Robin Hood a lady Marien - Noční hlídka
14. 03. 2017 22:01:50
Sherwood
Tohle Robin jistě čekat nebude… Ještě nyní mi v hlavě rezonovala vítězoslavné šerifovo chvástání, při němž mi tuhla krev v žilách. Způsob, jakým se snažili vůdci zbojníků dostat na kobylku, mě dokázal znechutit do takové míry, že jsem chvíli nepostála a neustále přecházela po místnosti jako dravá šelma lapená za mříží. Schůze, jíž jsem se účastnila s otcem, mne zasáhla a ačkoliv jsem se pokoušela zachovat chladnou tvář, nebylo tak těžké nad Robinem ohrnovat nos. Ale přepadnout ho v noci? V době, kdy to nejméně bude čekat? Jak zbabělé, jak pobuřující. Nedávali mu možnost se bránit a to se jim patrně líbilo ze všeho nejvíc. Povzdech mi unikne ze rtů, když se už nejméně po desáté otočím u krbu, celá nervózní z nadcházející hodiny. „Marian, měla by sis jít lehnout. Pokusit se usnout a-“ „Usnout? Otče, jak mám s takovými myšlenkami jít spát? Robin je tam venku, na jeho hlavu je vypsaná odměna a šerif se ho po dnešku zbaví zcela určitě.“ Zářivé oči divoké ženy se vpíjí do unavených starého muže, který na svých bedrech nesl tíhu let a starostí. „Je to Robin, Marian, ten si pokaždé poradí. Naděje umírá poslední,“ stařičký muž se nevesele pousměje svým slovům, jako by jim sám nevěřil. Ale právě ona poslední fráze mne donutí se zamyslet. Naděje… Lid měl naději v Robinovi, ale před ním ještě ve mně – tedy v Nočního hlídače. „Máte pravdu, otče. Naděje umírá poslední,“ a já byla rozhodnuta jí zvýšit šance. „Dobrou noc, otče.“
O několik chvil později se tmavý stín protáhl oknem ložnice jediného potomka lorda z Knightonu, skákaje na tvrdou zem, aniž by vzbudil jediného obyvatele stavení. Stín, v jehož útrobách jsem se skrývala já, Marian, od hlavy až k patě oděná v mužském oblečení, tvář zahalená plátnem sloužícím jako maska. Kroky míří k rozsáhlému lesu, kde se skrýval vůdce zbojníků. Zastavím se, k uším doléhá tichý ryk – to se vojáci shromažďují a dostávají pokyny od svého nadřízeného. Guy, to jsem si mohla myslet. O to více se budu muset mít na pozoru. Sleduji jejich kroky mířící hlouběji do lesa s neochvějnou jistotou než se zastaví. Našli je? Netuším. Ale ona představa se mi ani za mák nelíbí. Kožená rukavice stiskne šíp natahující tětivu luku, bystré oči sledují každý pohyb. Jsem připravena zasáhnout v případě boje.
Sherwood
Klidný dech, praskání ohně v pozadí a vůně lesa. Teplo rozlívající se po hrudi a břichu, vycházející z mohutného těla mého psa. Pocit klidu, který mě hřál na duši najednou vystřídala temnota, do které jsem se propadl. Temný sen mě pohltil, chytil mě do svých ohavných spárů a já se z nich nedokázal vymanit. Ne a ne procitnout, vědomí se pralo se zlem uvnitř mě. Zvuk polnice, řinkot oceli a nářek raněných. Všude krev, mrtvá těla, zápach, písčité pláně a horko, příšerné horko. Masy mužů valící se proti sobě, touha přežít a zuřivost, která pohltí vaší mysl.
Tělo mi cukalo v agonii, až můj věrný přítel se zakňučením odběhl o kus dál, kde si sedl a hleděl na mě. Much, který držel hlídku uvnitř tábora mě pozoroval. Klidný, protože žádný ze zbojníků, hlídkujících na stromech a v jiných úkrytech nevystřelili varovný šíp. Nikdo dosud netušil, že se Guyovo vojsko pomalu přibližuje lesem. Sen mě stále držel ve své zrůdné náruči, řeka plná hnijících těl tekla před mým zrakem. S posledním trhnutím a mírným výkřikem jsem se posadil. Procitnutí bylo vysvobozením a zároveň prokletím, opřený o jednu ruku se rozhlédnu okolo sebe. „Acon?“ Optal se stroze Much, který na mě hleděl s utěšujícím pochopením. Byl jediný z mých mužů, kdo to mohl chápat, stál po mém boku při té hrůze. Jediným místem, kde se mnou nebyl, bylo vězení, do kterého jsem se dostal. Podíval jsem se mu do očí a se smutným, chladným výrazem jeho otázku potvrdil pouhým pokýváním hlavy. Rychle pochopil, že o tom nehodlám mluvit, raději se vrátil ke své práci. Všichni ostatní, co byli v táboře a nehlídkovali, spali klidným spánkem. Někdy jsem jim záviděl, ale i oni měli své noční můry.
Snad bylo štěstím, nebo osudem, že jsme skončili včera večer právě zde, v tábořišti nedaleko Locsley a ne hlavním táboře. Muži byli unaveni a nechtělo se jim až tak daleko. Varovný šíp s čistě bílým peřím se zabodl do lesní půdy vedle ohniště. V tu ránu jsem stál na nohou, Athos hrdelně zavrčel a já sahal po loveckém rohu. Zatroubil jsem na něj, abych jím probudil všechny ostatní. Byl to zvuk, který byl všem jasný, znamenal poplach. Muži okolo mě se vytahovali a nohy, ženy taktéž a první po čem sahali, byly jejich zbraně. I já jsem již třímal v ruce luk a na zádech mi spočíval toulec napěchovaný šípy. U pasu vyčkávala má šavle, zatímco jsem běžel s Muchem, Johnem a svým psem k místu, odkud přilétl šíp. „Vojáci!“ Zařval jsem hlasitě a v myšlenkách se uvrhl k modlitbám, za své muže.
Sherwood
Prst napjatý, oči hledají všechny pohybující se stíny pod korunami stromů, které tiší kroky jemným šustěním listů na větvích a poskytují vojákům tak dokonalé krytí. Praskající větvičky pod těžkými botami se dají skrýt za zvuk ohniště, k němuž se nepozorovaně blíží, střed tábora Robinových mužů. Doufala jsem, prosila boha, aby Robin byl v bezpečí kdesi v hlubší části lesa, kam by se sheriffovi muži odvážili maximálně za bílého dne a to ještě s plnou posádkou ozbrojenců za zády. Hlasitý zvuk polnice a následný výkřik ku pozoru mne přesvědčí o naprostém opaku. Robine, ty toužíš zemřít. Nedokážu si jinak vysvětlit, proč se pokaždé připlete do boje, rvačky nebo jen drobné pře, jíž se pokusí rozsoudit. Znám ho moc dobře, věří na spravedlnost a čest, a ačkoliv jsou tyto vlastnosti chvályhodné, já bycho ho s radostí odtáhla do kouta a vyčinila mu, že toho pro jednou může nechat. Moc mi na něm záleží, až neskutečně moc. To je proto, že ho stále miluješ, huso hloupá. Zavřu oči a to je chyba, polevit v ostražitosti se v tuto chvíli stává hrdelním zločinem.
Pohyb v zorném poli upozorní jako hlasitá rána z děla, šíp je namířen a vypálen oním směrem, odkud uslyším výkřik bolesti a dopad těla ztlumený listím a mechem. Nikdy nezabíjím, ani kvůli bezpečí ostatních, život miluji nade vše a jediné, o co se pokouším, je mrzačit. Prostřelit paži, stehno, lýtko, zasáhnout do ramene nebo boku. Připouštím, není to nic záslužného a zranění mohou zemřít na infekci nebo na vykrvácení, vyčítám si to, ale nemohu s tím víc dělat, než přijít vyjádřit soustrast pozůstalým a vložit jim něco málo peněz v měšci do dlaně. Pozice Nočního hlídače zůstává stále utajena, vojáci se s křikem vrhají k tábořišti, kde Robinovi muži sahají po zbraních, ale někteří jsou pomalí, příliš pomalí. Nestihnu zasáhnout, když do jednoho naběhne voják s mečem určeným k rozdrásání vnitřností, slyším bolestivé heknutí a křik ostatních, kteří hodlají pomstít zraněného přítele, jehož přivítá už jenom smrt. Viděla jsem smrt mnohokrát, ale takto otevřená mne pokaždé zaskočí a to je chyba. Teď a tady? Ano. Jindy mohu prolévat slzy v samotě pokoje, ale stát poblíž bitevní vřavy? Přepadu za účelem získat Robina a veřejně ho popravit za velezradu proti královské koruně? Ne, to nemohu dopustit. Hrábnu po dalším šípu v toulci, přiložím, napnu tětivu a hledám dalšího z vojáků, kteří se jako černá voda hrnou do boje, aby pochytali všechny, kteří se v jejich očích stali zrádci.
Všimli si mě. Pozdě ale přeci, rozkazy jsou prskány z Guyových úst, neboť neví, jestli si podat Nočního hlídače osobně nebo se raději vrhnout do bitvy s Robinem. Krok, zaváhání, s mužem jako je Guy bych se nemohla měřit, je to dobrý bojovník, chrabrý a silný. Já jsem žena, drobná ač vysoká, ale stále žena. „Sakra.“
V mých očích se mísila hrůza se vztekem, byl to tak zbabělý útok, napadnout nás v noci, když téměř všichni spíme. Bylo zákeřné, zbabělé, ale přesto jsem musel uznat, že chytré. To na tom bylo to nejhorší. Vojáci se valili vpřed, jako smrtící vlna a mí lidé jim šli vstříc. Vstříc nebezpečí a dost možná i smrti, což se projevilo za nepatrnou chvíli. Jeden z mých mužů padl, voják v černé jej probodl mečem, rozlítil zuřivost v nás. Moje družina se s nenávistí vrhla vpřed. Otočil jsem se a co nejrychleji se vrátil zpět k ohništi, pro svůj luk a šípy. „Uteč! Mazej, schovej se někde v bezpečí!“ Zařval jsem na svého psa, který nerad poslechl. Jakmile jsem měl v ruce svou zbraň, okamžitě jsem napínal tětivu a mířil na prvního vojáka, šíp se zabodl do jeho těla. Na nic jsem nečekal, další šíp letěl ku svému cíli a tak to pokračovalo dokud se nepřiblížili až příliš. Luk jsem hodil na záda k toulci a ruka se natáhla k šavli.
Hbitě se oženu po prvním, skřípot naší ocele se přidá k ostatním v smrtící písni. Pár úhybných manévrů a má čepel projela jeho tělem, v očích se mi usadil šílený výraz. Dál jsme se probojovávali vpřed hordou vojáků, ale nás bylo též dost. I přes zmatek a řev okolo, všiml jsem si nejen, že vojáky vede Guy z Gisbournu, ale také ještě jedné věci. Někdo, nikoli však z mých lidí, odstraňoval vojáky z druhé strany. Kdo by nám pomáhal? Honilo se mi hlavou, zatímco boj pokračoval. Má nepozornost mě stála cenné vteřiny, kdy se mě jednomu z vojáků podařilo zasáhnout do ramene. Netušil jsem jak vážné to je, neměl jsem čas už nad tím přemýšlet, zranění se vyřeší až po bitvě… To platilo v Palestině a stejně tak i zde. Nebyl jsem jediný, kdo utržil zranění. Spousta mých lidí byla zraněna, ale více vojáků bylo po smrti. Chtěl jsem se dostat k němu, k tomu parchantovi a přisluhovači sheriffa, jeho pravé ruce. Jenže on zatím jen štěkal rozkazy, tedy dokud ho nezaujalo něco jiného, někdo jiný.
Pěstí, v níž jsem držel rukojeť své šavle udeřím vojáka do brady, abych v další chvíli uhnul jeho meči a kopnul ho pod koleno. Nemohl jsem v tu chvíli být milosrdný, stálo by to naše životy. Proto jsem mu vrazil čepel do srdce, abych se v dalších chvílích bránil dalším mužům. Much s Malým Johnem se objevili kousek ode mě, naštěstí žili. Bojovali jsme bok po boku, jako bratři. Hodlal jsem své muže udržet na živu, i kdyby to stálo můj život. „Gisbourne!“ Zařval jsem s divokostí v očích.
Nikdy za svůj život neviděla tolik mrtvých. Tolik padlých pod svýma nohama, tolik zmařených životů. Za co? Pro nějakou směšnou válku mezi dvěma muži, co si tvrdohlavě jdou proti sobě, aby si dokázali, který z nich je lepší? Taková hloupost, ale mužské ego je zkrátka nepochopitelné. Modré oči v odstínu pomněnek vzhlédnou od mrtvol rozesetých kolem, do nichž Robinova družina zabodávala své dýky a meče. Marian se je pouze pokoušela zranit, nikdy jim nebrala život, neboť ten byl pro dívku posvátný. Pohled přelétne přilehlé okolí, tolik smrti a rukou zbarvených krví. Tolik slz, které budou prolity pro ty nešťastné duše, co se jenom řídí rozkazy. Tělo ztuhne, zrak na okamžik klesne k zemi, aby mladá žena své oči na chvíli zavřela. Snad v touze uniknout tomu pohledu, té drsné scenérii, co mrazivě svírá srdce i plíce a nedá příležitost k nádechu, k jasnému uvažování. Kdo byl vinen, Guy? Robin? Oba?
„Robine!“ Hlasité zvolání škubne ženou zaměstnanou vlastními myšlenkami, modrá kukadla pátrají ve změti boje po dotyčném, jehož jméno se neslo nad jejich hlavami. Robin. V první chvíli? Úlek. V té další? Zlost. Vztek na toho hlupáka, který se nechá tak neštastným způsobem zranit. „Pitomec,“ ze rtů unikne typické oslovení jejího bývalého snoubence. Šíp je napnut v tětivě, brnká na tenkou strunu luku, v očích odhodlání. Jenže všechna ta odvaha vykřesaná z hloubi duše zmizí tehdy, když její zrak upoutá pohyb – Robin zarážející čepel svého meče do srdce jednoho z vojáků. Ztuhnutí, čas se pro tuto chvíli zastavil. Chrabré hrdinství uteklo a nezanechalo po sobě ani památku, zbyla jen dívka s očima plaché laně, maskovaná v kostýmu Nočního hlídače. Rty unikne sípavý nádech, do kukadel se vloudí panika. Byla to jen chvíle, ale pro Marian? Věčnost. Děsuplná věčnost, jež je ukončena šípem vystřeleným z luku v jejích dlaních. Mine, mine o notný kus, až to vyvolá Guyi úšklebek na rtech. Úkrok dozadu, oči stále vyděšeně těkají mezi Černým rytířem a Hoodem, tak slabá a bezbranná. „Tolik pověstí o Nočním hlídači a nakonec se ukáže, že střílí jako holka…“ Byl to právě ten úsměv, ta ironie odkapávající z hlasu, co donutí Marian natáhnout další šíp a vystřelit, tentokrát směrem k jeho nohám. Kovová špička se zabodne těsně vedle jeho kožené holinky, chvějící se silou střely. To aby si uvědomil, že by mu mohl Noční hlídač ublížit. „Nech je jít.“ Hlas hrubý, tlumenný látkou kryjící ústa, chraplavý, jak se zoufale potřebovala napít.
Sherwood
Prodíral jsem se masou vojáků, jež mi zastupovaly cestu k jejich veliteli. Oháněl jsem se svou šavlí, chráníc své muže, hnán záští vůči muži v jejich čele a povinností vůči své družině. Sehnutí, jímž jsem se vyhnul nepřítelově zbrani a kopanec do břicha, který jsem mu zasadil. Už jsem byl na pár kroků od něj, zřetelně viděl kým je zaměstnán. Zíral na maskovanou postavu před ním, posmívajíc se jí. **Slyšel jsem dobře? Opravdu mu tak řekl?* Zněla mi v hlavě otázka, když jsem odrážel údery muže, jež se mi postavil tentokrát. Ano, opravdu ho nazval Nočním hlídačem. Takže to je ten záhadný hrdina, o němž mi vyprávěla Marien, ale proč nám pomáhal? Rána loktem, jež mnou otřese, musel jsem zamrkat a vykrýt vojákův meč. Úsměv se mi objeví na rtech, když se Gisbournovi zabodne šíp Hlídače těsně vedle boty.
Pěstí jsem uspal posledního muže, jež stál mezi mnou a mužem oděným v černou kůži. Má družina začínala mít mírně na vrh, vojáci se pomalu začínali stahovat. „Gisborne!“ Zavrčím znovu, pohled těká mezi ním a postavou za ním. „Ne, to on by měl prosit, abychom ho nechali jít my!“ Vyštěknu, v zádech Muche a Johna, kteří mi hlídali záda.
/Omlouvám se za slabší příspěvek, ale nic mě nenapadá.
Sherwood
Rozhodování, vztek, čelist zatnutá zatvrzelostí a očividným taktickým uvažováním, kdy Gisborn zvažoval, co je pro něj výhodnější – zajmout Robina nebo Nočního hlídače? Tak jako tak by mu to přineslo užitek, tak jako tak by prohrál, neboť jeden jako druhý byli očividně rozhodnuti se nevzdat. V prstech se pomalu ale jistě ztrácel cit, jak dívka držela luk napnutý, šíp přiložený do tětivy, jen vystřelit a zasáhnout svůj cíl. Nohy rozkročené, tělo přenáší váhu z jedné na druhou, aby se stále udržovala ve střehu. Oči upřené na Černého rytíře, hledaje u něj pohnutky k útoku, jímž by začal další z krvavých bitev. Do toho navzdory všemu – a bohužel i tak Marian předpokládala – se přidá Robin a jeho nevymáchaná pusa. Vždy se musel ozvat, vždy hlásil spravedlnost, ale občas si k tomu vybíral ty nejméně vhodné chvíle. Jako teď, když se jeho hlas rozezní a upoutá tak pozornost Nočního hlídače i Guye Gisbornea samotného. „Pitomec.“ Tiché zamumlání zakryje maska z látky, sotva je vidět, že se rty pohnuly. Hněv v očích však prozrazuje své – že by Marian nejraději zabodla onen šíp do Robina, aby konečně mlčel a nehrál si pro jednou na hrdinu. Vždycky to tak dopadalo. Jako by za každou cenu musel mít poslední slovo, něco si dokazovat. A pokaždé to právě díky tomu ztroskotalo. Šíp je vypuštěn, tentokrát se však zarazí u země, kde postává sám vůdce zbojníků.
„Mlč.“ Odseknutí hodné dámy, oči si ho hněvivě měří. Že tím nadběhla Gisborneovi, to se dozví až po chvilce. „Souhlasím, zrádče, dej na tohoto… chlapce a mlč.“ Škodolibost je patrná nejen v očích ale i v úsměvu, který Marian z duše nenávidí. „Ty taky.“ Tentokrát je to však maskovaná postava Nočního hlídače, co usadí Černého rytíře, pravou ruku místního šerifa. „Sbal si svý vojáky a vrať se, odkud jsi přišel.“ Chladná slova jsou doplněna šípem, jedním z posledních, kterým míří na Gisbornea, aby uspíšila jeho odchod. Každému musí být jasné, že by je nejradši zabil nebo přitáhl na dvůr hradu šerifovi pod nohy, ale i tak dobrému stratégovi dochází, že začíná být v nevýhodě. „Ještě jsme neskončili. Jednou… uděláte chybu. Oba.“ Meč je namířen na Marian i Robina, aby tím dokázal, že se nejedná jen o ty jeho pomocníky, avšak s krátkým odmlčením odchází pryč. Maskovaná Marian ještě chvíli sleduje odcházejícího rytíře než se zrak stočí na Robina. „Nech ho jít.“ Šíp je stočen zbojníkovým směrem, nohy krůček po krůčku ustupují, nechávaje mezi nimi mezeru. Bylo jí jasné, že se Robin o něco pokusí – buď chytit Guye a potrestat ho svou představou odplaty nebo chytit ji a zjistit, kdo je onen maskovaný hlídač. Čeká, úder srdce míjí druhý, třetí, čtvrtý až napočítá do deseti. Vše utichlo až na sténání raněných a zmrzačených nebo těch, co oplakávají své padlé přátele. „O nic se nepokoušej, Robine z Locksley.“
Sherwood
Zaražení, doprovázené překvapením, když se do země přede mnou zabodne šíp. Nevěřícně pohlédnu k maskovanému muži, jež právě pustil tětivu svého luku. Nemířil na Gisborna? Ptal jsem se sám sebe a ještě více sevřel rukojeť šavle. Na okamžik jsem musel zvážit, na které straně to vlastně stojí, ovšem řinčení oceli za mými zády mě nenechávalo v klidu. Natož pak Hlídačovo štěknutí jakéhosi rozkazu mě samotnému, to bylo něco, co jsem jen obtížně zkousnul. I na tu dálku jsem viděl v nebesky modrých očích hněv, se kterým mě pozoroval. A já v podvědomí věděl, že ty oči znám, stejně jako hlas, jen jsem nevěděl odkud, nehledě na to, že jsem si to ani nepřipouštěl. „Zrádce? Ty víš moc dobře, kdo z nás dvou je zrádce!“ Zavrčím v odpověď Gisbornovi, jež se Hlídačova slova ihned chytil. V očích, jejichž barva se nedala jednoznačně identifikovat, byla patrná zuřivost a nenávist, jež mnou teď prostupovala. A, že jsem toho chlapa opravdu nesnášel! Jen malinký, samolibý úsměv překazí ten můj vytočený výraz, když postava v masce odsekne i Černému rytíři. Natož potom, co mu vystřelí k nohám šíp stejně, jako před chvilinkou mě.
Teď už jsem opravdu mlčel a jen přihlížel tomu, jak Gisborn dusí svou hrdost, a ač nerad nakonec uposlechne Hlídačova slova. Nemůžu říci, že mě ten jeho vztek netěšil, že jsem se na něj nedíval s arogancí vepsanou ve tváři. Na jednu stranu jsem si to užíval, ale mnohem více mě užírala ztráta a zranění některých zbojníků. Proto jsem příliš neřešil, když na mě a mladíka v masce namířil svůj meč s výhružnými slovy. Odpustím si nějakou uštěpačnou poznámku a jen se dívám, jak nakonec rezignuje a opouští válečné pole i se zbytkem svých mužů. Z myšlenek mě vytrhne až šátkem tlumený hlas, patřící Hlídači. Pohlédnu na něj, zjišťujíc, že na mě opět míří šípem. Vlastně nejen to, samozřejmě mi neušlo, že se pomaličku vzdaluje. krůček po krůčku ode mě couval, kdo by to řekl, že nebude chtít, abychom zjistili jeho identitu? Jedním kývnutím hlavy pošlu Muche za Gisbornem, ne však proto, aby jej chytil, nýbrž jen aby ohlídal to, že už se nevrátí. A kdyby ano, aby nám včas dal vědět. Pak se opět podívám k maskovanému, na tváři se mi roztáhne úsměv. „Nemám jinou možnost, i kdybych chtěl, mí lidé jsou oslabení, nemůžu se za ním vrhnout.“ Odpovím tiše na jeho slova a pak opět umlknu, to ticho bylo sžíravé. Obzvláště, když jediným zvukem byla bolest a smutek. „Podívejme se, ty víš, kdo opravdu jsem.“ Uchechtnu se, ač do smíchu mi uvnitř nebylo. Tak moc jsem toužil znát tvář skrytou za maskou. Na druhou stranu mě potřebovali mí lidé, těžké rozhodnutí. „Taky by se mi líbilo vědět, kdo jsi ty.“ Dodám s nevyzpytatelným výrazem. Pokusí se mě zasáhnout? To byla má jediná myšlenka, nežli jsem se prudce pohnul vpřed. Hodlal jsem ho chytit a dostat tak odpověď na své otázky. Pokud mi však pláchne, nebo mě zasáhne nehodlal jsem ho honit po zbytek dne. Byly tu důležitější věci, krom toho on tu bude pořád, někde…
Sherwood
Pohled pomněnkově modrých očí těkne k místům, kde se ozývají steny plné bolesti nejen nad ztrátou přátel a v některých případech i rodinných příslušníků, ale hlavně díky ranám způsobených meči. Kolik jich dnes padlo jenom proto, že si dva muži postavili hlavu? Kolik z nich neuvidí? Kolika rodinám zbudou jen oči pro pláč a pohled na prázdné místo, které nikdo nezaplní? Marian tohle nesnášela, nenáviděla, že ti dva nevidí, kolik životů přijde nazmar kvůli jejich sobeckosti. I když Robinovo chování do jisté míry bylo šlechetné, kolik krků byl ochoten nechat setnout, než se umoudří? Nebo než tuto jejich válku jeden z nich vyhraje? „Jsi slepec.“ Zabrblání, přímo prskavé, přesto utlumené látkou kolem úst, díky níž vyjde ze rtů pouhé zahuhlání. V tu chvíli dokázala zapomenout na svůj strach z odhalení i fakt, že je stále pouhou ženou a tudíž by měla být každému muži podřízena. Avšak jednalo se o Marian, hrdou mladou dívku, která se nebála pozvednout hlavu a čelit nepříteli s pohledem upřeným do očí stejně tak, jako tomu bylo nyní v případě Hooda. „Kolik životů ještě prodáš za tu svou vidinu lepšího života pro chudé než ti dojde, že je dřív akorát zatratíš? Tohle ti nestačilo? Přijde ti to málo?“ Nedokázala se kontrolovat. Navzdory faktu, že si Robina po většinu času dobírala, dnes tomu bylo jinak. Dnes byla Nočním hlídačem, tím, kdo kryl vůdci zbojníků záda. Modravýma očima přelétne po tábořišti, kde vidí jen zžíravou bolest. „Doufám, že tě to poučilo, Robine z Locksley.“
Uvědomovala si, že zní jako jeho matka. Tomuto pocitu nepřidalo ani jeho uchechtnutí, kdy se neovládne a šíp, do této doby přiložený k tětivě, obratem skončí u Robinových nohou. „Znám hlupáky jako jsi ty. A žádný z nich dlouho nepřežil.“ Výhružka? Ne, jen drobné upozornění, po němž zahalená postava skloní luk k zemi, tělo nadále v pozoru očekávaje hloupost tolik typickou pro Robina. Jako by ho neznala, jeho zvědavost nezná mezí a je schopný kvůli tomu obětovat svůj krk naprosto nazdařbůh. „Říkají mi Noční hlídač. To ti musí stačit.“ Na konverzaci ji zrovna dvakrát neužije. Kdo ví, snažil se jí rozptýlit, aby přestala dávat pozor? „Drž se dál od problémů, Robine z Locksley, pokud nechceš přijít o svou pěknou tvářičku.“ Krok zpět, druhý, třetí navazuje v další vteřině, jak se Marian rozeběhne pryč. Nebála se, že ji bude pronásledovat, dnes ne. Na to měl kolem sebe příliš mnoho raněných, příliš umírajících přátel a známých. „Dávej si pozor, Robine.“ Tichý šepot, sotva slyšitelný splyne ze rtů, když už je dostatečně daleko.
Teprve ve svém pokoji na panství lorda Knightona, se konečně uvolní a veškerý adrenalin z dívky opadne. Ruce se třesou, srdce buší jako o závod a Marian? Rozpláče se. Tolik bolesti, tolik mrtvých. A nemohla jim nijak pomoct. Kdyby Guy zjistil, že je to ona? Kdyby Robin zjistil, že Marian je Nočním hlídačem? Jistě, oba by udělali pitomost, to jim bylo podobné. „Hlupáci…“
Sherwood
Proč jsem ve slovech nočního hlídače slyšel tolik pravdy, ale na druhou stranu… Přeci nebudu jen tiše přihlížet? Přihlížet tyranii, která nenabírá konce, jen se stupňuje. Copak to bylo to správné? V očích se mi na okamžik zaleskne bolest, ale tu vzápětí vystřídá zlost. Jako bych slyšel Marien. Ušklíbl jsem se a dál hleděl na maskovaného muže. Přijímal jsem jeho kázání se zdviženou bradou a chladným výrazem. Netušil o co se jedná, neznal okolnosti, jen zaslepeně soudil. Byl jsem mu vděčný, za to, co pro nás udělal, ale dnes jsme nebojovali z vlastní vůle, na můj rozkaz. Dnes jsme se bránili zbabělému útoku, jež měl na svědomí Gisborn a šerif. Povzdechnutí, jež zračilo bolest, která na okamžik vyplavala na povrch. „Měl jsem snad složit zbraně? Nechat nás všechny popravit? Tohle nebyla má bitva, já nepřišel dnes v noci napadnout Gisborna a jeho lidi.“ Zavrčel jsem na Hlídače a v očích se objevily šílené plamínky. A nikdy bych to takhle podle neudělal. Svraštil jsem čelo, oplácejíc mu svůj pohled. Na další větu jsem už nereagoval. Bylo by zbytečné mu vysvětlovat, v jakém ohledu mě tahle smutná událost poučila.
S nevěřícným pohledem pohlédnu na šíp, jež se mi dnes podruhé zabodl k nohám, abych se opět podíval na postavu v masce. Místo toho, abych však začal zuřit zasměju se. „Asi neměli štěstí.“ Zazní můj jízlivý hlas. A odpověď na mou otázku? Naprosto k ničemu, zopakoval mi jen to, co jsem již dávno věděl. „Děkuji za užitečnou informaci, ta se mi určitě bude hodit.“ Kyselí úsměv následoval má slova a já spatřil jeho pohyb, asi bych se také hnul, ale přeci jen neměl daleko od vystřelí šípu a navíc, já měl své povinnosti. Poslední věta, jež mi věnoval, no od muže byla neobvyklá… Proč mě sžíralo to zvláštní podezření? A hlavně, jak se někdo, jako já mohl držet dál od problémů? Vždyť byly smyslem mého života. To jsem už však viděl jen vzdalující se plášť, jež vlál za prchajícím Hlídačem. Díval jsem se mu ještě chvíli do zad, jak jsem se srovnával s tíhou jeho slov. Dávej si pozor, Robine. To byla poslední slova, jež jsem ten den z jeho úst slyšel. Rezignovaně jsem zakroutil hlavou, když jsem ukročil vzad a ohnul se pro šíp, jež skončil v zemi přede mnou. Přeci ho tam nenechám, že? Bude se hodit. Až teprve teď jsem si uvědomil, že ani já nevyvázl bez zranění, rameno mi tepalo ostrou bolestí a do rukávu se mi vpíjela krev, to bylo, ale nepodstatné. Měl jsem zodpovědnost především za ostatní.
Vrátil jsem se mezi své lidi, stále na zemi ležela spousta mrtvých vojáků, jež slepě sloužili Gisbornovi a jeho pánovy. To jejich rodiny budou zejména truchlit a trpět. Ale co se dalo dělat? Bylo tu buď naše, nebo jejich smrt a každý volil svou stranu. Přecházel jsem mezi našimi, pomáhal zraněným na nohy a chlácholil ty, jež truchlili. Tolik bolesti, jež jsem se snažil zmírnit a tři hroby, jež jsem pomáhal kopat, abychom tam uložili své mrtvé přátele. Pocit, že už je nikdy neuvidím, že z mého i života ostatních zmizeli dobří lidé, přátelé, či členové rodiny, že jsme utržili další tupou ránu, která sžírala naše duše. Ještě ten den jsme se vrátili do hlavního tábora.