Remy Kneight

07. 02. 2017 19:17:34

Jméno: Remy Kneight
Tento přídomek získal v rámci opovržení už jeho otec, jelikož kat sotva někdy bude pasován na rytíře – i proto ona jiná znělost míněná ironicky – a Remy ho přebral v úctě ke svému otci.
Věk: 29 lét
Rodina:
Moyses Kneight – otec
Alison Kneight – manželka †
Thomen Kneight – syn
Povolání/Kasta: Občan – kat

Povaha:
Remy se do své pozice dostal nejspíše špatnou konstelací hvězd či záhadnou vypočítavostí osudu, který si usmyslel, že je na světě příliš málo lidí, jejichž náplní života je přinášet bolest. V jádru duše se může jednat o toho nejcitlivějšího člověka, který by plaché srně neublížil, ale ze svého postavení nemůže činit jinak, než jí zabít. Může ze srdce nenávidět nespravedlnost, ale pokud pán přikáže, musí zavřít oči a konat tak, jak je mu rozkazem. Nejde ani tak o život jeho jako spíše o rodinu, na níž mu záleží a kterou musí zaopatřit před hladem a úpadkem. Stačí, že se jim ho dostává stejně jako nenávisti ze strany těch, kterým sebral milované přátele a členy rodiny, manželi, otce, syny.
Na první pohled se mu stoprocentně vyhnete. Ne snad proto, že by byl nepřitažlivý nebo zhyzdění ranami – života či těmi fyzickými. Jde spíše o pověst, která ho předchází, příběhy, jimiž straší rodiče své neposlušné děti a popis do takového detailu, že i nevěřící ho obloukem obejdou, aby se jim smůla nepřilepila na paty a nebyli to oni, kdo přijde o život nebo někoho z bližních. Nepůsobí vyloženě odměřeně nebo chladně, ačkoli si to tak spousta lidí vykládá, je jen žalostně osamělý, bojující s pocitem viny a znechucený vlastním řemeslem, které mu má zajistit živobytí. Sám uvnitř sebe má zmatek, ze kterého se nedokáže vymotat, nevidí svět těch obyčejných jejich očima a velice snadno se podiví úplným banalitám. Pro vstřebání informací potřebuje dostatek času a samotu, rozhodně nečerpá svou energii z veliké společnosti, kam ve výsledku vlastně ani nesmí.
Pokud se s ním přeci jen někdo rozhodne promluvit, tak si lze povšimnout prvotní nechápavosti a údivu, protože je zázrak, že by s ním kdokoliv prohodil slova. Stejně i zdvořilosti ke každému, kdo si ji v jeho očích zaslouží, respektu nevyjímaje. Popravdě si ji zaslouží každý, kdo se přeci jen odhodlá rozhovořit se jeho směrem nebo popřát dobrého rána. Je čestný a přímý, hovoří bez zbytečných vytáček a klamů. Věří na pravdu a tak se jí i řídí, svého syna učí stejným ctnostem a to včetně pomoci slabším. S radostí proto pomáhá těm, u kterých očekává, že něco nezvládají. Právě proto se občas dostal do křížku s vesničany nebo měšťany žijícími na hradě, kteří berou Remyho pomoc jako osobní útok. Nutno však podotknouti, že on by nikdy na slabší pohlaví ruku nevztáhl, nejedná-li se o rozkaz z vyšších míst. Poté udělá vše, co mu bylo nařízeno.
Slepě se řídí rozkazy autorit, neodvažuje si přemýšlet nad tím, co je pravdy na odsouzení, neptá se strážných ani nikoho jiného, jak by v dané situaci reagovali oni, jen odvede čistě a precizně svou práci. Během výslechu se snaží neprojevovat žádné emoce, víceméně všechny úkony spojené se svou prací provádí s prázdnou hlavou a chladnou logikou, ale zvlášť poslední dobou se stává, že místo neznámých tváří vídá svého syna nebo otce. Není tak bez srdce, jak si ostatní myslí, ale je lepší je nechat při tomto vědomí než jim složitě vysvětlovat, že jejich smýšlení je špatné a i někdo takový jako Remy má city.
Alkoholu se nevyhýbá, častokrát v něm utápí vzpomínky i vinu za všechny ty životy, kterým pomohl ke konci. Zná svou míru a tu ze zásady překračuje. Ve výsledku? Stojí před bohem rozpolcená osobnost, zdrcený muž bojující s hrůzami světa, vrah desítek, stovek lidí, tyran všech hříšníků. Lidé totiž rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda.

Minulost:
Kat – pro mnohé povolání hodné odsouzení, společnost dovede být krutá nejen ve své justici, častokrát je krutější právě k jejímu vykonavateli. Žít mimo městské zdi, nenabývat žádných občanských práv, jeho ženě nesmí žádná porodní bába přispět v porodních bolestech. V hostincích mít zvláštní „katovský stoleček“, nesmět sedět na stoličce o třech nohách a postavit před něj bezuchý džbán. Zdá se to tak zlé? Mnohým ne. Mnozí si totiž s opovržením odsednou, ale když je třeba, to jsou rádi, že na světě takové povolání existuje. Když je nutnost někoho pověsit nebo setnout, to je jim mistr popravčí dobrý. Ale jinak? Sotva. Odsouzenec, vyhnanec společnosti, protože přichází do styku s krví a provádí i jiné nečisté práce – proto jsou považováni za snížený lid. Hostinský pofoukává mince položené na stůl, aby odehnal smůlu, co by se na něj mohla přilepit, jiní se křižují už při pohledu na vykonavatele práva hrdelního. Je to smůla, že tohle se týká i jistého Remyho, muže poznamenaného nelítostnými pohledy ostatních, jejichž židle zavrzají pokaždé, když si na chvíli zaleze do hostince a snaží se působit jako jeden z nich. Že nikdy neuspěje je více než zřejmé, znechucené i ty ustrašené pohledy jsou cejchem, jehož palčivé síly se nikdy nezbaví. Jako syn svého otce si sotva mohl vybrat jiného řemesla než to, které zdědil a sám se potýkal se souzením společnosti. Může jen tiše doufat, že podobně neskončí i jeho syn, kterého vychovává po své nebožce ženě, co si raději vzala život než aby musela snášet utrpení spojené s katovským řemeslem svého manžela.
Zahořkl. Aby také ne, vždyť svět mu plival do tváře s každým krokem, který učinil jakýmkoliv směrem. Stínat hlavy z krků, lámat v kolech kosti, odsekávat prsty nebo celé ruce, to už jednoho poznamená. Postupovat opatrně a zároveň tvrdě, mámit ze zajatých přiznání všemi možnými způsoby a prostředky, do omrzení opakovat veškeré postupy a doufat, že tohle kolo je poslední a dotyčný se raději vzdá a přizná i skutky, které nespáchal než aby musel čelit dalšímu ubližování a ponížení. Absolutní krutost zůstávala za zdmi žaláře, ven se dostávalo jen závěrečné konání – rozsudek smrti a její provedení. Bylo na Remym, aby vše vykonal tak, jak si pán přeje, byl to právě on, kdo musel uklízet zvratky a jiné tělesné výměšky, které už tak nějak patřily ke každému trestu usmrcení. Naučil se k jednotlivcům přistupovat anonymně, nerozeznávat v nich známé. Muž nebo žena, mohli mít jméno, ale Remyho to nesmělo zajímat. Ne, pokud si toužil udržet čistou hlavu.
Od svých ranných roků se zaučoval, jak nakládat s tělem, ať už se jednalo o mrtvou slepici nebo sebevraha, kterého nesměli pohřbívat na církevní půdu. Jak kopat hroby, jak ukládat těla, jak zamezit tomu, aby při možných deštích země vydala to, co už jednou bylo pohřbené v zemi. Brzo po svém otci převzal řemeslo, otec byl stár a nenávist vesničanů se stupňovala do takové míry, že jim někteří výrůstci kreslili po zdech symboly krví kuchlé zvěře, zabíjeli jejich vlastní chovnou na oplátku za to, že jejich nejmilejší museli trpět za krádež mouky ze sípek nebo zvěř ulovenou v lesích. Život byl krutý a doba stejně tak. To však nebránilo Remymu, aby si našel trochu toho štěstí v tak zatrpklém oblaku páchnoucím po hnijícím mase a sračkách. Našel dívku, Alison, která si tvrdohlavě usmyslela, že si toho kata jednoho dne vezme, ať se její rodiče třeba postaví na hlavu. Prve odmítal, nechtěl ztrpčit zelenooké dceři místního hrnčíře život a nechat ji čelit ohavnostem, kterých se lid dopouštěl na nich, ačkoliv je společnost nutně potřebovala k životu. Bez kata sotva mohli fungovat a vypůjčovat si ho z vedlejšího města? Hloupost a vyhozené peníze. Mít vlastního, po němž můžou plivat a odstrkovat se od něj? Mnohem lepší. Alison tvrdohlavě odmítala podvolit se nejen příkazům rodičů ale i naléhání muže, jemuž zaslíbila své srdce s umíněností kozy.
A tak se vzali k nevoli všech přihlížejících, založili spolu rodinu a žili v prosté, přesto dobře živené domácnosti, neboť pán na hradě Nottingham, současný šerif, platil Remymu dobrou částku za odváděnou práci, při níž by se leckomu zvedal žaludek. I mladíkovi, jemuž pomalu táhne na třicet lét, že se musí leckdy odvracet, aby boty neokusily trpkou chuť žaludečních šťáv. Čím víc však práce vykonával, tím více potupám musel čelit nejen on ale i jeho žena a syn, jehož začali nechávat doma místo toho, aby si hrál s ostatními dětmi. S Alison se žádná nechtěla bavit, věřící ji označovali za ďáblovu děvku a čím více nechával šerif popravovat místních za spolčení se s jistým Robinem Hoodem, tím hůř nesla mladá žena svou úlohu manželky kata. Jednoho dne si raději vzala život skokem z hradeb Nottinghamského hradu. Sebevražedkyni církev odmítla pohřbít ve vší úctě, ani rodina se k takovému kroku neodhodlala a tak Remy za přítomnosti malého syna, Thomena, a otce pohřbili dívku za domem, kde nyní její památku připomíná svazek lučních květin a malý kříž.
Dál vykonává své povolání. Nadále je nucen vyrvat srdce každému zrádci, lámat údy kolem nebo připravit o ruku každého zloděje, který si dovolil ukrást trochu jídla pro svou rodinu zuboženou hladem. Nemá na výběr, živí syna a starého otce, který se mu o potomka stará v dobách, kdy je třeba z vyslýchaného získat přiznání. Život znovu plive do tváře slušnému muži, který tolik štěstí v životě nepoznal. Možná už ani nepozná.

Dovednosti:
Řemeslo popravčí – Jako každý správný mistr svého řemesla, pak i Remy zvládá různé způsoby ukončení života. Ať už se jedná o setnutí hlavy, oběšení nebo roztrhání koňmi, vše se musel naučit zvládat na výbornou a ani jednou nezaváhat. Pokud bůh dá, pak se snaží ze všech sil, aby dotyčný netrpěl, ale chce-li jeho pán jinak, musí se zařídit dle rozkazů.
Mučení – Zavítá-li někdo do žaláře, jeho malého království, pak si nelze nevšimnout všemožných nástrojů působících jediné – bolest. Ne že by se o ně staral s láskou a věnoval jim péči, na kterou by ostatní jemu podobní v povolání přikládali velkou váhu. Pokud nemusí, pak je nikdy nebere do ruky a snaží se jim vyhýbat, dokud je to jen trochu možné. Je však vidět, že jsou čisté, ač mnohdy zkřivené častým užíváním proti těm, co se odmítají povolit a vypovídat. Remy zná mnoho způsobů mučení, častokrát se jedná o to nejbolestivější, co si lidé dokáží představit.
Znalost lidského těla – V chodu lidského těla se vyzná lépe než většina smrtelníků, dokáže vyléčit mnohá zranění, ale samozřejmě je též způsobit. Ví, jakou způsobí bolest špatně vykloubené rameno nebo rozdrcené žebro. Ví, jak protahovat onu bolest do nesnesitelných mezí a zároveň bránit viníkovi v odebrání se do sladkého bezvědomí. Ne nadarmo se říká, že kati jsou i nejlepší medici široko daleko. Anatomie lidského těla ho už jako malého fascinovala. Často se však za to nenávidí.
Jízda na koni – Koně ovládá bez obtíží, občas si velice rád i na nějakou tu vyjížďku vyjede, a pokud získá příležitost, pak se do vesnice dlouho nevrací. Je zvyklý na řízení povozu, neboť sám se musí postarat o vykopání hrobů a mnohdy se stane, že je církev odmítne pohřbít v blízkosti hradu na místním hřbitově a tudíž je nutnost vyjet dál za vesnici a hrad.
Pití alkoholu – Disciplína, ve které selhává na celé čáře. Krok udrží, budiž mu to přičteno k dobru, ale jinak to s ním jde z kopce. Rád překračuje svou míru, věří, že pak zapomene na všechny tváře těch, které musel popravit a kteří ho budou strašit ve snech. Že to nepomáhá ví i on sám.
Domácí práce – Vzhledem k faktu, že stále po svém boku již nemá nikoho, kdo by o něj pečoval, si jednoduše musí umět také uvařit, poklidit a zařídit všechny věci denní potřeby.

Vzhled:
Na svou dobu vcelku vysoký, ramenatý muž s tváří poznamenanou vnitřní bolestí. Mnoho žen by ho nazvala přitaživým, ale pověst, která ho předchází, brání mnoha na něj pohlédnout. Tmavé kudrnaté vlasy, tvář porostlá několikadenním strništěm, které se pomalu mění na vous, modré ztrápené oči častokrát klopené k zemi, protože mu nikdo z místních neopětuje pohled. Oblékaný v bílé košii a tmavých kalhotech, jen sem tam vytáhne i plášť nebo něco jinačího.

 

Inventář:
Zbraně pro výkon svého řemesla
Dům napůl cesty mezi Clunem a hradem Nottingham
Hnědáka
Několik slepic, jednu krávu, dvě kozy

Obrázek: