Robin Hood a Reca Prose - Sobotní veselí
14. 03. 2017 22:11:38
Nottinghamská krčma
Pro dnešní den město takto večer nezvykle žilo. Na druhou stranu byla sobota, druhý den měli lidé volno, nepracovalo se. Proto spousta mužů zavítalo do hospody ještě před setměním a společně se dávali do družného hovoru, nebo se jen věnovali džbánu před sebou. A ženy? Manželky se většinou starali o své ratolesti, nebo chystali oběd na druhý den. O zábavu se staraly jiné, kurtizány, či šenkýřky, jejichž jediným úkolem bylo svádět či pohostit hosty. Tak či onak, byla to jednoduše skvělá příležitost dozvědět se nové a aktuální informace, nejen od lidí, kteří si mezi sebou šeptali různé věci, jenž byly často málo pravdivé, ale i užitečné věci z hradu od hradních služebných, či vojáků.
Proto jsem tento den opět splynul s davem, zahalen nejen v roušce noci, ale i dlouhém plášti s pro mě obvyklou kápí, která kryla většinu mého obličeje. Temné a úzké uličky města se hemžili lidmi, kteří se vesele a hlasitě bavili, nebo zoufale úpěli a prosili o almužnu. Těm jsem věnoval kus chleba a nějaké ty mince, trhalo mi to srdce. Obzvláště při vědomí, že s tím ať dělám, co dělám, stále nemůžu pořádně udělat nic. A tak jsem pokračoval dál dokud mi k uším nedolehla veselá muzika, linoucí se zpoza zdí budovy hostince. Proklouzl jsem okolo dvou mužů a zachytil jsem kliku od masivních dveří a otevřel je. Muzika nabrala na hlasitosti, stejně jako hlasy všech uvnitř, pach kouře a jídla. Nebyl jsem zrovna milovníkem hospod, ale někdy se tam dalo dobře zabavit. Vešel jsem do centra dění a usadil se u stolu v rohu místnosti. Netrvalo dlouho a přišla sličná dívka, u které jsem si objednal korbel medoviny.
Nottingham – Krčma
Neměla jsem moc ve zvyku se motat ve městě. I tak jsem teď byla tady.
Každopádně to bylo jen proto, že se mi podařilo ukořistit nějaké mince a já o ně hodlala přijít za nocleh a něco kloudného k jídlu. Přecijen ne úplně vždycky mám záchvaty kleptomanie.
Proběhla jsem přes pár ulic a nechala se vést stále silnějším pachem pečeného masa a hlasitější hudbou.
Když jsem spatřila vývěsní štít na rozsvícené budově, objevil se mi na tváři lehký úsměv.
Přešla jsem až ke dveřím kterými jsem prošla. Za nimi už se mi naskytl pohled na celou scénu.. dá-li se to scénou nazývat. Nevěnovala jsem tomu pozornost a přesunula se k jednomu ze stolů v koutě. Ani před náročnou smrtí jsem neměla ráda, když jsem seděla a neměla ponětí o dění za mnou. A to se nezměnilo.
Posadila jsem se tedy a nechala si přinést především něco na pití. Voda stačila. Jídlo možná přijde na řadu později.
Zůstala jsem u džbánku s vodou sedět a jen jsem zpod kápě koukala po zbytku místnosti. Mojí pozornosti neunikl ani muž v protějším rohu..
Nottinghamská krčma
Seděl jsem a naslouchal družným hovorů okolo mě, nebo prostě těm, co jsem slyšel. Povětšinou to nebylo nic, co by se mi hodilo, .....nečekaně! Neodpustil jsem si jízlivé ušklíbnutí. To ovšem nikdo vidět nemohl, jelikož jsem měl tvář skrytou ve stínu kápě. Ale přeci jen, něco málo jsem se dozvěděl, maličké střípky… Šerif se nikdy s ničím moc netajil, rád se předváděl a tak jsem se mohl doslechnout, že hledá schopné muže, kteří by mě dopadli, nehledě na to, že na mou hlavu vypsal nemalou odměnu. Normálně bych se zasmál při takové informaci, ale nechtěl jsem působit jako blázen.
Pořádně jsem si přihnul z džbánu své medoviny, ve chvíli, kdy vešla útlá postava. Měla na sobě kápi, ale podle chůze i postavy to byla dívka. Bylo to zvláštní, dle oblečení na kurtizánu nevypadala, a ženy hospody téměř nenavštěvovaly. Nenápadně jsem jí doprovázel pohledem až ke stolu v protějším rohu, kde si sedla a něco objednala. Opět jsem se napil a vzhledem k tomu, že společnost v mé blízkosti nic zajímavého očividně nevěděla, nebo se o tom alespoň nebyvili, rozhodl jsem se následovně… Odsunul jsem pomalu židli a vstal. Spolu se svým džbánem medoviny jsem se rozešel směrem k oné osobě. Zastavil jsem se až u jejího stolu. „Zdravím… Mohu si přisednout?“ Zeptal jsem se neznámé a čekal na její svolení.
Jelikož na muži na protější straně nebylo vidět nic než kápě, začala jsem očima klouzat po zbytku lokálu.
Pár postarších dam se snažilo nastrčit své poněkud povislé vnady v poměrně hlubokém výstřihu před nějakého muže, který měl buď už hodně přihnuto nebo byl opravdový zoufalec.
Nehledě na to, jaké to byly zjevy, jednu z nich ochotně přetáhl k sobě. Ta se zasmála a začala se k němu tulit. Ten smích mě přiměl představit si chcípajícího krkavce.
Povzdechla jsem si a oči otočila k mojí pravačce. Jizva byla tak dobře vidět. ..tak ošklivá jizva..a ten způsob jak jsem k ní přišla.. Koutky úst se začaly nebezpečnou rychlostí drát dolů. Tak nějak jsem se pokusila přimět je aby byly opět v té neutrální rovince. A povedlo se, che. Vždycky jsem to tak mívala při vzpomínkách na matku..
Všimla jsem si, že se ke mě někdo blíží a tak jsem zvedla oči od zjizvené ruky podívala se kdo to byl.
Poznala jsem muže, který prve seděl naproti mě. Čekala jsem, že změní směr ale přeci došel až ke mě.
Optal se, jestli může přisednout. Chvíli jsem byla tiše, ale nakonec jsem jen pokývala hlavou na znamení souhlasu a ve snaze vypadat nenuceně jsem se napila vody..
Krčma
Vyčkával jsem, protože se neměla k odpovědi. Napadlo mě, že mě hold ignoruje a tak odejdu, ale nakonec přikývla. Usmál jsem se, což bylo vlastně k ničemu, vzhledem k tomu, že nebyl vidět. Odtáhl jsem židli naproti ní a posadil se. Ticho přerušila jen rána mého džbánu o stůl. Neznámá si mezi tím lokla vody, kterou měla před sebou. Po chvíli přemýšlení a ujištění se, že v místnosti není nikdo, kdo by mě znal, jsem si z hlavy sňal kápi. „Děkuji, nerad koukám do zdi.“ Znovu jsem se usmál a pohlédl na ženu zkoumavý pohledem, jenže v tom mi bránila její pokrývka hlavy.
„Doufám, že neruším…“ Prohodil jsem a opět pohlédl do místnosti. „Chtěl jsem se jen optat na pár otázek.“ Vrátím pohled k ní, doufajíc, že třeba odhalí svou tvář. Hudba sílila a veselí sílilo, předpokládal jsem, že v takovém ruchu si mě opravdu nikdo nevšimne.
Posadil se naproti mě a napil se. Cítila jsem na sobě jeho pohled a přemýšlela co po mně asi chce.
Hned hak zasedl, poděkoval a řekl, že nerad kouká do zdi..
Sevřela jsem prsty těsněji kolem ucha džbánku a nadále držela pohled zabořený v desce stolu.
Promluvil a přiměl mě tak zvednout hlavu. Pod kápi tak vběhlo několik paprsků světla a jemu se naskytla příležitost si mě částečně prohlédnout.
Přes rameno přepadl mohutný cop světlých vlasů a usídlil se mi na hrudi.
„Nerušíte.“ Odpověděla jsem mu a opět se napila. Pak se pohodlně opřela a znovu se tak octla ve stínu.
Stáhl si z hlavy kapuci a pak mi oznámil důvod proč ráčil přijít za mnou. Zamračila jsem se. „Mluvte.“ Odpověděla jsem mu klidně a zadívala se na něho.
Uměla jsem si představit, jak ho moje kápě vytáčí. Ale sundat jsem ji nehodlala, jestli se na to zeptá, budu o tom možná uvažovat.
Krčma
Má slova ji přiměla pozvednout hlavu, tak aby na mě viděla. Cár světla ze svícnu na zdi jí ozářil část obličeje, takže se mi naskytla příležitost si ji trošku prohlédnout. Zdálo se, že je velmi mladičká, její pleť byla porcelánově bílá a rty naopak purpurově rudé. I barva vlasů, jež měla spletené v copu, byla nezvyklá – téměř bílá. Ujistila mě, že neruším, což vykouzlilo na mé tváři další úsměv. Ten nepřešel, ani když se opřela o opěradlo židle a tak mi opět zamezila v pohledu na její tvář, nebylo to příjemné, ale dokázal jsem překousnout horší věci. Na to mě pobídla k řeči a tak jsem se tamyslel nad tím, na co se vlastně chci zeptat. „Co se říká mezi lidmi o těch zbojnících z lesa? A o šerifovi a jeho lidech?“ Položil jsem jí první dvě otázky, jež mi měli prozradit, jak moc je informovaná.
Když jsem se tedy konečně mohla pohodlně opřít a dál sledovat neznámého přede mnou, čekala jsem jaká otázka z něho vypadne. Čekala jsem asi všechno, ale to na co se zeptal jsem opravdu nečekala.
Natáhla jsem ruku pro džbán a přitáhla si jej k sobě, nahlédla do něj abych věděla kolik vody ještě mám. Ještě jí ale bylo dost a já se tedy nemusela nijak stresovat z toho, že by mi z nenadání došla.
„Nejsem častý návštěvník civilizace.“ Odpověděla jsem mu mrmlavě a pak se napila. Možná mu mohlo dojít, že tím míním, že nemám absolutně žádný přehled o tom, kdo koho pomlouvá, jaká je poloha těch zbojníků a ani o tom šerifovi, nebo o kom to mluvil.
Když jsem si už tak mohutně přihnula, zadívala jsem se na něho a naklonila hlavu lehce ke straně.
„Smím znát důvod otázky?“ Zeptala jsem se jej a opět se na něho zadívala. Začínalo mi být vcelku teplo, oproti tomu jak bylo venku, bylo tady teplo velké dost, takže bych mu mohla udělat radost a stáhnout si kapuci..
Nad tou myšlenkou jsem zavrtěla hlavou a rozhodla se, že to s kapucí na hlavě ještě vydržím.
Jo, myslela jsem si to..ale nakonec mě dusno které tady ve vydýchaném prostoru bylo, donutilo abych stejně povolila uzel, který kapuci na mojí hlavě držel.
Prvně jsem sundala toulec se šípy a položila ho tam, kde jsem už měla položenou brašnu a opřený luk.
Pomalu jsem zvedla pravou ruku a zatáhla za šňůrku. Levačka přidržela kápi a voala.
Stáhla jsem si kapuci z hlavy dolů a teď měl volný pohled na celou moji tvář. Pihy, vlasy, oči..co jen si přál.
Měla jsem jeden cop, který už měl šanci vidět před tím, zbytek vlasů byl trochu povolený, takže jsem neměla nijak chycenou ofinu a ta mi jako téměř vždy kryla oko.
Kápi jsem složila vedle sebe a podívala se na něho.
Když jsem se tedy konečně mohla pohodlně opřít a dál sledovat neznámého přede mnou, čekala jsem jaká otázka z něho vypadne. Čekala jsem asi všechno, ale to na co se zeptal jsem opravdu nečekala.
Natáhla jsem ruku pro džbán a přitáhla si jej k sobě, nahlédla do něj abych věděla kolik vody ještě mám. Ještě jí ale bylo dost a já se tedy nemusela nijak stresovat z toho, že by mi z nenadání došla.
„Nejsem častý návštěvník civilizace.“ Odpověděla jsem mu mrmlavě a pak se napila. Možná mu mohlo dojít, že tím míním, že nemám absolutně žádný přehled o tom, kdo koho pomlouvá, jaká je poloha těch zbojníků a ani o tom šerifovi, nebo o kom to mluvil.
Když jsem si už tak mohutně přihnula, zadívala jsem se na něho a naklonila hlavu lehce ke straně.
„Smím znát důvod otázky?“ Zeptala jsem se jej a opět se na něho zadívala. Začínalo mi být vcelku teplo, oproti tomu jak bylo venku, bylo tady teplo velké dost, takže bych mu mohla udělat radost a stáhnout si kapuci..
Nad tou myšlenkou jsem zavrtěla hlavou a rozhodla se, že to s kapucí na hlavě ještě vydržím.
Jo, myslela jsem si to..ale nakonec mě dusno které tady ve vydýchaném prostoru bylo, donutilo abych stejně povolila uzel, který kapuci na mojí hlavě držel.
Prvně jsem sundala toulec se šípy a položila ho tam, kde jsem už měla položenou brašnu a opřený luk.
Pomalu jsem zvedla pravou ruku a zatáhla za šňůrku. Levačka přidržela kápi a voala.
Stáhla jsem si kapuci z hlavy dolů a teď měl volný pohled na celou moji tvář. Pihy, vlasy, oči..co jen si přál.
Měla jsem jeden cop, který už měl šanci vidět před tím, zbytek vlasů byl trochu povolený, takže jsem neměla nijak chycenou ofinu a ta mi jako téměř vždy kryla oko.
Kápi jsem složila vedle sebe a podívala se na něho.
Krčma
Její odpověď mě nijak neuspokojila, vlastně jsem tu byl naprosto zbytečně. Můj pohled se na chvíli změnil, byl otrávený a kyselí, to mi ovšem nevydrželo dlouho. Znovu jsem se začal usmívat, jako sluníčko na hnoji a hledal nějakou záminku, proč se s ní dále vybavovat. Na jednu stranu byla obyčejná, na tu druhou – něčím zvláštní. Napila se, opět a pak se na mě zkoumavě zahleděla, hlava jí při tom klesla k jedné straně ve zvědavém gestu. Následovala otázka, tentokrát mířená na mě. Uchechtl jsem se a zase zkontroloval místnost, zda nezahlédnu potenciální nebezpečí. Vše se však zdálo v pořádku. Proto jsem natáhl ruku pro džbán a napil se stále teplé medoviny. S tou odpovědí jsem si dal vlastně docela na čas a snad bych odpověděl i dříve, ale sundala si kápi. Levé obočí mi vystřelilo vzhůru stejně, jako pravý koutek úst – děvčátko… Nemýlil jsem se, mohlo jí být, tak nanejvýš dvacet a to bylo ještě moc. Husté platinové vlasy, jež byly spleteny do neúhledného cpu, jelikož se jí dost vlasů uvolnilo a trčelo jí okolo hlavy. Do očí jí spadala delší ofina, zpod níž na mě hleděly dvě oči barvy letní oblohy. Byla velmi hezká a to podtrhovaly výrazné pihy, které se jí táhly přes nosík a tváře. Chvíli jsem si jí prohlížel a přemýšlel nad tím, co taková dívenka, téměř ještě dítě hledá v hostinci.
„Jsem rád v obraze.“ Usmál jsem se a podobně, jako ona se opřel o židli. V mém pohledu byla opět výzva, jako bych se jí snažil dráždit. Ta odpověď jí nemohla nic říci a já byl rád, že neví, kdo jsem. „Vrátil jsem se nedávno a zajímá mě zdejší situace.“ Dodám, snad abych umlčel další její otázky. „Děvče, jako ty by mělo být dávno v posteli.“ Zašeptám káravě a prsty zabubnuji do stolu.
A tak jsem tu tedy byla bez kápě taky. Tázavě jsem se na něho zadívala. Nelihil se mi ten pohled, kterým na mě zíral, když jsem si kápi sundala. Kdyby se nesnažil říct ještě neco navíc, asi by mě umlčel spíš. „Proč se v tom případě nezeptáte někoho z lidí, kteří jsou odtud?“ Přišlo mi, že lže. Kdyby to byla pravda a opravdu se sem vrátil, někoho by tu znal a neptal by se človíčka kterého vidí poprvé. Dál jsem to ale nerozváděla.
Nakonec mi ještě řekl, že děvčátko jako jsem já by už mělo být v posteli, načež jsem se pobaveně usmála. „Však proto jsem tady. Chci pro jednou spát v posteli, ne na hlíně.“ Uchechtla jsem se na něho a znovu se napila.
Pak na něho koukla.
„Navíc si nemyslím, že je mezi námi příliš velký věkový rozdíl.“ Dodala jsem ještě.
Krčma
Musel jsem se usmívat, protože tohle děvče vůbec nebylo hloupé. Obratem mi oplácela otázky stejnou měnou, sice jsem se nedozvěděl nic užitečného, ale začínalo mě to bavit. „Protože se jim nedá věřit.“ Odpovím a opět ji sjedu pohledem. „A určitě nejsou tak.....zajímaví.“ Spiklenecky jsem na ni mrknul. Ne, že by se mi nějak zalíbila, já měl oči jen pro jednu, ale její krásu jsem nemohl jen tak přehlédnout. Její odpověď mě, ale překvapila. Velmi bystré děvče. Sic jsem se nadále usmíval, v mých očích se zračilo pochopení. Byla jednou z těch nešťastlivců, kteří přišli o domov, jedním z lidí, kvůli kterým jsem tohle všechno dělal. „Dobře, velmi dobře…“ Zašeptal jsem. Nakonec se jí povedlo mě rozesmát. „Možná,…ale i tak jsi stále děvče.“ Oči mi svítily pobavením. Pak jsem sáhl do kapsy a na stůl položil tři zlatky. „Vezmi si to a zaplať si pořádnou večeři a čistý pokoj.“ Uklidním svůj smích a vážně se jí podívám do oceánově modrých očí.
Krčma
„Raději než našinci vložíte svoji důvěru v cizinku?“ Obočí se pobaveně zhouplo v nepřirozené lince. Se rty si pohrával úsměv.
Nakonec dodal, že nejsou tak zajímavý, na to jsem už nereagovala. Ale tak.. většina cizinců na sebe přitahuje pozornost a nemusí být ani tak výstřední jako já.
Zdálo se mi, že mě svým způsobem chápe jakoby se ho týkalo něco podobného.
Stejně jako předtím jsem naklonila hlavu na stranu a pozorovala jak se směje.
„Nejspíš..“ Odpověděla jsem mu a povzdechla si.
Tak podle něho jsem dítě.. Pomyslela jsem si pro sebe nespokojeně. Chvíli jsem se jenom utápěla v tom, že mě spousta lidí bere jako děcko, které je neschopné žít bez rodičů.
Zamračila jsem se a pohledem zabloudila ke zmrzačené pravačce, přes kterou jsem něžně přejela dlaní levé ruky. Ze vzpomínek na hořící domov a výkřiky nemohoucí matky, kterou stravovaly plameny a kterou jsem nemohla zachránit se mi udělalo nevolno. Polkla jsem a trhla sebou abych se nějak vrátila do reality. Nepříjemné mrazení a pocit viny zůstal.
O stůl zazvonilo pár žlutých koleček, o kterých jsem si byla jistá, že by se hodila.
„Díky..“ Zamumlala jsem pojednou tiše a přiškrceně, ale zatím je nechala ležet. Rukou jsem si prohrábla vlasy a druhou sáhla po džbánku, měla jsem sucho v hrdle.
„Vy jste odtud?“ Zeptala jsem se aby konverzace nestála, bohužel stále prapodivným tónem, který mi nějak nešel změnit. Při otázce jsem se dívala skrze něho někam do dáli..
Krčma
„Někdy je to tak lepší.“ Odpovím naprosto jasně, jako by to bylo zcela jasné. „Nesoudíte mě podle činů.“ Usměju se a rty se opět ponoří do sladkého moku. Oči však zůstávaly na ženě přede mnou. Zkoumal jsem její vzhled, mimiku, vše, co by mi o ní mohlo povědět více. Nakonec se pohled zarazil o jizvu na její pravé ruce. Obočí lehce vyletělo vzhůru, uvnitř jsem cítil nesouhlas, vůči tomu, co jí to způsobilo. Nehodlal jsem se však vyptávat, věděl jsem, jak to bývá nepříjemné, když se vás lidé ptají na věci, o kterých neradi mluvíte. A já předpokládal, že ona o tomhle mluvit chtít nebude. Možná se mýlíš Robine. Napadlo mě, ale raději jsem to ignoroval, někdy je lepší mlčet.
Na poděkování odpovím úsměvem. „Není za co.“ Byl jsem vážně rád, že ty mince přijala. Nestávalo se často, že by je někdo přijal a já neměl náladu se s ní dohadovat, stejně bych vyhrál. Takhle mi to ulehčila, i když je zatím nechávala ležet na stole. Pohledem zůstala na mě, ale jako by se nedívala přímo na mě, ale skrze mě. Trochu jsem nakrčil čelo v jemném zamračení. „Ano, i ne.“ Odpovím tiše, stejně jako ona. „Stalo se něco?“ Zeptám se přeci jen.
Trochu jsem nechápala, jak si vyložit jeho slova. Znělo to skoro, jako by snad něco udělal…jakoby se snad městem nesla fáma, že něco provedl, nezdál se mi jako někdo, kdo by byl schopen ublížit. Proto jsem to nazvala fámou, nevěřila jsem tomu.
„Co jste provedl?“ Zeptala jsem se jej abych si potvrdila, že opravdu nic neudělal a zkoumavě jej přejela pohledem.
Chvíli na to už jsem zmateně a lehce poplašeně dívala skrze něj.
Až do doby než na mě promluvil, to mě probralo.
Přesunula jsem oči na něho a chvli mlčky seděla.
„Já…jen…“ Rozpačitě jsem spojila ruce a začala si s nimi pohrávat. Nervozita se mnou solidně šila.
„Na-a něco jsem si vzpomněla..“ Skousla jsem si ret a koukla na něho.
Pokud to bude chtít vědět, řeknu mu to. Není v tom nic, co bych měla skrývat.
Krčma
Ne, že bych za to byl rád, ale její otázka mě mírně znejistěla. Tyrkysové oči se vpily do těch jejích a já chvíli přemýšlel nad odpovědí. „Já? Nic.“ Nakonec ze mě vypadlo. Znělo to tak nenuceně, že se jen těžko dalo poznat, že vlastně lžu. Ach, lhář jsem byl bravurní, přeci jen, mé nynější postavení to vyžadovalo. Bylo to nutné pro přežití a získávání informací. Ten zkoumavý pohled z její strany mě však donutil přidat na ostražitosti.
Opět se mi ukázaly vrásky, když jsem se spolu s úsměvem zamračil nad prolukou v našem rozhovoru. Prsty opět nahmataly hladký povrch korbele se sladkým mokem, abych se zhluboka napil a mírně otupil svou mysl. Oči opět vzhlédnou až, když opět zaslechnu její dívčí hlas. Nešlo přehlédnout náhlou nervozitu, jež z ní vyzařovala. „Ach tak.“ Šeptnu a pohled mi uteče k dění okolo nás. „Zdá se, že to nebyla příjemná vzpomínka. Ale pokud o tom nechcete mluvit,…“ Opět vrátím pozornost k ní a jemně se pousměju.
Krčma
Věřila jsem, že není nijaký zlodějíček jako já. Nebo něco horšího, že. Tudíž jsem se nad jeho odpovědí nezarazila. „Alespoň někdo..“ Zamumlala jsem a lehce poukázala na sebe. Ale hodně jsem pohybovala, že by mu došlo o čem mluvím.
Prsty se stáhly kolem ucha džbánku a donesly mi jej ke rtům.
Voda začínala být teplá. Otřela jsem si rty a podívala se na něho.
Když jsem se dostala k onomu nervóznímu ošívání, tak řekl že to vypadá na ošklivou vzpomínku a že nemusím mluvit, nechci-li.
Jak už se to ale v duchu tak lehce načalo, pocítila jsem potřebu se někomu svěřit..a z nějakého důvodu mi on, přišel jako důvěryhodná osoba.
Chvíli jsem se mu jen dívala do očí a zuby trýznila spodní ret. Pak jsem se nadechla.
„Když bylo mojí matce sedmnáct, kdosi ji znásilnil..“ Začala jsem. Měla jsem pocit, že kdybych pověděla jen o požáru, moc by toho nepochytil. A jak už jsem řekla, měla jsem potřebu někomu se svěřit.
„..o pár měsíců později jsem se narodila já..moje matka byla už od dětství pomatená, takže žila se svojí matkou.“ Na chvíli jsem se zarazila abych se zase mohla za pár vteřin dát do řeči.
„Babička mě nenáviděla. Viděla ve mě jenom svoji znásilněnou dceru. Odešla když mi bylo dvanáct. Matce se přihoršilo a o nějakou chvíli později vážně onemocněla.“ Při další odmlce se mi začínal v krku dělat knedlík, který jsem zalila douškem vody.
„Když mi bylo patnáct, začalo v domě hořet. Maminka se nemohla díky svojí slabosti z dlouhé nemoci ani vymotat z peřin..“ Zaťala jsem zuby abych se mohla pokoušet nebrečet.
„Když jsem se jí snažila dostat ven, hodně ošklivě jsem se zranila. Matka mě vyhnala ven, chtěla abych se zachránila..“ Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem pustit slzy, i tak jich pár vyklouzlo.
„Její křik si pamatuji, jako bych ho slýchala každý den..“ Dodala jsem nakonec když se mi začala díky spatně potlačovanému breku cukat ramena.
Párkrát jsem se nadechla a slzy si co nejrychleji otřela. Pak jsem se nejistě zadívala jeho směrem..
Krčma
Málem mi uletělo ušklíbnutí, když poznamenala, že alespoň někdo nic neprovedl. Kéž by to byla pravda. Nějakou dobu jsme na sebe zírali, ona se bez přestání kousala do spodního rtu a já neklidně bubnoval prsty do stolu. Věděl jsem, že mě už pomalu začíná tlačit čas, že se budu muset vrátit do lesa. Čekaly další povinnosti, další plány a další starosti.
Ovšem takovou odpověď, nebo spíše vyprávění jsem zcela nečekal. Přijmul jsem její bolest na svá bedra, jak jsem měl ve zvyku a vyslechl ji. Neměl jsem rád, když se někdo jiný trápil, ničila mě ta bolest v jejích očích. Náhlá potřeba jí od té strasti pomoci, tak známá, že už jsem ji vnímal jako část sebe. Jeden z dalších nepěkných osudů, jež si Bůh přichystal pro prostý lid. Copak si to zasloužila? Chtěl jsem se ptát, ale věděl jsem, že by to bylo k ničemu, tolik zbytečné…
Můj soucitný pohled sledoval jak jí po tvářích skanulo několik slz, jež se viditelně snažila skrýt. Jemné cukání ramen a já se soužil bezmocí, že jí nedokážu ošklivé vzpomínky na minulost zbavit. Zběžně si otřela tváře a její očka nejistě stanuly na mě. „Mrzí mě to, rád bych ti řekl, že čas všechnu bolest zhojí, že zapomeneš…Lhal bych.“ Upřímná slova, jež však přetékala něhou staršího bratra, jež utěšuje svou sestru. „Sám moc dobře vím, že to není pravda. Bude tě to provázet po zbytek života, je jen na tobě, jak s tím naložíš.“ Natáhl jsem ruku přes stůl a stiskl tu její, jež měla položenou na stole. „Také jsem přišel o otce při požáru. Vím, jak to bolí, ale jednou to bude vzdálené a tobě zbyde jen síla, jež ti to dodalo. Vše špatné, je k něčemu dobré.“ Mluvil jsem tiše, bylo to snad poprvé, co jsem jí řekl o sobě pravdu.
Krčma
„Není třeba plítvat slovy útěchy. Dávno jsem poznala, že tyhle jizvy nemizí..“ Zašeptala jsem a zadívala se na něho.
Neucukla jsem, když jsem ucítila jeho dotek na mojí dlani. Dalo se říci, že jsem ten stisk opětovala.
Nakonec mi jOřekl, že mi to dodá sílu do života dál.
„Ale za jakou šílenou cenu..“ Už jsem mluvil normálně. Hlas zněl jistě, jen jsem se možná trochu chvěla.
Opět jsem se v duchu vrátila k jeho slovům s zapřemýšlela nad tím, co mi to vlastně přineslo. No jo.. vždyť přece jen něco ano. Dřív bych neukradla ani plevel že sousedova záhonku. A dnes? Z kapes cizích, si s klidem beru zlato a bůh ví co ještě.
Ale stojí mi to za to? Raději bych v rámci možností zdravou matku a nebyla považovaná za škodnou.
Povzdechla jsem si a povolila stisk na jeho ruce.
„Smím se jenom zeptat..s kým mám vlastně tu čest?“ Položila jsem otázku.
Krčma
Sotva patrné přikývnutí, když mi řekne, že už dávno zjistila, že takové vzpomínky nikdy nezmizí. Tak nějak jsem věděl, že to ví, ale co jsem jí jiného měl říci? Ne, byla to dobře volená slova a především upřímná. Na můj dotyk reagovala nečekaně pozitivně a jsem to já, kdo byl překvapen, když mi stisk oplatí. Při té realistické odpovědi, kdy jí z hlasu vyznívala hořkost, až tuhla krev v žilách, jsem v jejím pohledu hledal to dítě, jímž jsem ji nazval. V tu chvíli tam nebylo, ztratilo se pod hroší kůži, jež tahle drobná dívka získala vinnou krutosti tohoto světa. „Ano, život je krutý a zahrává si s námi.“ Nakloním hlavu ke straně a kývnu s ní. „Ale je dobré jít dál a bojovat.“ Povzbudivě jsem se usmál a vnímal, jak povolila stisk, jímž mě držela. Byl to pro mě podnět, jež mě vyprovokoval k tomu, abych ruku stáhl zpět k sobě.
Úsměv se mi rozšířil, když jsem od ní odvrátil pohled. Nemohl jsem jí zodpovědět tuhle otázku, ne pravdivě. V další chvíli jsem se na ni však opět podíval a natáhl k ní ruku. „Já se vlastně nepředstavil, jsem to ale nezdvořák.“ Zasmál jsem se. „Robert, tulák, který se vrátil domů.“ Jako úderem blesku jsem si vymyslel falešnou identitu a jen doufal, že mě neprokoukne.
Krčma
Ano, jít dál a bojovat.. Pomyslela jsem si a trochu povzdechla. Už jsem se uklidnila. Když jsem povolila ruku, stáhl ji.
Namísto slz, zbyly už jen vlhké oči.
Požádala jsem jej aby se představil. Když se otočil stranou, tak, že jsem mu nemohla vidět do tváře, hodně ve mě něco ztuhlo. Jako by si nějaká moje část uvědomila, že tu něco smrdí.
Neměl se odvracet. Celou dobu jsem mu věřila , ale jedno obyčejné gesto mě dokázalo vyvést z míry a jistě mi říct, že tady je něco špatně.
Když se představil jako Robert, hodně pochybovačně jsem se mu zadívala do očí a přemýšlela.
Mám mu jméno sežrat, nebo mu říct, že je něco špatně? Když to zahraju do autu, možná se seknu, on se urazí a odejde.. Mám to udělat?
Přimhouřenýma očima jsem jej pozorovala dost dlouho. Mohl odhadnout, co se odehrává v mojí myslí.
„A dost..“ Řekla jsem aniž bych z něho spustila pohled.
„Jakou hru tady hrajete? Proč mi lžete?“ Zeptala jsem se jej spíše než naštvaně, tak ublíženě..
Čekala jsem, že teď buď znervózní a bude dělat, že nechápe o čem to mluvím, nebo vyjede.
Mno, uvidíme.
Uvnitř jsem si nebyla jistá svými slovy, ale navenek jsem působila jako ledová královna.
„Já jsem Reca Prose..jak se jmenujete vy?“ Dožadovala jsem se jeho jména.
Krčma
Upřela mi pohled do očí, jiný než dosud, jako by náhle zafungovala její intuice. V jejích očích jsem viděl pochyby, náhlé a silné. Přimhouřila je a beze slov mě pozorovala, mé natažené ruky si ani nevšimla, jen si mě prostě měřila. Nad jejím prvním projevem jsem jen nadzvedl obočí, naprosto spontánně. Ona mě však jistým způsobem prokoukla, nevěřila mi. A já bych se jí snad i omluvil a prozradil jí svou identitu, myslím pravou, ale nešlo to. Ne tady, ne na tomto místě, mezi spousty lidí, kde mohl zaslechnout kdokoli cokoli. A já nemohl riskovat, ne teď.
Koutky úst mi začaly vesele cukat, až z toho vypukl smích. Musel jsem uznat, že je vážně bystrá. „Nelžu ti.“ Jistý ton, jímž jsem vyslovil ta dvě slova, bez zaváhání a s lehkostí divadelního herce. Smích stále neustával. „A hry nehraju, ovšem těší mě Reco.“ Smích ustal a já se dál lehounce usmíval. „Jak jsem řekl, jsem Robert.“ Ruku jsem opět natáhl směrem k ní.
Krčma – Město
Stále stejně nedůtklivě jsem jej probodávala pohledem. Něco smrdělo. A mě se to nelíbilo. Měla jsem z něho špatný pocit.
Ani jedna z mnou předpokládaných reakcí se nestala, začal se totiž smát.
Napila jsem se že džbánu a z měšce u pasu vyhodila pár mincí na stůl.
„A jste si tím jist?“ Zeptala jsem se jej, lehce varovným tónem, když jsem se natáhla pro svoje věci.
Rychle jsem si vzala kápi, luk, toulec i brašnu. Ještě jednou jsem se na něho podívala vyšla směrem ke dveřím.
Ano, rozhodla jsem se že raději budu o hladu a bez noclehu, než tam sedět se lhářem, o kterém jistě nevím asi ani jestli je to chlap.
Svižnou chůzí jsem se vydala k bráně města, nejspíše zkusím alespoň seno ve stájích..
Krčma
Poslední dobou se mi vážně nedařilo, přišel jsem si naprosto vyčerpaně. Zmohl jsem se jen na hloupé pozorování jejích pohybů s rukou stále nataženou, zatímco ona se naposledy napila své vody a vyhodila na stůl pár mincí. Jen vyčítavá slova z její strany, kdy jsem jí pohled opětoval a bezděčně sledoval, že odchází. Zaklonil jsem hlavu a vydechl, netušil jsem zda tu zůstat, nebo jít za ní. Nakonec jsem usoudil, že ji ještě dohoním. Hodil jsem do sebe poslední doušek medoviny a ze stolu sebral své zlatky, až na jednu, jíž jsem platil. Na hlavu si hodil zpět svou kapuci a vyběhl ze dveří.
Venku jsem se rozhlédl, měl jsem štěstí a zahlédl její záda ještě nežli zahnula za roh. Krokem, ale co nejrychleji jsem ji následoval a dohnal ji až o pěkný kus dál. „Počkej! Něco jsi si zapomněla!“ Křikl jsem na ni a popoběhl, abych s ní srovnal krok. Pak jsem ji chytil za ruku a vtiskl jí do ní mince, jež tam nechala. „Žádáš pravdu, ale ne vždy je tím dobrým. Se mnou nechceš mít nic společného, věř mi, jen by tě to ohrozilo. Ale ty peníze si nech, jsou tvoje.“ Zpustil jsem, zde již nebylo tolik očí, které mi byly nebezpečím, ač nemohl jsem tušit, kdo se ukrývá v temnotě křivolakých uliček.
Svižnou chůzi jsem se vzdalovala od krčmy. Nevěděla jsem, jestli jde za mnou nebo ne.
Když jsem zacházela za roh, myslela jsem, že už jsem v suchu.
Bohužel se ukázalo, že mě chlapec ještě zahlédl a po nějaké chvíli mě dohnal.
Byla jsem nucená vzít od něho zlatky, z nichž jedna ubyla a jelikož už mě to nebavilo, potichu jsem je hodila do měšce.
Stejně mi je prakticky vklínil přes prsty do dlaně.
Věnovala jsem mu káravý pohled a pokračovala dál, až do chvíle, kdy začal mluvit o tom, že znát jej není bezpečné. Uchechtla jsem se na něho.
Pak jsem se pomalu otoči