavy v okně, ale přísahat? Ne, to by nemohla. Kroky se nesou chodbou, jak Marian míří k pokojům muže, jež jí opětovně žádal o svazek manželství, leč byl pokaždé odmítnut. Klouby prstů se dotknou dřeva v rázném zaklepání, modré oči nejisté a plné pochyb, neboť nikdy od Guye nedokázala vypovědět, co očekávat.
Netrpělivě si prohrábne světlé vlasy. Hmátne po měděném poháru s rudým hutným vínem po jeho pravé ruce a prakticky jej vyprázdní, než se rukama zapře o kraje těžké truhlice ukrývající jeho zbroj do boje – též černou jako všechno ostatní. Kde byla? Už to byla notná chvíle, co pro ni nechal poslat. A ještě delší, kdy ji viděl z okna, jak přijíždí na nádvoří Nottinghamského hradu. Svěsí hlavu, prsty levé ruky netrpělivě vyťukávaje neklidnou melodii bez not či tóniny. Pohledem rychle střelí ke dveřím, netrpělivě, jako by je měl jen pohledem donutit, aby se otevřely a stanula v nich ona. Marian. Dívka jeho srdce. Ne, chyba – to jí patřilo jeho srdce, on z něj nevlastnil ani píď a tedy jen těžko mohlo být jeho. Netušil, kdy to zašlo tak daleko – jistě, pro Marian měl city vždy. Líbila se mu – vzhledem, povahově… To až po Robinově odchodu se do ní skutečně zamiloval, propadl jí tak, jak žádné jiné ženě. Byla pro něj ona a ty ostatní – nedůležité, slabé, ošklivé. Ona byla… ona. Dokonalost.
Dokonalost, která ho však odmítala. Všechny četné narážky na možný sňatek zazdil, čímž dala jasně najevo svůj nezájem. A on se stále snažil – byla v tom kapka hořkosti. Nebo spíše celý pohár, co by neutopil ani ve víně. Byl patetický – šerifův hlídací pes a její štěně, co přileze na zavolání, kdyby jen trochu chtěla. Jim patřila jeho věrnost, jeho oddanost – sotva v sobě měl ještě kousek pro někoho jiného, nic nezbyla, neb všechno věnoval muži, který jím opovrhoval, a dívce, která jaj odmítala. Ale on ji stejně tak zatraceně miloval… Bylo zcela zbytečné ji tahat do jeho pokojů. Nic neprovedla – nic neobvyklého, tedy, avšak dala mu dobrou záminku ji vidět, být v její blízkosti, když se vrátila celá umazaná, že nebylo pochyb, kde se pohybovala. Nebo spíše v jaké společnosti. Nesouhlasil s tím – říkal jí to mnohokrát. Ale faktem zůstává, že tím to končí – nikdy by jí nenutil něco, co sama nechce a pokud se rozhodla pomáhat chudým, tak ať. Nevadilo mu. A pokud hodlal předstírat, že ano, pak jen proto, aby přišla sem.
Zaklepání. Téměř vysvobození ze stavu svalové napjatosti, když třemi rychlými kroky v okamžité reakci přerázuje místnost a prudce otevře dveře. Byla menší než on – docela logicky, šedavé oči však brzo najdou ty její, modré jak ty nejčistší mořské zákruty s blankytně modrou vodou. Nepřevlékla se. Neumyla se. Vlasy měla rozcuchané, neupravené s květovanou korunkou. A přesto byla krásná. „Lady Marian…“ vysouká ze sebe nakonec ležérně, jako by ji vůbec nečekal – ale podobný dojem už zkazil jen otevřením dveřím. „Prosím – pojďte dál…“ pobídne ji rychle a uhne, aby ji v prostoru dveří nechal místo na projití – záměrně však tak, aby se kolem něj musela protáhnout.
Kdo by čekal, že se dveře otevřou tak rychle? Že tam, kde se vyjímala jejich dřevěná deska vedená ve své jednoduchosti bez zbytečných ozdob, se náhle zjeví vysoká postava muže, jímž z části pohrdá, z té druhé ho lituje. Věděla, jak silné city ho k ní vážou, na druhou stranu mu lámala srdce při každém shledání, po každém rozhovoru mu dávala to samé – odmítnutí. Nic než slova, nic než její nezájem na poli lásky. Bylo to kruté a Marian si toho byla vědoma, příliš dobře si uvědomovala fakt, že jednou mu onen neexistující pohár trpělivosti přeteče a dívka se ocitne v nemilosti. Jak krutý dokázal být k poddaným, dokázal by i jí tímto způsobem dokazovat svou moc a postavení? Přesto nikdy nesklonila hlavu, nikdy se nenechala sekýrovat a pokaždé, naprosto pokaždé se ozvala její chladně hrdá povaha tvrdohlavého člověka, kdy opětovala Guyovi svůj pohled s rozhodnutím, na němž tento muž nic nezmění. Kolikrát však poté litovala svých slov, svého unáhlení, jenže jeho naléhání ji prakticky nikdy nedávalo čas na diplomatickou odpověď.
„Sire Gisborne?“ Otazník, ten drobný ocásek na konci onoho oslovení dával o sobě vědět, dával znát, že je něco v nepořádku. Hlavně její zvědavost, co rostla s každou vteřinou, kdy se odhodlávala k zaklepání. Modré oči v barvě pomněnek sledují jeho tvář pokrytou mírným strništěm, ostře řezané rysy, jež tolik žen na hradě obdivovalo, ramenatou postavu, co každou dívku přinutila tajit dech. I Marian nebyla vůči jeho vzhledu imunní, imponoval ji, ale fakt, že je nejbližší ruka šerifa jí vždy donutil zanechat si hlavu čistou vůči všem svodům a nástrahám. Pokaždé, když už by mu mohla propadnout, si připomněla, jak krutý dokáže být, jak zlý vůči obyčejným lidem, s nimiž měl pramálo společného. Robin takový nebyl a snad proto vítězila láska k němu nad city vůči Guyovi. Obočí lehce povyjede nad ležérností čišící z jeho hlasu, tak neurčitě nezaujatém, jako by ho snad vyrušila z odpoledního rozjímání.
Pozvání do jeho pokoje – tudíž s ní toužil hovořit o samotě. V hlavě už si smolila několik verzí, jak slušně odmítnout další žádost o ruku či cokoliv jiného, co přijde. Stejně se vše točilo kolem toho samého – že už má nejvyšší čas na vdávání, že mnoho dobrých partií sotva v blízkosti Nottinghamu najde nebo že by měla učinit svého otce šťastného, neboť je stár a zaslouží si pochovat vnoučata na svých kolenou. Rty se stisknout do úzké linky, popravdě si nikdy nepřišla jako mateřský typ a nedokázala si představit, že by ona a Robin… ona a kdokoliv… Jednoduše to neexistovalo. Přikývne však na souhlas, protahujíce se dovnitř, avšak i přes veškerou snahu je nucena projít kolem Guye. Ba co víc, přímo se ho dotknout, když se vtáhne nevelkou mezerou. „Přál jste si mne vidět, sire?“ Snažila se na sobě nedat znát rozrušení z té blízkosti. Nebyla imunní, ač si to velmi přála a jeho blízkost na ni působila. Žila v celibátu, s žádným mužem neokusila chuť lože, ale čím dál tím častěji si uvědomovala reakce svého těla na fyzický kontakt. Pálení v hrudi, zrychlený dech, horkost, co ji provázela od chvíle, kdy ji Robin tak vášnivě políbil v lese. „Omluvte, prosím, můj vzhled. Nechtěla jsem vás nechat čekat.“ Lhala. Sama protahovala každý krok na schodech, každou minutu, kdy mohla oddálit toto setkání. Pokaždé se bála. Ale stejně tak pokaždé se nechtěla nechat zkrotit. „Stalo se něco, sire Gisborne? Něco-…“ Nechtěla to doříct. Mohlo to být cokoliv. Ale strach byl oprávněný.
Na malou chvíli ucítí její vůni – zemitou, zároveň však krásně čistou, že jen těžko odolá pokušení sklonit se a zabořit nos do jejích vlasů, ať už je umazaná od hlíny nebo ne. Ovládne se – zcela pochopitelně. Ovládal se posledních dvacet let a během let ve službách šerifových se vůči většině situací naučil být dokonale sterilní a lhostejný, jinak by se nejspíš zbláznil – nejednalo se ale o chudé. Tohle bylo nejspíše něco, co Guye nejvíce odlišovalo od Marian… Chudinu bral… No, jako spotřební zboží, levnou pracovní sílu, zbytečné a snadno nahraditelné lidi. Když jeden zemře, na jeho místo nastoupí dva další, protože se množí jako králíci a nikdy si s rozením dětí nedají pokoj, takže na chodbách neustále potkával služky s břichem – některé možná i s jeho bastardem, ale tohle nebyl ten typ věcí, o které by se zajímal. Ne, lhostejnost je míněná vůči urážkám na jeho účet, vůči jeho vlastním zájmům… Tenhle výčet by byl dlouhý, ale faktem zůstávalo, že na jeho začátku dost dobře stálo její odmítání. Protože jinak už by ji dávno nenáviděl. Místo toho ji nechá projít dovnitř.
Otočí se, zavře za ní těžké dřevěné dveře stlučené k sobě kovovými pláty. Chtěl zamknout. Mít ji jen pro sebe. Ukrást si chvilku jejího času pro sebe a políbit ji. Hlupák… Nechtěla ho a on se stejně týral stupidními fantaziemi budoucnosti, která neexistovala, ač si to prozatím jednoduše… nepřipouštěl. Zeptá se na něco zcela samozřejmého – jestli ji chtěl vidět. Těžko jí však může vysvětlit, že je zde jen kvůli tomu. „Ano… Ano, přál,“ odpoví nakonec, jen co se otočí čelem k ní, pousměje se. „Víno?“ nabídne jí a aniž by čekal na odpověď, přejde k truhlici, na níž stále stál jeho pohár, aby jej vzal k tácu s konvicí vína na stolku hned vedle a i kdyby ona sama nechtěla, on si stejně naleje další. Znova se opře o truhlici, nyní se na ni však z části posadí. „To se vám moc nepovedlo, Marian,“ poznamená na její slova, že jej nechtěla nechat čekat – nezní však naštvaně. Jen… smířlivě. Bylo by ubohé jí vykládat, že na ni by klidně čekal jak dlouho by chtěla, takže to nechá u svého klasického odstupu, co se však v její přítomnosti poněkud stíral – nedokázal si ho držet, stát opodál. Alespoň si však zachoval svůj nadhled a rozum, že některé věci fakt nemá říkat nahlas, ba ani dávat znát. Šerif mu dal ten nejlepší trénink na světě co se týkalo oproštění od emocí, jaký si jen mohl přát. Zavrtí hlavou, napije se. „Všechno je v pořádku. Spíš…“ odmlčí se. Přelétne ji pohledem. Špína za nehty, kolena sukně též špinavá, kraje jakbysmet. Nevadilo mu to. Ale bylo to téma rozhovoru. „Dřete se, Marian. Chudina vás má ráda – ale jsem si jistý, že by to šlo i bez toho, abyste se pro ně plazila po kolenou. Obvykle by to mělo být naopak.“ V tom správném světě – jenže na tomhle světě sotva existovala nějaká rovnováha.
Znala to příliš dobře – tyhle otázky, které byly pouze zdvořilostní, ale nikdy nepočkal dostatečně dlouho na odpověď, ať už by byla jakákoliv. Skoro jako by se obával dalšího odmítnutí, jež by mohlo přijít. Nebo si tím chtěl udržet situaci pevně pod kontrolou? Dokázat jí, že zde je pán a ona návštěva, jež musí dbát jeho pokynů a neodporovat? Mátl jí. Nechtěla si to přiznávat, ale v tomto ji pokaždé vykolejil. Z části připomínal štěně, věrného psa, který přiběhne na každé zavolání, splní každé drobné přání. Stačilo zlehka položit dlaň na jeho paži, usmát se, hovořit s ním ve vší vlídnosti a náklonnosti, ač se pokaždé na konci dne setkal s odmítnutím vmeteném do své tváře. Na druhou stranu dokázal Marian udivovat, častokrát ho sledovala s pohledem plným rozporu nad tím, jak snadno se dokázal vymanit z okovů svého pána a jednat sám za sebe, být rozhodný a mít osud ve svých rukou, nenechat se sebou zametat. Tehdy k němu pokaždé cítila něco silnějšího, jakési porozumění, neboť ani ona se nechtěla stát pouhým pěšcem v šachové partii šerifa. „Děkuji.“ Do rukou uzme nabídnutý pohár s vínem červenějším než krev, stejně trpkým jako sladkým. Snažila se, opravdu si snažila udržet hlavu čistou v Guyově přítomnosti, ale nyní cítila narůstající úzkost. Není právě o nic sladšího a rychlejšího než ji spláchnout lokem dobrého domácího vína. Prsty křečovitě svírají číši s neblahou předtuchou, jíž by ráda zapila, ale snaží se ovládat a raději nasadí úsměv, aby na sobě nedala nic znát.
A pokud předtím byl onen úsměv hraný? Nyní z něj čiší opravdovost, když poznamená, že se dře. Práce jako taková ji nikdy nevadila, už odmala pobíhala po panství a snažila se od všech vyzvědět, co vlastně dělají a jak by jim mohla pomoct, aby si sama ozkoušela onu dřinu. Pro dámu se však nehodí někde lézt po kolenou nebo se hrabat v zemině, šerif jí to často předhazoval, skoro stejně často jako své vlastní sestře, jež se v tomto od Marian vůbec nelišila. „Měla bych podle vás sedět na hradě, nechat se obskakovat a vyšívat vzory na košile a ubrusy jako ostatní zdejší šlechtičny, sire Gisborne?“ V hlase zazní podtón tvrdohlavosti, s níž mu opětuje pohled, hlava hrdě pozvednutá, jak si nenechá nic líbit. Tohle na ní obdivovali a zároveň k smrti nenáviděli. Nebýt tak tvrdohlavá, není výzvou. Ale stejně tak je díky tomu stále pannou, svobodnou mladou ženou. „Nejsem ta, co stráví odpoledne u gobelínu a sněním o budoucnosti svých dětí. A ani ta, co by si s dalšími ženami vyměňovala poznatky o mužích.“ Lehce nadzvenuté obočí signalizuje, že v tomto ohledu bude taková snad nadosmrti. Klevety nikdy nebyly její silnou stránkou, vyšívání zrovna tak. „Nebo bych se měla učit tanci, sire? Místopisu? Hrát na loutnu?“ Ženské práce, které k smrti nesnášela. Všechno považovala za řetěz, co jí bude držet daleko od svobody a volném potulování se po kraji. „Nevěřila bych, že zrovna vy, sire, budete očekávat něco takového ode mě.“ Znovu namočí rty do poháru s vínem, viditelně však klidnější. Nechtěl tedy hovořit o Robinovi, o Nočním hlídači a nejspíš ani o svazku manželském.
Jeden z pohárů, naplněný téměř až k okraji ovocným vínem, podá též jí, aby si ho mohla převzít. Sám pil střídmě, nikdy ne tolik, aby byl vyloženě opilý a měl zatemněný úsudek – protože to bylo nejspíše tak to jediné, co zůstalo opravdu jen jemu samotnému a co mu bránilo zcela poskakovat jako šerifův loutkový panáček. Viděl, že je nervózní. Těžko by to přehlédl – znal její gesta, jak se chovala, když byla šťastná a uvolněná, jak se chovala, když byla nesvá – třebas jako nyní, kdy pevně svírala pohár, nejspíš ve snaze upustit napětí v prstech a zabavit ruce. V duchu se musel pousmát, ač hořce a nepříliš vesele. Byla skutečně tak nesvá, že na ni bude znova naléhat, aby si jej vzala za manžela dřív, než bude pozdě. Popravdě, ani netušil, co to pozdě znamená. Nepříliš mu záleželo na jejím věku či jestli má o pár vrásek kolem očí víc – už jen proto, že všechny budou od smíchu, tedy víc než půvabné. Byla laskavá, byla hodná, byla krásná. Ale nemilovala ho. Proč? Pravda, i sám dokázal přijít na dost důvodů. Ať se snažil sebevíc, nikdy nebude lokálním hrdinou nebo rytířek z romantických příběhů – vždy jen vrah, zabiják a Černý rytíř. Osobně mu ta pověst nevadila… Jí však zjevně ano. Chladné šedé oči jsou na ni zkoumavě, pozorně upřeny, aby mu snad neušel jeden jediný detail z její tváře – ne protože by ji chtěl z něčeho podezírat, ale protože jednoduše chtěl. Protože v sobě měla ten typ krásy, který měl být obdivován.
Až tehdy, když domluví, se zas zbaví oné masky zkoumavosti, když se uculí jejím slovům. Zatím však neodpovídá, nechá ji domluvit, aby vyjádřila své rozhorčení nad jeho poznámkou. I proto ji miloval – pro to, jak byla tvrdohlavá, jak se durdila, zlobila a jak ji pobouřily všechny ty možné poznámky na adresu chudých. Ne protože by s ní v skrytu duše souhlasil, ale protože měl rád její zapálení a respektoval ho – ač neměl a dobře si to uvědomoval. Ale zrovna tak před chvílí neměl stát tak blízko ní. „Kdybyste se bavila s ostatními o mužích, hluboce bych se urazil,“ podotkne jen tak, nepříliš vážně s pobaveností v hlase, než zavrtí hlavou a opět se napije, užije si sladkokyselé víno na jazyku, které chutnalo skoro stejně jako její jméno. Sladké, krásné, ale přesto plné pokoření. Měla ho obmotaného kolem prstu a ani si to neuvědomovala… Přitom nikdy nechtěl tolik. Nebo ano? Byl opravdu jeden člověk, jen jediný člověk tak moc, po čem mohl toužit? Nebyl tak špatný. Rozhodně o nic horší než Hood. „Nikdy jsem o ničem takovém mluvit nechtěl, Marian,“ dodá nakonec. „Znám vás. Myslím…“ Na moment se zamračí. Znal ji, ale ne celou. A to bylo skutečně frustrující. „Vím, že jim budete pomáhat, i když budu nesouhlasit. Na čemž ostatně vůbec nezáleží, protože nejsem… nejsem váš manžel. Možná byste přitom ale nemusela klečet v záhonech na kolenou.“ Znova se odmlčí, položí pohár na truhlici, kde ještě chvíli setrvá, než udělá váhavý krok k ní – než se zastaví. Nejistý, jak se vůči ní chovat, protože se v tom už dlouho vůbec nevyznal. „Nemyslím to s vámi zle, Marian, to přeci víte. Nedokázal bych to… Ale nemusíte na sebe ještě více strhávat šerifovu pozornost.“
„Z jakého důvodu, sire Gisborne? Že bych o vás prozradila něco, co ostatní zdejší ženy ještě netuší?“ Tázavost v hlase je patrná, ačkoliv co by takového mohla místním dívkám nabídnout? Všechny ho znaly, většina se mu obdivovala stejně tak jako se ho bála. Obočí jemně nadzvednuté, jak očekává jeho odpověď, ať už bude jakákoliv. Mohl tuto otázku nechat být nebo ji zodpovědět, nikdy si nebyla jistá, jak tento muž bude reagovat. Pokaždé ji vyvedl z míry. Naproti tomu u Robina bylo snadné očekávat vlastně cokoliv. Na všechno měl odpověď a tam, kde mu scházela, použil šarm. Pravda, možná to jenom bylo snadnější a dávalo to Marian více prostoru k tomu, aby ona byla za tu zodpovědnější a chytřejší, možná to se jí právě líbilo víc. Neboť v tomto vztahu? Modré oči se nakrátko zvednou od poháru vína, z něhož je upito na dva loky, aby pohlédla na muže, co jí tolik doháněl k šílenství svými nabídkami k sňatku stejně jako laskavostí vůči ní samotné. Byla si jistá, že by jí snesl modré z nebe, stačilo se na něj podívat. Stačilo si vzpomenout, kolikrát ji chránil před šerifem, kolikrát vzal její vinu na sebe. A Marian ho pokaždé odmítnula. Pokaždé mu vrazila ten a ten samý políček za poslední roky, kdy se snažil. Jak špatně by se s ním mohla mít? Nijak. Na druhou stranu ale věděla, jak chladný a krutý dokázal být k ostatním. Jí nastavoval svou druhou tvář, tak zasněnou a milující, aby všem ostatním ukázal, jak netečný vůči jejich problémům může být. Pohár je sevřen o něco silněji, cítí, jak s ní lomcují všechny ty emoce. Přála si to ukončit. Přála si vyjít z tohoto panoptika bez výčitek, že o ni ti dva tak usilovně bojují, ale stejně tak se jich nedokázala vzdát. Přišla si znechucená tím, jak ji vlastně těší Guyova pozornost, protože když tu nebyl Robin, byl tu on. To on jí dělal společnost, to on jí říkal, jak krásná je. Každá dívka tohle potřebuje slyšet, aby se cítila stále důležitá, součást tohoto světa.
Jenže Robin byl zpátky a spolu s ním se vrátily i její city, ač umlčené tou dlouhou odmlkou v podobě tolika let. Od té doby se její odezva vůči Černému rytíři začala stupňovat v nehezké pokoření jeho mužnosti. A přesto na ni nikdy nezanevřel. Přesto se k ní choval stejně jemně jako by byla křehkou květinou. Z myšlenek plných zoufalství ji vytrhne až pronesení jejího jména, na něž zareaguje pozvednutím očí. „Znáte? Ach, pak alespoň jeden z nás se ve mně vyzná.“ Jaká trpkost byla zaznamenatelná v hlase, když odvrátí svou tvář, aby několika kroky přerázovala po místnosti v touze uniknout téhle pasti. Zastavit se u okna, vyhlédnout ven na vojáky pochodující po nádvoří, služebné tahající se s těžkými koši prádla nebo pospíchajícími za povinnostmi do hradu – tohle bylo přesně to, co dokázalo rozptýlit Marianiny myšlenky a udržet jí hlavu čistou. Znovu to slovo. Znovu to proradné slovo, díky němuž zavře oči, pohár je sevřen ještě silněji, aby nakonec utopila svůj hlas ve víně, z něhož si přihne. Oba věděli, že toto téma je nebezpečným a přesto se mu nikdy nevyvarovali. Bludný kruh, co je stáhl k sobě a odmítal pustit. O kolik by bylo snadnější se vzdát? Přijmout tu jeho zpropadenou nabídku? Zastavit ten hon na Robina? Mohla by ho… Mohla by ho snad milovat? Modré oči v odstínu pomněnek rozkvetlých pod žhnoucím sluncem se zastaví na vysoké, ramenaté postavě toho muže, jehož všichni označovali za Černého rytíře. Vypadal jako ztracené štěně toužící po její přízni. A kdo byla ona, aby ho chladně odmítala? Marian, tvrdohlavá lady Marian z Knightonu, žena, co si umanula, že její srdce bude patřit muži z pověstí, hrdinovi Nottinghamu. K čemu jí bude věčná láska k tomu, co bude navždy označován za zrádce? Pochybovala. Po dlouhé době pochybovala o sobě samé. „A kdybyste byl?“ Slova uniknou příliš rychle, nestačí je zadržet na rtech. Modré oči vyhledají ty jeho v otázce. „Kdybyste byl, sire Gisborne, čistě… teoreticky… stále byste nesouhlasil? Zakazoval mi to?“ Pokud ano, stále by jí nedával jinou možnost. Stále by protestovala ve vší své tvrdohlavosti. „Víte, jaká jsem, sire a to by se nezměnilo ani poté.“ Po případné svatbě. Stále by hrála svou, stále by byla umanutá. Jen by se jmenovala jinak. Jen by patřila k někomu a nejen ve svých představách a slovech. Po právu. „Jak má asi žena obdělávat půdu, když ne na kolenou s rukama ponořenýma v zemině. Vy jste se nikdy nestaral o květiny nebo o plodiny, ale to většina rytířů a vojáků. Možná jsem šlechtického stavu, sire, ale to neznamená, že budu jako ostatní ženy svého postavení.“ Hrdě pozvednutá hlava, v očích odvaha a vzdor, s nímž prokazovala svou identitu. Při poslední poznámce však zmlkne, tohle jí nikdy nedocházelo a Guy to věděl. Prsty povolí sevření poháru, jež odloží na blízký stůl, v očích nelibost nad tím, že to tak je. „Šerif má jistě dost problémů s Robinem Hoodem a ostatními zbojníky. Nehledě na svou sestru, o níž jsem slyšela, že ji chce provdat a to velmi brzy.“ Nechápala, proč zrovna Guy o ní nemá zájem. Pravda, nikdy nebyla tak umanutá jako Marian, nebyly si prakticky vůbec podobné. „Vy o ní snad nemáte zájem, sire Gisborne? Je přeci nádherná a milá. Vůbec ne tvrdohlavá jako já.“ Jenže to byl nejspíš onen problém – nebyla výzvou. Ne pro Černého rytíře.
„Nemám obavu o to, co byste mohla prozradit vy,“ odpoví upřímně. Necítil v sobě, že by se vůči ní někdy zachoval nesprávně – ba naopak, to ona v něm probouzela ten maličký kousek člověka, co ještě toužil po něčem normálním a snad i správném. Jí se dvořil, vůči ní byl rytíř, ač oba dva viděli, že to je to jen hloupá hra. Vlastně ne, chyba… Nepřetvařoval se. Nikdy se nepřetvařoval, nikdy nedělal to, co nechtěl udělat. Vše vůči ní, od těch nejmenších gest po ty nejvýraznější projevy náklonosti, vše bylo do puntíku upřímné a on ji miloval. Neměl obavu o to, co by řekla ona, ale co by řekly ostatní. Všechny ho zde znaly. Všechny do jedné si prožily jeho výlevy – neváhal je okřiknout, nazvat hloupými slepicemi, ponížit je stejně jako je chránit, když na to přišlo – a dostal rozkaz. Krom toho, většinou také – docela logicky – též věděly, se kterou měl již pletky ve snaze pokusit se Marian dostat z hlavy, aby mohl v noci klidně spát a zbavit se pocitu hořkosti, co se usazoval čím dál tím víc v jeho duši a nutil ho dělat… všechno možné, jen ne to správné. Neměl důvod. Pro koho, když ne pro ni? A pokud jej stejně odmítá, když se snaží ze sebe udělat dobrého člověka? Pak nejspíše nemá cenu jím být, když stejně nakonec veškerá snaha přijde nazmar a vyhraje někdo jiný. Jednoduše nebyl dost dobrý – hodil se jen na to, aby byl šerifův věrný poskok, pes, co vykoná jeho krvavé rozkazy a bez váhání si ušpiní ruce, protože je mu to jedno. Ne dost dobrý pro Marian.
Když pozvedne obočí a z hlasu ji vyzní hořkost, snad i lehká posměšnost, na malý moment má chuť uhnout pohledem, ale neudělá to – byla by to pokora, kterou si nyní nemohl dovolit, slabost, kterou si nemohl dovolit a za kterou by se styděl, jen sebou mírně škubl. „Máte pravdu. Neznám… A nevyznám se ve vás. Ale tohle jsem už stihl zjistit,“ opraví se spěšně, sleduje její pohyb, to, jak přejde k oknu, otočená k němu zády. S ní v jedné místnosti byla jeho hlava vždycky plná představ, co by mohl udělat, ač tušil, že ani jedna by nedopadla dobře. To až když se zeptá, tak se zarazí. Na malý moment na ni zůstane šokovaně zírat, protože tohle bylo to nejblíže souhlasu, co od ní kdy slyšel. Odkášle si, kvapně, aby mohl odpovědět. „Marian, předpokládám… nikdy jsem vám nedal důvod, abyste si mohla myslet, že chci, abyste kvůli něčemu byla nešťastná. Neřeknu, že s tím, co děláte souhlasím. Nesouhlasím. Ale nikdy bych vám nezakazoval něco, co vás naplňuje, stejně jako to neudělám teď.“ Konec konců, byl šerifova pravá ruka. Mohl dělat… nu, hodně. Měl tu pravomoc a hlavně, měl tu reálnou moc, co mu propůjčoval meč v ruce a jeho schopnosti stejně jako síla jeho postavení. Kdyby chtěl, mohl by se proti ní stavět – nebo pro začátek ji přestat chránit před šerifem. Ale on nechce. Přesně pro ty důvody, co jí řekl. „Jsem si jistý, že ty ženy mají i jiné práce, co by vám mohly svěřit. Když už jinak nedáte… Nebo vám minimálně půjčit zástěru, abyste se nemusela se špinavými koleny plížit hradem.“ Nyní už zněl tochu sarkasticky. Nemohl si pomoct. „Šerif nemá problémy, na problémy má mě. A Anna je hezká, mladá a poslušná dívka – té tak dlouho manžela hledat nebude.“ Nehledě na to, že za ní nejspíš dolézal princ. Nádhera. To však nebylo to, o čem se chtěl bavit. Její poslední poznámka… svým způsobem ho vytočí. Povytáhne obočí. Než se stejně neudrží, aby k ní přešel, chytl ji za paži a otočil od okna čelem k němu. „Nikdy jsem vám nelhal, nemluvil s vámi přímo, Marian. Kdybych o ni zájem měl, dozajista bychom teď nebyli tady a krom toho, Anna by byla jen ulehčení situace. Nechci, aby byla nádherná a milá…“ Ušklíbne se, oči upřené do těch jejích. „Chci…“ vás. Nedořekne. Byla by to hloupost. Zarazí se uprostřed věty, než se zarazí. A očima rychle těkne ke své ruce, jakoby si až nyní uvědomil, že ji vlastně drží, rychle ji tedy pustí. „Omluvte mě. Nebavme se o tom. Myslím, že by ani jeden z nás nebyl spokojený s tím, kam by ten rozhovor vedl.“
„Ale nelíbí se vám to.“ Nemusí ani zvedat pohled od nádvoří, aby věděla, že uhodila hřebíček na hlavičku. Byl jako každý muž – chtěl svým způsobem poslušnou ženu, ale u Marian se toho nedočká. Byla tvrdohlavá, stála si za svým a byla za to ochotna i bojovat. Aspoň v určitých mezích. Vždy věděla, kde je hranice, jíž nepřekročila, snad jen jednou. Tehdy, když se stala Nočním hlídačem, nadějí pro slabé. Dříve než se objevil onen Robin Hood a s ním všechny ty problémy. Milovala ho a zároveň ho dokázala nesnášet stejným způsobem, neboť znamenal zkázu pro její lid, pro svůj vlastní lid. Pro její nejbližší. Pokaždé se vracela k té jedné a samé myšlence po jejich setkání – život s ním by sice byl sladký ale trpký zároveň. Co všechno by musela obětovat pro jejich lásku, která možná časem vyhasne? Kolik životů padne? Nedivila by se, kdyby kvůli téhle aféře zajali jejího otce, kdyby zatáhli do žaláře její blízké. Kdyby je mučili před jejíma očima. Věděla, že tak silná by nedokázala být, lidské životy pro ni byly nade vše. Dokonce více než bylo jakékoliv pouto k Robinovi.
Smích unikne z dívčiných rtů, tiše a přitom hořce nasládlý, trpký jako kvalitní víno neslazených odrůd. Stačilo pozvednout své oči ke Guyovi, aby jí bylo jasné, jak se jí snaží přesvědčit o své pravdě. O vidině toho, jaký by byl život po jeho boku. „Nešťastná…“ Tichým hlasem zopakuje ona slova. Nešťastná? Taková byla poslední dobou. Živá, šťastná, ale naoplátku v jakési životní ironii i smutná, nejistá, starostlivá. Srdce se jí pokaždé rozbušilo při vidině, že by se mohla setkat, alespoň na chvíli, s Robinem z Locksley. Jenže po tom posledním přepadu byla náhle tak nejistá, tak ztracená a poslední dobou i nešťastná z toho, že nedokázala učinit víc. „Tak proč… Proč…“ Kolik toho měla na srdci? Kolik toho chtěla říct, ale nedokázala? Nechtěla zradit Robina, netoužila mu nijak uškodit, ale dusila v sobě příliš dlouho všechny ty emoce a strach. „Proč tak slepě posloucháte šerifa? Jste jako jeho pes, nemyslíte sám za sebe. Pokaždé plníte jeho příkaz, nikdy… Nikdy, ani jednou za celou tu dobu, co vás znám, jste se neodvážil pozvednout hlavu a odmítnout ho.“ Celá se narovná, v očích ten zářivý oheň vzdoru a umíněné tvrdohlavosti, s níž byla známá mezi všemi. Co na tom, že měla šaty od země, co na tom, že jí labutí šíji nezdobil jediný šperk z kovu, zlata nebo drahého kamení. Na tom nikdy nesešlo – byl to jen důvod, proč umocňovat její krásu a zakrývat nedostatky, které mezi šlechtou nebyly tolik ceněné. „Máte pravdu, Gisborne, na problémy má vás. A vy je stupňujete každým dnem, kdy se snažíte splnit jeho touhy.“ Připomínala kočku, vzteklou a oprsklou, kdy už nehledí na fakt, že by jí mohl snadno ublížit. Jak lehce by jí dokázal srazit k zemi pouhou fackou? Jak snadno by jí dokázal přitisknout ke zdi a umlčet? Výdech, prudký a naléhavý se dostaví tehdy, když se jeho prsty obtočí kolem paže, za níž je chycena a násilím, ač slabým, trhnuta jeho směrem, hledě mu z očí do očí. Stojíce proti sobě, ob dva vzteklí a vzdorovití. „Ano?“ Znala odpověď. Přesto ji chtěla slyšet, i když věděla, jaký pocit se dostaví krátce poté. Bolestivé bodnutí v srdci, vina, strach a lítost. „Povězte mi, lorde Gisborne, jaký by byl náš společný život v manželství? Sotva takový, jaký si ho plánujete vy. Víte, jaká jsem. Víte, že se nikdy nevzdám a neskloním hlavu. Opravdu máte ten pocit, že bych vám dávala to, co chcete? Úctu a respekt, kterou byste vyžadoval před ostatními? Neříkejte mi, že jste na tohle zapomněl. Já nejsem ta, která by hleděla do země pokaždé, když bych se vám znelíbila ve svém rozhodování. A navíc…“ tentokrát je to Marian, kdo přistoupí o krok dřív. „Vůbec byste se nezměnil. Nic by se nezměnilo. Pořád byste byl šerifův věrný pes a já bych byla tou, která si s vámi dovolí hádat se na chodbách. Nebyla bych nic než jen výhra, trofej v porážce Robina Hooda.“
Vyškubne se ze sevření, aby poodešla několik kroků, hrudník se zdvihá palčivým dechem. Jeho blízkost, bože jeho blízkost ji ničila a zároveň zdůrazňovala vůli k životu. Nutil ji na něj reagovat tak, jak si nezasloužil a přitom mu z celého srdce přála, aby konečně procitl. „Co by to bylo za život v nekončících hádkách?“ Pravda, bylo to vášnivé, tak intenzivní, čehož si byla Marian vědoma. Však jí tváře hoří od temperamentu, co se v ní projevil, za což mohl právě Guy. Robin byl v tomto jiný, spíše jako dítě, malý neposedný kluk, kdy si mu mladá žena hrála na matku. Na starší sestru, na tu chytřejší. S Guyem to bylo o emocích, o jejich vzájemném poutu, které vlastně ani neexistovalo. Snad bylo pouze vybájené. „Povězte mi pravdu, lorde Gisborne. Kdybych… Kdybych si vás vzala… vzdal byste hon na Robina Hooda? Tu osobní pomstu vůči němu? Nebo byste mi lhal a dál po něm pátral? Řekněte mi, sire, byl byste ochoten odmítnout daný rozkaz?“
Pokrčí rameny, lhostejně a zcela bez zájmu. „Nelíbí se mi to. Ale tím to končí.“ Nemluvil jí do toho. Pouze jí nabádal k větší opatrnosti, aby její dobrota nebyla tak patrná, protože některé věci… některé věci se prostě nenosily. Tohle byla jedna z nich. Byla to její volba. Její život. A on neměl právo se do něj míchat – upřímně pochyboval, že jej ještě někdy dostane, na druhou stranu to neznamená, že se přestane snažit. Její smích… se ho dotkl. Svým způsobem skutečně ano – protože on vše myslel vážně. Nechtěl, aby byla nešťastná, ba naopak. Snesl by jí modré z nebe, kdyby jej nechala… Nenechala. Naopak mu v tom i nadále máchal čumák a on ji nechal, protože byl příliš slabej na to, aby ji nechal jít. Místo toho se nechal dál ponižovat, nechal ji dál rýpat do toho, co byl a kým se stal, nechal ji dělat vše, co chtěla. Byl slaboch – v tomhle ano, sotva jí dokázal vzdorovat, rozhodně ne rozumově, snad jen tehdy, když ho vyvedla z míry a vytočila. Znova se zatvrdí, ostatně jako vždycky, stáhne do sebe. Byl to ten nejlepší způsob, jak se necítit ponížený. Tázavě s povytáhnutým obočím se na ni podívá, když ze sebe začne soukat otázku. A když z ní vypadne, pohrdavě si odfrkne. „Co to s tím má společného? Vaše štěstí je přímo úměrné mé poslušnosti vůči šerifovi? Jsem jeho rytíř, Marian, pokud jste si nevšimla. Mým úkolem je ho poslouchat od chvíle, co jsem před ním složil zbraň, ne se s ním dohadovat. Krom toho, byla jste u všech našich jednání? Slyšela jste všechny moje rozkazy?“ Měla pravdu. Poslouchal ho takřka na slovo… Ale nebyla pravda, že mu nikdy nevzdoroval. Ironicky se to nejvíce týkalo jí. Šerif měl své podezření. Nebyl hlupák… Guy též ne, ale neznamenalo to, že by nad ní zanevřel. Že by jej nechal jí něco udělat – nebo že by ji nechal o samotě v jeho společnosti. O to více ironické to bylo… Vyčítala mu něco, o čem ani neznala celou pravdu. „Já? Takže je má vina, že se lidé bouří? Že v Sherwoodu řádí bez rozmyslu zbojník, co si myslí, že dělá vyšší dobro?“ Znova se pohrdavě zasměje, než si v malém tiku způsobeném nervozitou prohrábne vlasy, otočí se, aby popadl pohár s vínem a napil se.
V té další chvíli je však už zas u ní. „Úctu ani respekt mi nedáváte ani teď, jako by na tom záleželo.“ Neuvědomoval si, jak pevně ji svíral – ne příliš bolestivě, ale přesto dost silně. „A proč byste chtěla něco měnit? Věci by mohly být tak, jak jsou…“ Zdálo se to tak prosté. Nehledal v tom problémy, opravdu ne. Jednoduše by i nadále byl, ale byl by s ní, měl by určitou jistotu ve svém životě, někoho, o kom by předpokládal, že ho nemá jen jako hlídacího psa. Vyškubne se mu – ani se jí nesnaží vzdorovat, proč také? „Nechci se s vámi hádat, Marian. Vážně ne…“ O hádky nestál. Stála si za svým a on… jemu se to líbilo. Měla ale pravdu, že vztah na tom skutečně vystavět nemohou. Otočí se na ni. Další otázka. Další… prakticky rýpanec. Kopnutí. Unaveně si stiskne kořen nosu, než se na ni znova podívá, nyní již zní o něco smířlivěji. „Ne. Nelhal bych vám. Říkám vám narovinu, že hon na Hooda bych nevzdal. Přiznávám… jste jedním z důvodu, ale…“ Vzápětí se ale zarazí. Na rtech se mu objeví zamračení, do očí se zas vloudí ona opatrná podezíravost. „Ne… Ne, takhle ne. Povězte mi pravdu…“ začne stejně jako ona, pozorně ji sleduje. „Proč je to pro vás tak důležité?“ Žárlil? Jistěže. Víc, než si kdy dokázal představit, že by mohl. A krom toho, měl strach, co zjistil – kdyby s Hoodem spolupracovala, sotva by jí dokázal ochránit před popravčím špalkem.
„Ale je rozdíl, pokud jsme sami nebo je u toho někdo jiný, nemyslíte?“ Poprvé po dlouhé době o sobě a Guyovi mluvila jako o nich. O páru, o dvojici, která si zaslouží svůj vlastní život. Rozhořčená nad tím i nad vlastními myšlenkami uhne pohledem, aby nebyla nucena hledět do jeho očí, tak šedých, skoro až stříbřitých, když se slunce rozhodlo jim dopřát trochu toho jasu. Byl pohledný, velmi pohledný – ostře řezaná tvář, věčně zatnutá čelist, co jí někde v hlubinách duše nutila, aby ji drobným škádlením povolila. Dotek prstů možná? Bylo by snadné pohladit ho po tváři, příliš snadné. O to silněji zatne ruce v pěst, aby tuhle slabost zadupala do země. Stačilo, aby se na ni usmál a v ten moment Marian netušila, kam s očima. Působil stejně chlapeckým dojmem jako Robin, pro takový typ zjevně měla slabost. Jenže narozdíl od Hooda šel z Gisborna strach, co jí nutil se mu vzpírat o to víc. A o to více si to nehezky, tak sobecky si to užívala. Bylo to jako závan čerstvého vzduchu, nutilo ji to žít, cítit se naživu více než kdy předtím. Jenže taková by byla i jejich společná budoucnost – plná hádek, plná dohadů, kdy v zápalu budou ponižovat toho druhého, burcovat ho, svádět s ním nerozumné, přímo až troufalé diskuze. Nechat se pohltit vášní… Tou vášní, která v Marianině životě nebyla. Scházela jí. „Přiznejte si to, lorde Gisborne, před očima jiných byste mne musel usměrnit. A jak takovou ženu ukočírujete, hm? Políčkem do tváře? Okřiknutím? Nebo snad tím, že jí odtáhnete přede všemi s výhružkami?“ Dovedla si představit, že by byl schopen jí přede všemi ublížit. Stále byl muž, stále byl respektovan&