Remy a Sarah - Příběh kata a kovářky
14. 03. 2017 21:57:48
Účastníci: Remy Kneight, Sarah R. Copper (je možno i někdo další)
Pořadí: Remy, Sarah
Děj: Cesty osudu jsou nevyzpytatelné
Místo: Clun, místní krčma
Čas: Večerní doba, kdy slunce zašlo za obzor a lidé prosí kata o pomoc, neboť přes den je lepší se mu vyhýbat.
Úvodní post:
„Pomozte nám, prosím.“ Žadonění vyděšené matky, která se při poklepání na mužovo rameno pokřižuje, dolehne k uším se zoufalstvím tolik zřetelném v jejích uplakaných očích. Bylo dávno po setmění a v této době se místní nebáli zastavit kata při jeho cestě do hostince, kde byl odhodlán zapít veškeré vzpomínky, ať už se týkaly dnešního dne nebo těch předchozích. S každým si nesl útrpnou zkušenost a pohrdání sám sebou, dnes tomu nebylo jinak. Očima, nikoliv tak chladnýma, jak by každý čekal, pohlédne totožným směrem, jímž se obrací i dotyčná žena, zatímco blekotá svou prosbu. V tom množství slz, plačtivých nádechů a kvílení se dalo jen stěží porozumět její žádosti, ale nakonec by i tomu nejhloupějšímu Jankovi došlo, že její dítě před pár dny kousl potulný čokl, nejspíš sužovaný nějakou nemocí. Zatoulanec se netoužil mazlit, ohnat se po chlapci a toho nyní sužují horečky. Chápal, proč přišla za ním – mniši a kněží znali medicínu a lidskou anatomii pouze teoreticky a to dítěti nepomůže. Lazebníci byli drahou záležitostí, kterou si mohla dovolit šlechta nebo bohatí obchodníci převážející vzácné zboží, i když ani těm se poslední dobou nedařilo. Naproti tomu mistr ostrého meče přišel s krví do styku denodenně, církev mu výkon takového řemesla mohla stěží zakázat a navíc byl levný, jeho pomoc vyšla lacino oproti ostatním. Modř očí se stočí k plačtivé ženě spínající ruce v gestu natolik prosebném, že by nejedno srdce pookřálo, doprošuje se boha a všech svatých, ab jejímu děťátku pomohl. Remy naposledy pohlédne za její záda na chátrající dům, na němž se podepsaly vysoké daně. Co kdyby na jeho místě byl Thomen? Nemohl by přihlížet, hledal by pomoc u každého, kdo by se zastavil. „Dobře,“ měkká odpověď zprvu ženu zaskočí, i plakat na chvíli přestane, hned děkuje bohu, že se jejich cesty zkřížily a aniž by se kata jednou dotkla, vyrazí směrem k domu, odkud doléhá tlumený brekot, pravděpodobně chlapcův.
S pozdravem ve dveřích přichází i pokřižování každého přítomného člena rodiny. Nikdo si neuvědomuje, jak moc to jednoho dokáže zasáhnout v srdci vidět jejich strach při každém kroku, který Remy učiní k postýlce v níž fňuká malý chlapec s rukou překrytou jakousi bylinnou mastí. Nedivil by se, kdyby ji na svědomí měla ta pobrblávající stařena, která ho v rohu postele nazývá ďáblovým společníkem, nesnaží se ani tišit svůj chraplavý hlas. Výdech, zavrtění hlavou, ruka plná mozolů od katovské práce s mučícím náčiním a držení sekery přejede po zanícené paži. Palcem ve vší jemnosti, kterou v sobě najde, setře zelenou břečku, aby odhalil vzhled sžíravé nákazy. Rysy ztuhnou, oči raději zavře před konečnou volbou slov, žádný rodič nechce slyšet, že jeho dítě bude až do konce svého života žít bez ruky. Hlavně ne z úst kata. „Je mi to líto, ale nejni jiná možnost. Musim mu uříznout ruku.“ Jen co svůj verdikt vysloví, veškeré reakce dají znát nesouhlas. Výkřiky o ďáblově zplozenci, o hnusném ubližování malým dětem, plačtivé prosby matky, která se svezla na zem v záchvatu brekotu, ostré a hrubé označování a nadávky. Nešlo si zvyknout, na tohle si nikdy nešlo zvyknout. „Pokud nechcete, aby zemřel,“ o něco zvýší hlas do vřavy, která krátce předtím nastala. „Tak se rozhodnete správně.“ Ticho, které nastalo, přerušují je sípavé nádechy chlapcovy matky, zbytek rodiny provrtává Remyho pohledem plným záště. Nakonec se rozhodli, život maličkého pro ně byl přednější i za cenu ztráty malé ručky. Pahýl byl vypálen a zavázán, infekce by se neměla šířit dál.
Tak tomu bylo před nějakou dobou, ještě pořád z toho Remyho mrazí v zádech. Peníze odmítl přijmout, raději ať za ně pořídí nějaké jídlo, aby chlapec zesílil. To bylo jediné, co mohl vykonat pro obměkčení jejich očí zaplavených slzami, když museli naslouchat křiku deroucího se z úst malého chlapečka, který měl veškerý život před sebou. Jedna hloupá hra s prašivým zatoulancem a jak to dopadlo. Ramena nahrbená, v krčmě přivítá kata hrobové ticho, jak veškerý rozhovor utichne a kdo mohl, ten hleděl jiným směrem. Židle skřípaly s každým krokem směrovaným k osamělému stolku v nejzazším rohu místnosti. Vnímal brblání a šokované nádechy, které měly na svědomí stříkance krve na bílé košili od předchozí práce. Stačil se jen opláchnout, na oblečení už ohled tolik nebral. Pokývnutí z Remyho strany znamenalo jedno jediné – pivo. Bez otázek.
Krčma v Clunu
Když Sarah dokončila svou dnešní práci, bylo ještě poměrně vidět. Její dnešní činnost nebyla moc náročná, musela jen nabrousit pár čepelí, vyklepat promačkané zbroje, nakovat pár koní. O to to všechno bylo horší, nesnášela obyčejnou rutinu, kdy se nedělo nic nového, takové dny jí ubíjely, neměla energii. Občas měla náladu všechny, co chtěli něco obdobného, poslat do hajzlu a pracovat jen na velkých zakázkách, ale nakonec na všechno stejně kývla. Koneckonců, byly to její peníze. I zakázky by jí sice dokázaly uživit, jenže pořád bylo pohodlnější dávat si peníze stranou. Na lepší materiál, s nímž mohla experimentovat, na nový lepší luk, se kterým bude moci lovit, na koně, co si plánovala koupit k Nerovi, na ošacení a všeobecně na věci, které by se jí mohly hodit navíc.
Když už jsme u Nera, jedním z důvodů, proč se do kovárny vracela se zapadajícím sluncem v zádech. Jako obvykle se s ním jela projet, tentokrát směrem k Loksley, což nebylo obvyklé, ale lesy tam znala stejně dobře. Po návratu nezapomněla na koupel, takže teď voněla po heřmánku. Jiní by se pravděpodobně někdy v tuto chvíli uložili ke spánku kvůli brzkému vstávání na pole, ale ona se setměním nekončila. Zaprvé na to měl vliv fakt, že si mohla vstát prakticky, kdy chtěla, leč obvykle to bylo jen o něco málo později, než vstávali další obyčejní lidé. A za druhé, utápět se v alkoholu ve společnosti tolika oplzlých sedláků a dalších skvělých lidí bylo přeci naprosto úžasné, ne?
No, to je jedno, zkrátka si oblékla kožené kalhoty a bílou halenu, což pro ni bylo naprosto typické oblečení, za pas si připevnila malou dýku, protože jistota je jistota a ačkoliv mírně zalitovala toho, že heřmánková vůně jí moc dlouho nevydrží, vyšla do šeré vesnice ke krčmě. Věděla, že se nesmí moc opít, protože cesta přes celý Clun by nazpátek byla příšerná, čímž ovšem netvrdím, že se nenašly dny, kdy by se jí to nepodařilo.
Opatrně, ač na ženu celkem prudce zabrala za dveře a vešla dovnitř. Rozhlédla se a k velkému zklamání nenašla jediný stůl prázdný, očividně přišla do plného veselí. U většiny stolů byli jen muži z vesnice a okolo nich ometající se děvy, toužící po pozornosti. Lidé, kteří jí zahlédli, na ní nějakou dobu zůstali civět a pak si něco zašli šuškat. Bylo skoro jasné, že mluví o ní, ale to zrzce bylo upřímně jedno, víc jí štvala obsazenost stolů. Zaraženě si odfrkla a zahleděla se na jediný stůl, který jí díky společnosti, co u nějž byla, přišel přijatelný, sic každý normální člověk v hrabství by se právě tomuto vyhnul velkým obloukem. Mimo Sarah by se našlo jen málo ‚odvážlivců‘, co by se ke katovi dobrovolně přiblížili, jen tak ze zájmu o jeho osobu. Tedy… v tuto chvíli nešlo ani tak o zájem o něj, jako spíš o volný stůl, ale to je drobnost.
Přišla ke stolu, kde seděl s pivem před nosem a sjela ho pohledem. Nezajímalo jí sice, jak vypadá, ale potřebovala na sebe upoutat prvotní pozornost a to mohla jedině tímhle, nebo úsměvem a všichni víme, jak to s úsměvy má.
„Můžu?“ Zeptala se a pokynula na volné místo naproti němu, přičemž čekala, až dovolí. I kdyby nedovolil, stejně si přisedne, ale takhle to bylo přece jenom slušnější. „Lopota v práci?“ Optala se ještě jednou, když už seděla a všimla si jeho zkrvavené košile. Nebyla to příliš vhodná otázka, jen co je pravda, ale málokdy se stalo, že ona mluvila zrovna vhodně, sic svá slova vážila dopředu, byla prostě přímější a smělejší, dost aspoň na to, aby se ptala na takové věci.
Hned na to kývla na hostinského, aby jí přinesl jedno pivo, protože to byl asi nejdostupnější alkohol, co se tady dal najít.
Krčma v Clunu
Šepot nabíral na obrátkách, vlezle se táhnul od všech stolů za Remyho zády, s každým syknutím, zamručením či více znatelným zvukem se ramena hrbí čím dál tím víc, potřeba skrýt se je zřetelná. Byla chyba sem chodit, byla chyba o tom i uvažovat, ale činy byly dokonány a mírně zarostlý kat seděl u svého osamělého stolu zastrčeného v koutě, jak byla stanovena pravidla, na židli, která nikdy nesmí mít tři nohy. Netušil, kdo to vymyslel a netoužil po tom ani pátrat. Šlo mu jen o to, aby si ho lidé nevšímali a věnovali se svojí vlastní práci, nořili nos do korbelu vyčpělého piva a lámali si hlavu nad nadcházejícím dnem. Nastávající ticho je zprvu tak nezvyklou záležitostí, že si Remy ani neuvědomí změnu v prostředí a jeho povaze. Pryč je syčení, kdo ví kde jsou mručivé hlasy, jejichž šepot se pomalu navrátil, jen tentokrát se změnila obětina. Maličko, čistě ze zvědavosti, kterou mu matka příroda nadělila do vínku, stočí tvář k levému rameni, ale očím původce uniká. Lepší je nechat to být, nestarat se. Pak se nestarají ani oni.
Mýlil se – někdo se staral. Stín bílé haleny se mihne v zorném poli, doprovázen klapnutím bot na dřevěné zemi a slovy o přisednutí. Prve nereaguje, nevěří, že by se mohla ona zdvořilostní fráze o jednom slovu týkat jeho a volného místa u stolu, jemuž dělal po krátký čas večera společnost. Košile nemizí, naopak se zdá, že se jen tak z místa nepohne a právě to přinutí Remyho zvednout pohled od piva, které po přijmutí hypnotizoval, aniž by se vyzvěděl cokoliv ze své budoucnosti. Nebyl šarlatán, kterého by církev hnala s napřaženými holemi, i když mnozí tvrdili, že je spolčen s ďáblem, neboť jen jeho krvepřísežník může konat tak odpornou práci. Modř oduševnělých očí, v jejichž barvě lze najít zmatení i únavu, se střetne se smaragdově zelenýma, od pohledu tvrdohlavýma, jejichž majitelka bude patrně odhodlaná si k mistru meče sednout tak jako tak, i kdyby to zákon zakazoval. Ramena se narovnají, tělo ožije, postoj se zdá ostražitý, nejistotou pohrávají prsty, kterými poklepe na dřevěnou desku stolu, jako by si dával na čas s odpovědí. Dává? Možná ano. Možná si jen v hlavě potřebuje přehodnotit, zda má cenu tuhle ženu stáhnout s sebou ke dnu, v jehož hlubinách skončil on sám. Pohledem zkontroluje ztichlou krčmu, zdá se, že všichni návštěvníci a milovníci piva a nezdravé pálenky touží zaslechnout konečnou odpověď, s níž se rusovláska potáže. „Je ti doufám jasný, jak se na tebe budou všici dívat?“ Hlas chraplavý od dlouhého neužívání doprovází pohled zvědavých očí, bylo to snad poprvé za dlouhou dobu, co ho někdo takto žádal o společnost. Počkat, společnost? Zrovna jeho? I Remy se nad tím zaxichtí, ušklíbnutí na okamžik dodá rtům živý výraz od grimasi naprosté strnulosti a odstupu, který sundával pouze v přítomnosti své rodiny.
Nebylo těžké najít příčinu ženina dotazu, stačilo poklesnout pohledem k zakrváceným rukávům, kde byla znatelná životodárná tekutina. Vzpomínky na chlapce obohatí Remyho tvář stínem bolesti a zoufalství, které si vypěstoval při každé špatné zkušenosti. „Ne. Naštěstí ne.“ Jednalo se o štěstí? „Naneštěstí ne,“ krátká oprava unikne ze rtů stisknutých do úzké linky vzdoru osudu, jemuž se nedokáže postavit. Ne jako chlap, ne jako otec bojující za své dítě. „Ten kacejř! To on může za to, že je náš Willy bez ruky.“ Prásknutí dveří se stalo nápovědou, ramena se opětovně hrbí a chrání svého majitele před slovními útoky přiopilého muže, dědy dotyčného kluka, jemuž dnes pomohl od utrpení a bolesti, ale způsobil dostatečnou kompenzaci v podobě amputace končetiny. Oči prosebně zvednuté k ženě před ním, v níž pomalu rozeznával jistou kovářku z místní vesnice. Nikdy neměl potěšení ji seznat osobně a pokud, pak pouze obloukem, když se snažil vyřídit veškeré záležitosti co nejrychleji. Dnes to nevyšlo. Kroky se rychle blížily k jejich stolu, modré oči panicky hledají oporu a záchranu u mladé ženy, Sarah. Nebyl někdo, kdo se pere, nevyvolával rvačky a neúčastil se jich. Chtěl jen žít na pokraji společnosti, nikým neviděný, neslyšený. Netoužil po pozornosti, která se mu dostane vzápětí i s plivancem do korbelu piva. „Že to prej nešlo jináč! Lháři kacejřská. Mladá teď brečí u jeho postele a ty si tu pijáš pivo jako ňáká násoska. Sám bys měl vo tu ruku přijít, chlape vodporná.“ Polknutí, pohledem stále uhýbá. Často slýchával podobné řeči, až příliš často ale nikdy si nezvykl. „Pokousal ho pes. Moh jsem to zastavit takhle nebo ho nechat zemřít. Co je vám milejší, pane?“
Krčma v Clunu
Přijetí se rusovlasá nedočkala, vlastně to vypadalo na absolutní ignoraci. Tedy ze začátku, pak se situace o něco málo zlepšilo, dá-li se to zlepšením vůbec nazývat. Reakce na její přisednutí nebyla zrovna nadšená, ale spíše než nepřátelská, jakou by čekala, se jí zdála spíše nejistá a snad trochu bojácná. Rozhodně se nechoval tak, jak by si u kata představoval, ale koneckonců, taky je jen člověk.
„Myslíš tak, ako už se dívaj?“ Skoro se až přinutila k úsměvu, znělo to tak zábavně. Jak na ní nahlíželi ti, co nebyli z Clunu a ještě se k nim – očividně – nedostalo to, co se o Sarah říká. Různé věci, ať pravdivé, nebo nepravdivé, ale rozhodně nic moc pěkného. To už musí být něco, když o sobě náhodou od místních zaslechne cokoliv vážně milého.
„Na tebe si ukazujou kůli faše, na mě kůli… jinejm věcem. Je mi to jedno.“ Dodala, když už seděla naproti němu. Popravdě bylo hrozně moc věcí, které jí lhostejné nebyly. Třeba Nero, ten pro ni byl snad cennější, než život, ale nad ostatním… Nad ostatním by povětšinou mávla rukou.
Hostinský jí zatím přinesl pivo a přísahala by, že si cestou zpátky odplivl. Probodla jeho záda pohledem a pak začala zkoumat přinesenou tekutinu, jestli se v ní náhodou nenachází něco, co by nemělo. Všechno ale vypadalo v pořádku, takže buď to hodně dobře zamaskoval, nebo neriskoval její naštvání. Většina tady věděla, na čí hlavě by to pivo skončilo, nebylo by to poprvé.
Konečně se jí dostalo odpovědi na otázku, ale stejně se nic moc nedozvěděla. Spíš byla ještě více zmatená, jak to myslí? Štěstí, neštěstí, dá se to vůbec při jeho povolání soudit? Dál se na ní ale neptala, nevypadal, že se mu o tom chce mluvit a ona nepřišla, aby tady někoho zpovídala. Vlastně nepřišla ani, aby si tady s někým povídala. Aby náhodou někomu to ticho nepřišlo podezřelé, vzala do ruky korbel piva a napila se. Potřebovala si osvěžit krk a zchladit nervy, takže čechr byl přesně to, co potřebovala.
Možná nebyl úplně dobrý nápad, aby si k němu přisedala. Ne snad kvůli pohledům a tak, ale kvůli tomu tichu, které mezi nimi nastávalo. Znervózňovalo jí to, sic byla ráda, že se jí na nic nevyptává, ani jí nevykecává díru do hlavy. Tohle ticho ale přerušil stařešina z vesnice, co vtrhl do krčmy. Ironicky právě kvůli němu to největší ticho nastalo, protože jeho řev přerušil bujaré oslavy ostatních. Spustil na dívčinu novou společnost, že kvůli nim nemá jeho vnuk ruku. Cože? Will nemá ruku? Prolétlo jí hlavou a hned si okamžitě spojila tu zkrvavenou košili. Oba muže přejela pohledem, neznala okolnosti a v tuhle chvíli jí začínaly zajímat. Samozřejmě, že postřehla prosebný pohled místního kata, jako by to byl klouček schovávající se za máminu sukni za nějakou banalitu, co provedl. Uříznutí ruky banalita sice není, ale ten pohled donutil Sarah myslet si, že problém nebude na straně kata. Do monologu muže však nevstupovala, ani to nešlo, blekotal jedno za druhým. Samozřejmě, že kdyby se pořádně naštvala, nebude to pro ni překážkou, zatím však byla mírná. Nakonec se ani nemusela ptát a vysvětlení přišlo samo. Kluka jim zachránil a dědek ještě bude mít problém. To jí dost vytočilo, jestli něco nesnášela, bylo to obviňování neprávem.
„Šmejd jeden povrhelecká…“ Začal zase stařec, než se do toho konečně vložila kovářka.
„Sklapni!“Zavrčela vztekle a tím přerušila nejen jeho, ale i šuškání jedné z těch poběhlic a opačné straně krčmy.
„Nepleť se do to…“ Toho, patrně chtěl říct , ale to opět nestihl. Asi je to i dobře, protože kdyby jí počastoval nějakým oslovením, neudržela by se na uzdě. A o divadlo nikdo nestál. Teď už vážně naštvaná vstala a probodávala ho pohledem. Stařec měl očividně už něco nameteno, takže o to víc jí nezajímaly jeho stížnosti. A nebavilo jí řešit opilecké hádky. A vzhledem k tomu, že tuhle řešit musela, poněvadž se týkala její společnosti, chtěla to mít rychle.
„Rap kliku a bok, hnojníku.“ Dívala se na něj upřeně a čekala, až poslechne.
„Ale von…“ Další odpor, co zněl spíš jako dětské žalování, z jeho strany dostala pod kontrolu už rychle. Stačilo ukázat na dveře a vytáhnout dýku zpoza pasu. Možná to bylo unáhlené, ale zcela účinné.
„Že já ti pomůžu?!“ Zeptala se provokativně, ale on už nic neřekl, jen poníženě opustil hospodu. Vrátila dýku na své místo a uvolnila napjaté tělo i výraz. Než si znovu sedla, nemohla si nevšimnout, jak na ně všichni civí, byť vteřiny od odchodu muže nebezpečně rychle ubíhaly.
„Co je?“ Zavrčela naposledy, než se všichni s trhnutím otočili a věnovali se zase svému. Tohle byla Sařina výhoda. Pomlouvat si mohli jak chtěli, ale face-to-face radši všichni udělali, co řekla. Respekt v tomhle mela měla dostatečný, těžko říct proč.
Až potom si sedla a zase se napila piva. Prohrábla si vlasy a podívala se na původce nechtěných problémů.
„To máš často?“ Zeptala se, tentokrát byla otázka směřována právě na Remyho. Také zaplaťpánbůh, protože víc pozornosti, než jaké se jí v jeho společnosti dostávalo nepotřebovala.
Krčma v Clunu
Úsměvná poznámka nedokáže vyvolat správnou odezvu na Remyho rtech, koutek cukne ale více než k radosti se blíží ona grimasa úšklebku stvořeného bolestí. „Sednout si ke katovi nosí smůlu. Všichni to ví. Hodláš riskovat?“ Společně s otázkou pozvedne oči, jimiž do této doby studoval obsah korbelu – zlatavý mok s pěnou pomalu opadající k hladině, z níž mu oplácí pohled stejná osoba. „Proč myslíš, že se ostatní drží stranou a šoupnou židlí pokaždý, dyž kolem nich projdu?“ Modř očí hypnotizuje smaragd v pohledu té, která si dovolila přisednout k jeho stolu, k tomu opuštěnému koutu kopnutého do rohu místnosti. Zvykl si, nehledal v tom nenávist nebo nic jiného, jen lidskou pověrčivost a strach z práce plné krve. Mnozí nedokázali přítomnost kata ve svém oblíbeném podniku vystát, poštěkávali urážky, nad nimiž hrbí záda a snaží se vytratit z dohledu. Dnes se hrbí nad korbelem zvětralého piva od místního sládka.
„Je ti jedno, jak na tebe ostatní koukaj?“ Obočí pozvednuté, pohled zájmu sleduje rudovlasou ženštinu před sebou s nechápavostí, neboť co je horšího než přítomnost kata v krčmě? Pro ty ostatní? Teď nic. Zítra? Budou přemýšlet, jestli by nebylo lepší ho ubít cestou domů, ačkoliv je též pouze člověk, stejně jako oni. „Protože jsi žena, kerá nosí kalhoty?“ Nešlo si nepovšimnout, nejednalo se o oděv typický pro něžné pohlaví, ale co bylo na této ženě něžného k nalezení? Kam by pohlédl v tomto lokále, všude byly ženské v sukních a se šněrovačkami stahující pas takovým způsobem, že bylo těžké odpoutat pozornost od překypujících vnadů. K některým byla příroda skutečně štědrá, ty ostatní si dopomohly.
Ptal by se dál, zvědavost mu nedala a po dlouhé době mohl pronést víc než jen pár slov v něčí společnosti, nejednalo-li se o Thomena, jeho malého synka. Tíha urážek se snáší na strnulá ramena, s každým štěknutím má blíže k tomu, aby se skryl pod stůl. Neutíkal z boje, ale nechtěl mu ani čelit, zvláštní to povahový rys na kata, který zná všechny možné způsoby mučení. Pohyb v zorném poli přinutí Remyho vzhlédnout, napětí střídá šok i strach, aby se té ženě nestalo něco hrozného. Dovolit si otevřít takto ústa se nikdy nevyplácelo, kat o tom ví své. Znal případy, kdy trestal provinilé – připravit je o jazyk bylo zákonem. „Nechtěl jsem mu ublížit. Dybych moh… Dyby to šlo jinak…“ Jako by to nikoho z přítomných nezajímalo. Viděli jen skutečnost – kat připravil chlapce o ruku. Zdravou nebo nemocnou, jistě by se našel důvod, proč tomu zabránit. Každý si našel důvod k Remyho očernění. „Měl sis ji užejznout sám.“ Prsknutí je poslední tečkou, s níž se stařec otočí a škobrtavě odchází, popohnán výhružkou ze strany kovářky. „Dybych moh, tak ji vyměním za jeho život a štěstí…“ Sotva je slyšet hlas za pohybem rtů, tušil, jak se museli Willyho příbuzní cítit. Remy přišel o manželku, která se radši vrhla z hradeb než aby čelila dalšímu ponížení, jemuž první roky odolávala se silou lvice. Zůstal sám, se synem a otcem, který pomáhal katovi s výchovou vnuka. I on nejspíš skončí u stejného, prokletého řemesla. Pak že je v životě spravedlnost, pitomost to je. Hloupost ledatak.
Konečně je klid. Protivné bouchnutí dveří oznámí starcův odchod z krčmy, halas se po houknutí kovářky vrací zpět k předešlé bujarosti až na pár ztišených hlasů, jejichž majitelé si vyměňují poznámky mezi sebou. Není těžké uhodnout, koho se týkají. „Každý den.“ Úšklebek, korbel piva, v němž skončil plivanec, je odsunut ke kraji stolu, prsty plné mozolů vyklepávají tichý rytmus do dřeva. „Jeden si zvykne.“ Zvykne? Hloupost, další z mnoha. Nikdy si nezvykl a pokaždé mu takováto slova, ta hanlivost v nich ublíží. „A ty? Taky jsi pokaždý tak rázná a zastáváš se chlapů?“ Tentokrát už úsměv na rtech spatřit jde, sotva mihnutí, ale našel se tam. Drobný, prakticky neviditelný, ale jeho existence nešla popřít. „Dík. Moh jsem skončit hůř.“ S rozbitou čelistí, zlomenými žebry nebo nožem v břiše. „Říkaj ti Sára.“ Nebyla to otázka, pouze konstatování holé skutečnosti, tak jak ji pochytil z rozhovorů.
Krčma v Clunu
Skoro to až vypadalo, že se jí od toho přisednutí vážně snaží odradit. Ale to by nesměl potkat Sarah, která byla tvrdohlavá jak mezek a jen máloco s ní pohnulo, pokud ona sama nechtěla. Takže ani kvůli smůle, která by jí mohla postihnout, nehodlala laskavě zvednout zadek a přesednout si jinam.
„Víc než to. Hodlám tady sedět, pít a eště s tebou aj mluvit, takže pokud si při štrece domů nezlámu hnáty a nezhebnu v mučivý agonii, oba víme, co je na tej smůle pravdy.“ Podívala se na něj s naprosto vážným pohledem, jako sranda to mohlo být myšleno sebevíc, ale stejně by se tvářila pořád tak. Takže lze jen těžko určit vážnost jejích slov, zvlášť pro někoho, kdo jí nezná.
Šoupnou židlí? Tak to mně nedělaj, škoda,„ poznamenala s další jeho poznámkou. Kat se pravděpodobně divil, jak to myslela, protože to přeci není žádná škoda, ale rusovlasá na to nahlížela jinak, s nadhledem. Kdyby jí tohle někdo dělal, pravděpodobně by si přímo užívala jejich naštvané pohledy a ještě chodila co nejblíže, aby se sami rozmačkávali o stůl. Jednoduše měla svůj osobitý smysl pro humor obsahující naser co nejvíc lidí. Moc nevtipkovala, to je pravda, ale když už, stálo to za to.
“Jo, je mi to jedno,„ potvrdila muži s pohledem upřeným do korbelu s pivem, jako by snad ani nemluvila na něj, “kůli tomu a dalším mnoha důvodům. Je to složitý.„ Nakonec pohled přece jen zvedla, když odůvodnila i Remyho argument, proč by asi na ní někdo mohl ukazovat. Ve skutečnosti trochu lhala, nebylo to zas tak složité a kalhoty v tom nehrály takovou roli, to bylo spíš přilévání oleje do ohně. Jen se jí nechtělo to vysvětlovat a takhle to utnout bylo nejjednodušší. Na co se mu svěřovat, stejně to byl jen cizí chlap a těžko říct, kam až by se to od něj dostalo. Nedůvěřovala nikomu, koho znala ani ne hodinu, sic se ho třeba zastala, to na tom nic neměnilo.
Na to, jaké povolání tmavovlasý vykonával, jí připadal až moc mírný, jako by tíha starcových slov měla rozkřápnout jeho křehkou duši na tisíc kousků, přestože Sarah by čekala, že už se dávno obrnil. Přesně tak, jako to udělala ona. Srdce z ledu, myšlenky kousavější, než smečka hladových psů a mávnutí rukou pokaždé, když se jí někdo pokusil urazit. Možná se tím jen pokoušela přetvařovat sama sobě, ale spíš jí to opravdu změnilo, byť její povaha už dříve směřovala hlavně k chladnokrevnosti a lhostejnosti. O její povaze by se dalo mluvit hodiny, napsat třeba kniha, ale stejně by se dotyční nedostali k jasnému výsledku. Ale aby se neřeklo, jedno je o ní jasné. Nebyla by tam mírná, jako Remy, kdyby zachránila jejich frackovi život a oni jí přišli nadávat ve chvíli, kdy by si chtěla dopřát trochu klidu. A to neříkám jen teoreticky, už se v minulosti párkrát osvědčilo přísloví Za dobrotu na žebrotu, kdy zrzka odnesla svou laskavost. Jenže ona si to nenechávala líbit, leč si tím vytvářela nepřátele.
Poslední vyprsknutí starce přešla protočením očí a po odehnání přebytku zvědavých očí a usednutí zpět na místo se zase věnovala Remymu, který tiše komentoval dědkovo lamentování, jež už je naštěstí za nimi.
Popravdě si kovářka nebyla moc jistá, jestli slovo zvykne je to správné. Dá se na to zvyknout? Možná ano, je pravda, že ona to své přechází ukázkově, ale kat se zdál povahově jiný.
“Neni jich moc, kterejch bych se musela zastávat, spíš se s nima dostávám do křížku, to je obvyklejší, ve výsledku teda ne, není to pokaždý„ odpověděla po pravdě, nebyl důvod zapírat. Nebylo moc chlapů, se kterými by vycházela, vlastně nebylo moc lidí. A nebude se zastávat někoho, kdo jí pomlouvá, uráží a tak dále… těm může leda tak ukázat vztyčený prostředníček, přinejhorším.
“Asi se hodí říct, že neni zač. Neměl by sis nechat srát na hlavu, budou toho využívat častějc a častějc.„ Dala mu ještě důležitou životní radu, když jí poděkoval a řekl, že mohl dopadnout hůř. To jistě mohl, s jeho přístupem ano. A ona neviděla důvod, proč by si měl nechat rozbít hubu od věčně nespokojeného dědka. Sice chápala, jak se jeho rodina musí trápit a jakou bolest jim vnukovo, či synovo zranění přináší, ale kurva! On jim ho zachránil, klidně ho teď mohli pohřbívat.
“Ne,„ odpověděla mu a tajemně se přikrčila, jako by mu právě hodlala svěřit největší záhadu světa, “támhleten mi říká pléska, tamten kovářův veles, tamta cizoložnice, docela by mě zajímalo, kde to vzala. No, a támhleti ještě třeba rufiánka, kožařčin pankhart, protivná běhna, určitě by se toho eště našlo.„ Konečně se narovnala a pořád na něj hleděla, zajímala ji reakce.
“Ale jináč jo, menuju se Sarah." Prozradila mu své jméno a znovu upila piva.
Krčma v Clunu
„A to tějc baví?“ Po otázce přišlo ticho, veškeré zaujetí patří rukám jenom proto, aby jí nemusel koukat do očí. Bál se, bál se jak moc ho bude soudit za zbabělost, kterou projevil vůči pudu sebezáchovy, kdy se raději nechá označovat hanlivými názvy než aby se postavil staříkovi s kuráží a odvahou šílence. Nehodil se na kata, měl by být někým dočista jiným – soběstačným farmářem, který si orá to svoje pole a po večerech popíjí u stolu s ostatními muži z vesnice. Ale ne, Remy je vyvrhel a tím i zůstane. Právoplatné poslání od boha, tak to viděl a nehodlal se tomuto svému prohlášení vzpírat. Nikdy nemá cenu se vzpírat bohu a kat se bál trestu, který by mohl přijít. „Myslim… Pouštět se s vostatníma do hádek,“ letmo zvedne oči při posledním slově, znova se noří do smaragdové zeleni kovářčiných očí, které, narozdíl od těch jeho, nemají tendence uhýbat do stran. Za tu chvíli, co zde Sára sedí, si ani jednou nevšiml, že by sklopila pohled hanbou nebo studem, jak to u dívek bývá. Byla víc chlap než sám Remy a takovému prohlášení by se v krčmě neubránil nikdo.
Smích. Čistý, nefalšovaný, příjemný na poslech. Něco takového už dlouho nevyšlo z jeho úst, hlavně ne nic tak upřímně šťastného, až se nad tím Remy zarazí. I všichni ostatní v hospodě, jak se zdá, ticho se nese nad hlavami ostřížím zrakem. Popravčí si toho taky všimne, nahrbí ramena a instinktivně tak čelí zády nevěřícným pohledům a znechucení, všichni si spojují jeho radost s Willovým utrpením a tím, jak dědek poraženecky odešel. Ticho by se dalo krájet, je nepříjemné, vlezlé a Remy odpočítává každou zatracenou vteřinu než přijde první houknutí a urážka na jeho chování. Nic neslyší, ozývá se jen nějaké mručení a po chvíli se rozhovor vrátí do původního rázu. Oddech, ruka prohrábne tmavé vlasy, až si je pěkně rozcuchá. Jako by mu ale na vzhledu záleželo. Sotva. Sotva něco takového bude řešit teď. „Takovýhle slova ženě moc nepříslušej.“ Neznal moc rázných vesničanek a ty, které se ukázaly jako tvrdohlavé, se obvykle vyjadřovaly pořád na úrovni slušné mluvy. Alison byla stejná, velmi podobná téhle ženě, ale křivého slova nebo hanlivého výrazu by z ní nikdo nevytřískal ani pod výhružkou utrpení. Svět je skutečně zvláštní místo.
Pozorné oči se ohlédnou k místu, na něž kovářka poukazuje a jak je vidno, nikomu z přítomných se to nelíbí. O katovi se říkalo, že se paktuje s ďáblem, takovéhle povolání je za trest a člověk musí mít silný žaludek, aby zvládl mučení a trestání při oznámení rozsudku. Sklízet všechny ty zvratky a sračky, to není jen tak. „Ještějc se ti dostane dalších, pokud se mnou budeš rozmlouvat dál. Jsem kat, ten, kterej upsal duši ďáblu, i dyž psát neumim. A i dyby ne ďáblu, tak prej místnímu pánu.“ To stačilo dost na to, aby se ho lidé báli. Proč ti tak řikaj?"
Krčma v Clunu
Po otázce změnila výraz na překvapený. Nebyla si jistá, co přesně jí má bavit, ač tušila. Zahleděla se na něj a čekala na objasnění. Stále stejným pohledem probodávala kata, zatímco on se díval na své ruce. Přemýšlela, kdy k ní asi tak zvedne oči a překvapivě se dočkala až s posledním slovem další věty.
„Baví, nebaví, na tom nezáleží, asi se tomu neumim vyhnout,“ odpověděla zamyšleně. Nikdo se nehádal rád, řekla bych, ale ona zase k hádkám necítila takovou nechuť už jen proto, že většinou to musela být ona, kdo měl pravdu. Hlavně pak u věcí, u nichž je jasné, že tu pravdu opravdu má.
Netušila, co ho zrovna napadlo, že se zasmál, ale zvedla obočí a zaraženě na něj pohlédla. Zaprvé netušila, čemu se směje a zadruhé pro ni byl smích něco skoro až nepředstavitelného, v její společnosti se smál málokdo, mám-li na mysli opravdový smích. I ostatní vypadali, že je to překvapilo, takže to asi vážně bylo divné. Hned, jak si toho kat všiml, shrbil se do své pravděpodobně obvyklé pózy. Těžko říct, na co ostatní tak hleděli, či jak si smích vyložili, ale jeho to očividně moc nepotěšilo a ač Sarah nechápala, neodradilo jí to od spražení všech vražedným pohledem. A vraždila je až do doby, než si zase začali všímat svého. I Remymu se ulevilo, ale hned na to jí skoro až vynadal, že ženská takhle nemluví.
„Ále…“ Ušklíbla se a natočila hlavu na stranu. „Myslíš si, že někoho ako já to zajímá? Stejně mi to už reputaci nezlepší.“ A taky mě pak neotravujou Zašpital tichý hlásek uvnitř. Zrovna nadávky jí k ničemu nebyly a stejně je používala, ale co. Když už se je naučila, tak co by sem tam nějakou nevypustila, zvlášť pak v takové společnosti. Remy ale nejspíš byl na jiné úrovni, když mu to tak moc vadilo. A nebo taky ne, jen si to neuměla vysvětlit.
Po tom, co dovysvětlila všechna oslovení, která pro ní byla používána, vyslechla si další varování. Víc než to jí ale udivil jediný fakt, který byl ve větě obsažen.
„Neumíš psát? Sem myslela, že se o zaměstnance státu staraj líp, když už pro ně robíš to, co robíš.“ Když pro ně morduješ? Ne, takhle by to neřekla, nešlo jí to přes jazyk. Vlastně by měl být jejím nepřítelem, stejně jako ostatních tady, ale zrovna k jeho osobně necítila žádnou zášť. Jako by chápala, že je jen obětí systému, byť o něm nic nevěděla a nemohla tušit, jaké podmínky má a jak moc ho jeho práce ‚naplňuje‘, nebo ne. „Koneckonců, je mi fuk, co dalšího vymyslej, když už začli, ať si to užijou.“ Během odpovědi na něj kývla, aby ho utvrdila. Ve výsledku už vážně nezáleželo, jestli se k oslovením, jaké používali za jejími zády přidá pár dalších, nových.
„Co já vim, zeptej se jich.“ Odpověděla suše a znova přelétla hospodu očima. Ve skutečnosti u většiny, až na výjimky, věděla, proč jí tak říkají, jakou pro ní má oslovení váhu, jak moc si to má brát osobně. U většiny věděla, jestli to je zášť k její rodině, jí samotné, tomu co dělá, nebo jak vystupuje, či snad jenom pouhá závist. Ale vysvětlovat mu hned všechny důvody, to se jí nechtělo.
„Proč se ptáš? Hledáš inspiraci?“ Zavtipkovala, ale Remy to jako vtip brát nemusel, jelikož se při něm jako obvykle nezasmála, ba ani nepousmála. Kdyby jí znal déle, věděl by, že se může zasmát, ale většina cizích to neriskovala, když neviděla příslušnou reakci v podobě, jež by jim řekla, jak byla věta myšlena.
Krčma v Clunu
Údiv, čelo se nakrabatí vráskami, jaké vyvolala její otázka. „Psaní a čtení je pro pány. Já nejsem pán.“ Sám má jenom malý domek při cestě mezi hradem a touhle vesnicí, jelikož kat nesmí bydlet poblíž ostatních. Prý to přináší smůlu a tak se v rodinné tradici stará o dům svého otce. „Nebo tak podle tebejc vypadám?“ Ta myšlenka přijde Remymu úsměvná, sotva dosáhne na post měšťana, ani to ne. Nebyl ani vesničan, ani měšťan žijící poblíž hradu, natož pak pán. „Někdojc to dělat musí. Tohle řemeslo nejni nikomu milý.“ Vynášelo slušně, že by oplacení té příšerné reputace, jaká se s tímto povoláním táhne celá staletí? Nechtěl se ptát a proto se raději ani neptal. Vždy bylo lepší držet hlavu při zemi a stát se nenápadným, ačkoliv Remymu to nevycházelo ani po tak dlouhé době. „Stejnak jako někdo ve městě je kovář, hostinskej nebo děvečka.“ Narozdíl od nich to ale nedělal rád, komu by se také líbilo lámat kosti, odsekávat údy a přenášet těla mrtvých za město, kde je pod rouškou noci pohřbí? Věděl, že nikomu. A mnoho lidí ani nemá silný žaludek na takovouhle práci. „Ale netěší mě to. Jenže voni to neviděj.“
Tahle žena si zasloužila jeho úctu a respekt, nepárala se s ničím a nikým, byla odhodlaná nenechat se životem vláčet v místech, kde slunce nesvítí. „Každou jinou by to zajímalo. Proč tebe ne?“ Znal takové i odlišné. Dívky, co se obávají o svou pověst a čest jenom při jednom zdržení se poblíž nějakého mládence, jiné odhodlané ztvrdit podobná slova. „Život máš před sebou, jseš mladá a pěkná… Totiž… jako žena,“ přizná se, její rudé vlasy neuniknou oku pozorovatele sebehloupější povahy, byla hezká, i když vlastnila jakousi tvrdě vyhlížející tvář. „To se nechceš vdát?“ Slýchal, že jakási kovářka je neprovdaná a drzá jako nevychované štěně, ale také se nemuselo jednat o ni. Na druhou stranu, kolik svobodných kovářek se poblíž Clunu potuluje? Řekl by, že maximálně jedna a ta s ním sedá u stolu.
„Nehledám nic. Jen nechápu, proč si tak ničíš život.“ Bylo toho víc, čemu nedokázal Remy porozumět, ale pro tuto chvíli si vybral onu Sáru, tu zvláštní osobnost naproti němu.
Krčma v Clunu
Sarah na Remyho pohlédne skoro jako by se lekla, co řekla špatně. Jeho údiv jí zaskočil, o tom žádná, ale během chvilinky se zase vyklidnila a jen čekala, co k tomu dodá. Že není pán? No a? Veděla, že číst psát umí málo lidí, ale nevěděla, že kat se k tomu málu neřadí. Vlastně jí přišlo docela logické, že by někdo vykonávající jeho povolání měl umět přečíst rozsudek a vědět, co má dělat, ale od toho byl asi popravce*, ne stínač.
„No, možná trochu. Pytlovinu nenosíš, trochu míň krve a snad bych se i spletla. Víš, mně jde spíš o to, že já to umim. Je to divný.“ Špitla trochu zaskočeně, tónem, kterým ho nechtěla urazit, ani se nad ním povyšovat. Radši zase sáhla pro korbel a napila se piva jen o trochu méně hořkého, než byl její život. Bylo jí jedno, jestli umí, nebo neumí číst, ale trochu jí rozhodilo, minimálně na chvilku, než nahodila svůj klasický výraz.
„Hmm, někdo&